Když má jeden partner problém, má problém i druhý

Zdržovat se, stát stranou, to může být pro partnera člověka s problémem závislosti sebeobrana, na nějaký čas snad nutná. Natrvalo to však přináší jen rozvrat vztahu. Ukončení vztahu – aspoň dočasné – může být za nepříznivých okolností nezbytností. Partner už možná nevidí jinou možnost, protože si připadá využívaný nebo manipulovaný, anebo je toho na něj moc…

Kdykoli má v partnerském vztahu jeden z partnerů nějaký problém, je to zároveň problém obou. Podle typu problému to samozřejmě vypadá velmi různě. Popíšu proto několik typických konstelací problému. Skutečnou rozmanitost života to vystihnout nemůže, ale přece jen je to určitá orientace.
– V uvedeném příkladě Ireny a Martina je naprosto zřejmé, že je to jejich společný problém, neboť jde o jejich společné dítě. Navíc můžeme téměř s jistotou předpokládat, že problémy, které jim způsobuje syn, jsou mimo jiné jeho reakcí na celkový stav rodinného života, a ten je charakteristický téměř trvalou nepřítomností Martina a tím, že Irena víceméně musí odpovídat za všechno. V jejich případě a ve všech podobných by byli partneři blíže realitě, kdyby to brali tak, že oba mají podíl na vzniku problému a oba nesou odpovědnost za jeho řešení. – Existují problémy, u kterých to není tak zřejmé. Dají se, abych tak řekl, vcelku úspěšně hodit na druhého. Příklad: Marie od druhého porodu přestala mít chuť na sexuální styky. Jiří má na sexuální styk stejnou chuť jako dřív a myslí si, že „to je její problém“. Marie sama s tímto názorem souhlasí a nutí se do něčeho, na co nemá chuť. Výsledkem je, že ji to baví ještě méně. Je to opravdu jen Mariin problém? Jestliže dříve na sex chuť měla a vedla s Jiřím uspokojivý sexuální život, nezbývá než předpokládat, že její ztráta chuti na sex souvisí s celkovou situací páru a rodiny, a tedy také s Jiřím. Když musí žena chodit do práce, plnit nejrůznější povinnosti a večer vidět přicházet svého muže nasupeného a odtažitého v důsledku rodinné situace a pracovních potíží, není divu, že ztratí potěšení ze sexu – někdy nejen žena, ale i muž.
Učinit problém společným problémem v tomto případě znamená, že Jiří musí poznat a uznat, že má na vzniku problému svůj podíl. „Symptom“ sexuální nechuti upozorňuje na problém, k jehož vzniku a udržování přispívají oba, a který tudíž musí také společně vyřešit. Nemůže ho řešit „nositel symptomu“ sám, v tomto případě Marie. Je třeba, aby se Marie a Jiří spojili, ne aby se Jiří distancoval a přehazoval celou odpovědnost na Marii.
– Jiný typ problému si můžeme ukázat na příkladu Jakuba a jeho partnerky Markéty. Jakub má trvalé problémy se svými kolegy i s nadřízeným. Markéta k tomu nic neříká a myslí si: To jsou jeho profesní záležitosti, ve kterých se přece vůbec nevyznám, vždyť ani nevím, jak to na takovém úřadě chodí. Co v jejich případě konkrétně znamená učinit problém společným? Když Jakub mluví o svých pracovních problémech, jeho řeč je plná odborných pojmů, kterým ona za mák nerozumí. Ale copak o to jde? Kdyby lépe naslouchala, nejspíš – a skoro vždycky to tak bývá – by si všimla a pochopila by, že nejde o žádné odborné záležitosti, nýbrž o osobní problémy a problémy v mezilidských vztazích. Učinit problém společným problémem v jejich případě znamená zájem jednoho o druhého a o jeho situaci, společné hledání významu celé situace a toho kterého problému a snahu o hlubší pochopení. Oba se mají společně vydat na cestu pochopení a řešení problému. Realizace řešení je samozřejmě na Jakubovi, ale když ho posiluje vědomí, že ženu zajímá jeho problém a že je mu po boku, nepřipadá si na to sám. Cítí její dobrou vůli a oporu. Je ovšem třeba, aby Jakub o svém problému skutečně promluvil, aby ho skutečně chtěl Markétě sdělit. Mnoho mužů si problémy nechává pro sebe. Někteří se domnívají, že „problémy mít nesmějí“, protože by jim partnerka beztak nerozuměla. Jiní si myslí, že ji svých problémů musí ušetřit. Co z toho plyne? Je třeba se také ptát: Troufám si „obtěžovat“ svým problémem druhého? Odvažuji se být tím, kdo přinesl problém, a chtít v něm vzájemnost?
– Tyto otázky jsou ještě složitější, když jde o takové problémy, jako jsou chronické psychické a fyzické choroby nebo postižení. Jeden z partnerů má například rakovinu nebo utrpěl závažný úraz, po němž mu zůstaly následky, nebo trvale bojuje s manickými a depresivními fázemi psychické choroby. V takových případech partner obvykle nemívá podíl na vzniku problému. Spekulovat o svém podílu na něm bývá spíše destruktivní, protože to plodí jen pocit viny. A z pocitu viny málokdy vznikají konstruktivní strategie řešení problémů (Jellouschek, 2002c). Na druhou stranu je partner zpravidla těžce spoluzasažen – a má ústřední význam pro dobré zvládání problému. Často v takových případech nejde o zvládnutí problému v tom smyslu, že by se dal odstranit. Nebývá to možné. U tělesného postižení je to jasné, u rakoviny a psychických onemocnění musíme počítat přinejmenším s trvalou náchylností k recidivě. Zvládat problém potom znamená naučit se s ním žít, a to co nejlépe. Jak se máme jako pár chovat, abychom spolu navzdory rakovině, navzdory psychické chorobě nebo tělesnému postižení dobře žili? Jaké výzvy pro mě a jaké pro tebe ukrývá tato situace, bez níž bychom nemohli objevit nové věci, nové oblasti života? Stát se spojenci v řešení problému v těchto případech znamená společně hledat způsob zvládání choroby.
– Dosti podobná konstelace nastává v případě, kdy se u jednoho z partnerů projeví závislost na drogách, jinak řečeno při ztrátě kontroly nad užíváním alkoholu nebo jiné drogy. Podstatný díl odpovědnosti za řešení tohoto problému má nepochybně on sám. Nikdo jiný se za něj abstinentem nestane. V tom ho ani ten nejlepší partner nezastoupí. Naopak hrozí nebezpečí, že partner bude jeho závislost provokovat a posilovat, buď tím, že bude „příliš odpovědný“, nebo kontrolováním a hlídáním, nebo urážlivou kritikou. Ale také v těchto případech platí: Partner může podstatně přispět k tomu, aby druhý dostal svou závislost pod kontrolu. Jakým způsobem se to stane, to je nutno řešit konkrétně v jednotlivých případech a možná zpracovat s pomocí párové terapie. Zdržovat se, stát stranou, to může být pro partnera člověka s problémem závislosti sebeobrana, na nějaký čas snad nutná. Natrvalo to však přináší jen rozvrat vztahu. Ukončení vztahu – aspoň dočasné – může být za nepříznivých okolností nezbytností. Partner už možná nevidí jinou možnost, protože si připadá využívaný nebo manipulovaný, anebo je toho na něj moc. Dokud to však jde, nemohu doporučit nic lepšího než učinit problém společným problémem.

Napsal/a: Hans Jellouschek