Tento článek je vlastně reakcí na jiný příspěvek. Prapůvodně jsem se chtěla pouze krátce vyjádřit, ale myslím, že tohle téma zasluhuje trochu více řádků…
Na prvním místě by přece vždy měla být pohoda pro dítě! Snad mi teď nikdo nebude podsouvat, že kojenec se přece nemůže vyjádřit a říci mámě, co je pro něj nejlepší a zda chce nebo nechce do jeslí. Ale ten, kdo tráví se svými dětmi 24 hodin denně (se synem jsem byla 8 a dcerou 10 měsíců) a „občas“ je pozoruje, dokáže odhadnout, zda je mimčo během odloučení od mámy spokojené. A v případě, že se v jeslích, u chůvy nebo babičky necítí dobře a stýská se mu po mámě, lze přece všechno vrátit do starých kolejí. Myslím, že žádná matka by s klidným srdcem nepřihlížela, jak její dítě trpí, protože ona chce pracovat.
A co je se mnou jako s ženou a člověkem? Bez toho, že bych chtěla cokoliv paušalizovat nebo strkat do škatulky, je všeobecně známo, že ženy v těchto zeměpisných šířkách okamžitě po porodu zahazují svou nejen pracovní kariéru a stávají se (až na výjimky) „matkami z povolání“. Já jim to přeji a považuji to čistě za jejich věc.
Ale myslím si, že mateřství nás nedefinuje! Je pouze jednou z mnoha rolí, které ženy zastávají. Co jako matka budu dělat (mateřská dovolená nebo práce), musím dělat s přesvědčením, jaké jako žena zastávám, ve které věřím a doufám. Matka je srdcem rodiny. To znamená, že pokud je stresovaná, je stresována také celá rodina. Jestliže se naopak cítí matka (a manželka) dobře a pohodově, je atmosféra doma také uvolněná a klidná (což samozřejmě nevylučuje občasné přeháňky a bouřky).
K tomu je nutno ještě připočíst, že můj muž je rád, že se neomezuji pouze na výchovu našich dětí, ale že se snažím uplatnit také v zaměstnání, čímž zároveň nemalou měrou přispívám do rodinného rozpočtu.
Podle mě přece nejde o dobu strávenou se svými dětmi, ale o to, jak tuto dobu strávíme. Kvalita by v tomto případě měla být před kvantitou.
Jelikož jsem sama ještě za socialismu navštěvovala jesle a dosud na sobě ani manželovi nepozoruji (nebo si snad neuvědomuji) žádné negativní fyzické ani psychické následky této výchovy, dokonce mám ráda i své rodiče, se zcela klidným srdcem vodím každé ráno do jesliček i svoji dceru. Syn už v současnosti navštěvuje školku.
Nevím, z jakého důvodu se někteří v našem okolí vyjadřují pohrdlivě a až s odporem o jeslích, o kterých většinou vůbec nic neví. Ze zkušenosti mohu říci, že je to jedno zmála státních zařízení, které perfektně funguje. Pokud budu mít třetí dítě, doufám že se mi podaří sehnat mu tam místo.
Svými komentáři se nechci nikoho dotknout a také nikomu nechci vnucovat svůj názor. Jen bych chtěla trochu rozostřit to černobílé vidění při výchově. Myslím, že každý má právo se rozhodnout sám bez potřeby se před někým ospravedlňovat a obhajovat. Pro své rozhodnutí má každý své důvody (finanční, rodinné, osobní,…)
Na závěr chci říci, že i přes mou pracovní vytíženost nejsou mé děti citově nebo jinak duševně zaostalé, spíše naopak. Jsou to šťastné, živé a dobře se vyvíjející malí človíčkové. Vypadají spokojeně a já jsem taky.
Napsal/a: Susann
