Lékař a pacient

Dobrý lékař se dnes špatně hledá. Pokud ho máte, můžete si gratulovat. Lékaře potřebujeme všichni, ale jsme s ním vždy spokojeni? Kdy poznáte, že jste si vybrali dobrého lékaře?

Když jsem se přestěhovala do jiného města, musela jsem si najít nové doktory. A můžu říct, že to vůbec nebylo jednoduché.
Praktický lékař po známosti, gynekolog nebyl problém, zubaře jsem našla až po roce. A co teprve pokud potřebujete specialistu? Nefrolog, alergolog, logoped, neurolog, nosní – ušní – krční, endokrinologie atd. …
K lékaři jdu, až když je to opravdu nutné, nejsem ten typ, který chodí k lékaři se vším. Ani na to nemám čas. Když vidím, jak jsou vždy přeplněné ordinace, kolik času tam strávím a to bohužel i když jsem objednaná. Někdy nechápu, proč se vůbec objednává, když mě vezmou třeba až hodinu po tom, na kdy jsem měla přijít. Je to tak u každého lékaře? Nějaké objednání, však co, oni počkají.
Můžu říct, že poctivě jsem chodila k lékaři, jenom když jsem byla těhotná. A mé zkušenosti nebyly vždy dobré.
Kvůli dřívějším zdravotním problémům jsem musela 1-2x do roka chodit na nefrologii. Při mém prvním těhotenství tam byl lékař, který se rád napil a pacienti ho moc nezájímali. Šla jsem tam s žádankou, na které byl napsaný důvod vyšetření a ve kterém týdnu těhotenství jsem.
Pan doktor si ťukal do kláves, sem tam se na něco zeptal a na závěr řekl termím další návštěvy. Jelikož mi na tu dobu vycházel termín porodu, tak jsem se zeptala, jestli před nebo po porodu. Pak se na mě pan doktor poprvé za celou dobu podíval a překvapeně se zeptal „Vy jste těhotná?“ A přitom si stačilo přečíst žádanku, kterou měl na stole před sebou.
Zubař? Skvělý lékař, díky kterému jsem měla asi rok problém si vůbec vyčistlit zuby, aniž by se mi nechtělo zvracet.
Při druhém těhotenství, kdy jsem musela opět na nefrologii, byl tam už jiný lékař, který raději nechodil ordinovat vůbec.
To byla moje poslední návštěva nefrologa a už tam rozhodně znovu nepůjdu. Ono je to celkem trapné, když se Vám sestřička omlouvá za pana doktora, který nechodí ordinovat nebo pije.
Na zubaře a nefrologa jsem bohužel štěstí neměla. Zubaře jsem si našla nového, sice nic moc, ale co se dá dělat. Ví, jaké mám problémy, respektuje je a snaží se, aby vyšetření netrvalo dlouho.
Dětského lékaře máme bezvadného. Nedává zbytečně moc antibiotik, můžu mu zavolat ve dne v noci, svátek nesvátek. Je příjemný, těžký pohodář a děti u něho nemají problém.
Ušní – nosní – krční- je u dětí taky zapotřebí a my jsme si užily se starší dcerou a jejím nosem dost starostí. Přesněji řečeno – nosní mandle.
Určitě to znáte – rýma.
Kdo jí má rád? Nikdo. A taky jí asi nikdo moc dobře nesnáší. A co teprve děti? U nás byl průběh rýmy takový – týden rozjezd, týden pořádná rýma, týden, než přešla úplně, týden klid a zase nanovo. A to je opravdu pravda. V noci se dcera nevyspala, budila se s pláčem, nemohla pořádně dýchat.
Vyzkoušely jsme vše, co se dalo, dokonce i laser, ale nic nepomohlo. Takže jsem šli do nemocnice trhat mandle. Věříte tomu, že jsou nemocnice, kde to provádějí pouze za omrtvení? Kdy dítě všechno vidí a slyší?
Věřte tomu, je to tak. Když jsem to slyšela, měla jsem husí kůži na zádech. U dospělého člověka, dejme tomu, ale u malého dítěte?
Když jsme jeli do nemocnice, dcera jakoby tušila, že se bude dít něco, co se jí nebude líbit. A podle toho to taky tak vypadalo. Při tom řevu, který začal, jen co jsme vystoupili z auta, se za námi každý otáčel, co se děje. Předoperační vyšetření se dělala bez dcery. Divíte se, jak to dělali? Já taky, prostě podle toho, co jsem jim řekla, napsali zprávu. V papírech jsme měli napsáno „PLAČÍCÍ, NESPOLUPRACUJÍCÍ DÍTĚ“ a jedna sestřička nám dokonce řekla, že je to malý rozmazlený spratek.
Dcera tenkrát ještě neměla ani tři roky a byla vyděšená. Když se jí lékař chtěl podívat do pusy, museli jsme jí držet tři.
Nejhorší ale bylo, když jí museli dát na ruku hadičky s jehlou, aby tam mohli dát léky, injekci a já už nevím, co všechno. Vzali mi jí a ta bezmoc, když křičela: „maminko, kde jsi, pomoz mi, já chci maminku.“
To byla asi pro mě ta nejhorší chvíle, kdy jsem to už ani já nevydržela a začala brečet.
Naštěstí jsme vše zvládly. Sice stačilo vidět bílý plášť a bylo zle, ale i to se spravilo. Trvalo to dlouhý rok, ale dneska jdeme k lékaři beze strachu v očích. Zubaře už taky dcera statečně zvládne.
Syn je naštěstí naprosto v pohodě a nějaký doktor ho zatím z míry nevyvede.
A jak jste na tom s doktory Vy? Jste spokojeni, nebo prostě nemůžete najít někoho lepšího? Myslíte, že když se zavedly poplatky u lékaře, bude také péče kvalitnější? Já zatím žádný rozdíl nevidím, ale třeba je to tím, že k lékařům moc nechodím.

Napsal/a: nuninka