Láska existuje!

Abych se vám přiznala, tak jsem nikdy nebyla svatá, vlastně přímo naopak. Tak kolem dvacítky jsem začala tak nějak „bouřit“, a každou chvíli jsem měla někoho jiného a nijak mě netrápilo, jak se na mě koukají ostatní…

Pravdou je, že pár těch kluků bylo zadaných, někdo dokonce ženatý, a já jsem po pár zklamáních přestala věřit všem mužům. Protože když mohli zahýbat svým přítelkyním a manželkám, které o tom neměly ani tušení, tak proč bych měla věřit, že existuje někdo, kdo to nedělá? Pravdou je, že jsem byla možná lehce dostupná, ale to je přece neomlouvá.
Ta nedůvěra postupem času docela rostla, až se rozrostla i na ženy, a já přestala úplně věřit v lásku. Byla jsem skeptická ke každému vztahu, když někdo snad tvrdil, že je s někým šťastný, tak jsem mu to strašně vymlouvala a všude hledala lži, nedůvěru, lhostejnost nebo nevěru. Začala jsem se chovat jako chlapi, začala jsem je jenom využívat, byli pro mě jenom sexuální objekty. A vůbec jsem neřešila to, co si o mě ostatní myslí, tak nějak jsem se srovnala s tím, že lidé prostě neumějí být věrní a pak už jsem si ani nedokázala představit, že bych uměla sama být věrná, takže jsem nepočítala s tím, že bych si snad někdy mohla najít stálého partnera, nedejbůh snad dokonce manžela! Nehledě na to, že i kdybych náhodou někoho takového potkala, tak kdo by asi mohl se mnou myslet něco vážně, když slyšel jaká jsem byla.
Ale jednou jsem ho potkala….. Samozřejmě náhodou mezi těmi lidmi, mezi kterými jsem se pohybovala, takže měl až moc příležitostí si od kohokoliv vyslechnout, co jsem zač. Ale přesto ho to neodradilo. Nejen, že se se mnou nechtěl hned vyspat, ale předem mi na rovinu řekl, že ani nechce žádný chvilkový románek. Tak jsme to zkusili, i přes mojí obrovskou nedůvěru k vztahům. A i když už jsem opravdu nevěřila tomu, že existuje „něco jako láska“, tak jsem ke svému obrovskému překvapení zjistila, že jsem v tom až po uši. Že už nechci nikoho jiného, poprvé v životě jsem byla na sto procent přesvědčená, že jemu můžu věřit.
Připadala jsem si, jako že tohle přece nemůže prožívat nikdo jiný, že nikdo se nikdy nemiloval tak jako my dva, snad možná jen Romeo a Julie.:-) Když jsme spolu chodili 4 měsíce, tak jsme se rozhodli, že si pořídíme miminko. Během měsíce jsem otěhotněla a za další dva měsíce jsme se brali. To byl fofr, po sedmi měsících známosti! Teď už jsme spolu skoro tři roky a možná jsem blázen, ale já mu pořád věřím, pořád si myslím, že jsem nemohla potkat nikoho lepšího ani pro sebe, ani pro naší dceru, pořád jsem přesvědčená o tom, že mě miluje a VÍM, že on by mi nikdy nemohl zahnout. A za to ho nade všechno miluji. A ještě za něco…………..konečně mě zase naučil důvěřovat lidem….

Napsal/a: Zuu