Ještě jeden den

V Od srdce i od plic

autoJe pátek večer 24. září a já jedu autem. Vezu rodiče domů. Vezu je a říkám si, jaké štěstí mám, že jsou tu se mnou. Stačilo pár hodin předtím, aby něco dopadlo jinak a nemuseli tu se mnou být.

Je pátek. Den jako každý jiný. Opět hektický, naplněný spoustou povinností a málokdy člověk přemýšlí o tom, kolik věcí má za samozřejmost.

Ráno usedám za volant a po cestě mi přicházejí zprávy na mobil. Nemáme tu signál a tak jedině, když někam vyrazím, tak mi nabíhá, kdo mi volal nebo jen sháněl. Nacházím zprávu od kamarádky, tak jí volám zpět. Prosí mne, abych přišla večer na její oslavu narozenin. No, říkám si, jsem na cestě do Jablonce,  tak se zastavím u rodičů, pokud je ještě zastihnu, a vezmu si klíče od jejich bytu, abych nemusela v noci přemýšlet nad tím, jak se dostanu domů. Rodiče se totiž chystali na cestu do Polska, za strýcem a taky na oslavu. Kamarádce tedy jen řeknu, že pokud se mi podaří získat klíče, abych neměla problém s tím, kde přespat, že přijdu.

Volám tedy našim, jestli jsou ještě doma, a vysvětlím, co potřebuji. Ano, jsou doma, odjíždějí až za hodinu. Tak tedy hurá na kafčo a vyzvednout klíče. Jsem i docela ráda, že jsem je ještě zastihla.

Vypijeme kafe, povídáme si a oni se mezitím balí na cestu. Takže na ně ještě čekám a odcházím spolu s nimi. Rozloučili jsme se. Popřála jsem jim dobrou cestu a mámu políbila na tvář. Kladla jsem jim na srdce, aby se určitě ozvali, až dorazí na místo. Přidala malou výtku, protože minule nám zavolali až druhý den, tak aby se to neopakovalo 🙂

Odjíždím domů. Musím rychle nakoupit a pak fofrem pracovat. Mám toho ten den moc. První část dne díky tomu strašně rychle utekla. Jdu si ještě rychle umýt hlavu, čeká mě totiž jednání a tak chci být šik. Manžel si odjel pro něco do obchodu a já seděla na zahradě s tetou a povídala si. Byl fakt krásný slunečný den a tak nějak jsme přemítaly, jestli už jsou na místě nebo ne.

Po chvíli se vrací manžel a od schodů na mě volá, že jsem zapomněla zhasnout světla u auta, ať to jdu vypnout, že stejně nikam nejedu. Nechápala jsem, ale všimla jsem si, že je nějak nervozní. Ale myslela jsem si, že mi chce něco vytknout, že jsem „zase“ něco neudělala podle něj. Tak tedy jdu vypnout světla.
Když se vrátím ptám se, co se tedy děje. A potom z něj vypadla ta hrozná věta…“Tvoji rodiče měli ošklivou autonehodu.“ Co??? Kdo volal??? Kde jsou??? Co se stalo??? Jsou v pořádku??? Žijí??!

Měla jsem strašně moc otázek, ale odpovědi se mi dostávaly příliš pomalu. Problesklo mi v tu chvíli hlavou snad všechno možné. Je to pravda? Nebo se mi to jen zdá?

Pomalu přicházejí ty lepší zprávy. Ano žijí. Podle toho, co říkali, nemají žádná vážná zranění. Auto ale utrpělo vážné škody, takže musejí čekat na asistenční službu, aby je dopravila domů. Tyhle informace mě ale vůbec neuspokojují. Chci je mít tady a chci je vidět, chci se přesvědčit, že jim opravdu nic není.

Následuje několik nekonečných hodin čekání na jejich příjezd. Mezitím volají, jestli máme doma nějakou vyšší hotovost, že zaplatili několik tisíc pokutu a dalších několik tisíc za přepravní službu k hranicím. Další placení je čeká po příjezdu na místo. Sháníme tedy peníze.

Je devět večer a konečně přijíždějí. Naskytne se mi pohled na zdemolované auto. Pak konečně vystupují. Jsou unavení, potlučení, ale jsou tu. Objímám je jednoho po druhém a vidím, jak jsou nervozní, zmatení, šokovaní… Domlouvám jim, že je po cestě k nim domů hodím na pohotovost, protože bezprostředně po nehodě je tam nikdo nezkontroloval ani neošetřil. Neměli pojištění a díky nehodě už ani peníze, aby za něj zaplatili. Navíc díky šoku prostě nevnímali, že by se jim třeba něco stalo. Naštěstí se mi je povedlo přesvědčit a tak si je tedy vezu domů.

Jsou tu se mnou a myšlenka, že by tomu tak nemuselo být, se mi každou vteřinu vtírá na mysl. Po cestě se mi vybaví jedna věc. Lidé často, když příjdou o někoho blízkého, litují, že se s ním nestihli rozloučit, či strávit tzv. poslední den. Často si to dlouhá léta vyčítají a myslí si, že by se jim tak žilo lépe. Ale je to omyl. I když jsem se se svými rodiči viděla den před tím, i v den, kdy se jim to stalo a měla jsem možnost si s nimi hezky popovídat, říci jim, jak je mám ráda a příjemně se s nimi rozloučit, i tak by mi to bolest nezmenšilo. Prostě by tu najednou nebyli a já měla v duši prázdno. Čili „mít ještě jeden den“ není to, co bychom si měli vyčítat.

Ale já i oni jsme měli štěstí, dostali jsme druhou šanci. Doufám, že ji dobře využijeme.

Ještě bych dodala poslední věc. Nehodu si až tak úplně nezavinili a vzhledem k okolnostem, které popsali, to dopadlo ještě velmi dobře. Maminka skončila se zlomeným palcem u ruky od toho, jak se na poslední chvíli zapřela o palubku. Oba utrpěli ošklivé pohmožděniny od pásů. Táta to měl o něco horší, protože se s ním uvolnila sedačka a tak koleny narazil do palubky, ale naštěstí si nic nezlomil. Je to už měsíc, co se to stalo, stále se zotavují a doufám, že už brzy budou fit.

Nehoda byla jen důkazem toho, že prostě předvídat úplně vše nemůžete. Můžete řídit třicet let bez nehody a pak to prostě může přijít, stejně jako v případě mých rodičů. A proto nejen teď, ale už dříve jsem s oblibou říkala a říkám, že předvídat reakci blbce jen nadlidský úkol.

Všem přeji tisíce kilometrů bez nehod.

Toto taky stojí za přečtení!

5 úžasných věcí, které jsem pustila do svého života díky vlastní zahrádce

„Starat se ještě o zahradu? Přece nejsem padlá na hlavu!“ Taky jsem si to kdysi říkala, ale dnes to

Čtu dál →

Recenze: Jdu do školy

Také máte doma předškoláčka a přemýšlíte, zda umí vše, co umět má a zda může do školy? Pokud ano,

Čtu dál →

Soutěž: Justýnka a asistenční jednorožec

Mám pro vás opět tři tipy na knižní novinky, které nedovolí, aby vaše děti trpěly „akutním nedostatkem fantazie“, jak

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)

  • Ahoj holky,

    moc se omlouvám, že se ukazuji tak málo, ale víte jak to je. Nová práce a nový režim, na který si musí celá rodinka zvykat 🙂 Ale fakt poctivě po očku sleduji a nakukuji, co je tady nového. Moc mě potěšilo, že na mě myslíte a slibuju, že určitě jednou zase nadejde den, kdy se budu ukazovat víc 🙂

    Ale k těm rodičům. Šok to pro mne tehdy byl opravdu řádný. Dost dlouho jsem se nad tím denně zamýšlela a nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, že jsem prostě mohla o ně oba přijít. Bylo a je mi zároveň dost líto, že se musejí potýkat s finančními problémy, které se k tomu váží a to zrovna ve chvíli, kdy se ze všeho tak nějak vyhrabali a začali si užívat naspořených penízků a nově zařizovat byt.

    Život má prostě mnoho barev, některé se nám líbí méně, některé více, ale tvoří prostě duhu, jedna bez druhé by už nebyla duhou. Taky pevně doufám, že už těch strastí bylo dost a konec roku už by mohl být v klidnějším rytmu. S běžnými problémy počítám, ale už nás snad nepotká nic , co by nám působilo další podobné šoky.

    Takže ano, ne nadarmo se říká, že každý den by se měl žít tak, jako by byl ten poslední. Ale tím nemyslím, že by jsme měli dělat bůhví co, ale alespoň s těmi blízkými byli zadobře. Zkrátka už jen proto, kdyby nebylo žádné zítra, tak abychom v dobrém vzpomínali na včerejšek.

  • Virenka

    HP, nenapadá mě napsat nic jiného než amen. Silné varování osudu ať je pochopeno a váš společný čas využit co nejlíp. Přeju vše dobré.

  • Lussy

    Evi,
    jsem ráda, že jsou rodiče v pořádku.
    A děkuji za článek, člověk si opravdu uvědomí o co přišel, až když je pozdě.
    Všechno zlé je pro něco dobré, třeba bude teď vztah mezi tebou a rodiči mnohem lepší než doteď.

  • Pavca31

    S tím prázdnem má Lien naprostou pravdu .
    Je to zrovinka tak čtyři dny co jsem si v duchu říkala,že tam v tej plkárně pěkně chybíš,byla jsem zvyklá na tvoje hlášky u kterých jsem se nasmála.

  • Jovanka

    Evi, díky moc za článek i za motivaci k zamyšlení. Jak už píší holky, každý žijeme hrozně rychle a na ty nejdůležitější věci kolikrát zapomínáme.
    Vzpomínám si na moudrost babičky jednoho mého kamaráda – nikdy neusínat pohádaní, neusmíření….
    Jsem moc ráda, že vše dopadlo dobře, auto – to je jen věc, však to sama víš. A Ty snad už máš před sebou jen to hezké – vlastně i toto už je naštěstí „jenom“ zkušenost.

  • Lien

    Horempádko, tohle mi úplně uteklo, moc ti přeju zklidnění rodinné situace a to na všech frontách, myslím, že máš naloženo opravdu na hranici únosnosti, tak držím palce, ať se vše v dobré obrátí a snad to, že rodiče přežili, je nastartování šťastnějšího období v tvém životě. A ozvi se někdy, zbylo tu po tobě takové prázdné místo.

  • Peťka

    Horempádem, když jsem viděla na začátku tu fotku, tak to auto nevypadá zrovna moc dobře. Naštěstí jsou rodiče v pořádku a to je důležité. 🙂

  • No Evi ty máš fakt nějaký „vydařený“ tento rok:-((
    Až v takových chvílích si člověk uvědomí co znamená…,,když jsou to jen plechy,tak je to dobré“.Přeju tobě i tvým rodičům mnoho dalších kilometrů bez nehod a dávejte na sebe pozor.

  • Pavca31

    Horempádem,nahrnuli se mi slzy do očí.
    Člověk si uvědomí jak ti druzí jsou pro něj duležití a jaké jsou skutečné hodnoty života až když je kolikrát pozdě.

  • Evi, četla jsemt o se zatajeným dechem, i když jsem věděla, o co jde…….jsem moc ráda, že rodiče jsou v pořádku, čert vem auto, důležité je, že jsou tu a neměli žádný vážný úraz…………držte se a přejí vám moc, aby se to už neopakovalo:-)

  • Horempádem, uf….
    Četla jsem se zatajeným dechem, ještě žes na začátku napsala tu větičku, že „by tu nemuseli být…“
    Je to tak, že máme opravdu každý den žít tak, jako by měl být poslední, hlavně co se týká vztahů, usmiřování, odpouštění… ale ono je to tak těžké, v té každodennosti, člověk si to opravdu neuvědomuje a mnozí se bohužel chovají tak, jakoby tu měli být věčně…
    Jsem moc ráda, že to tak dobře dopadlo a tvým rodičům se nic vážného nestalo… a děkuji za zamyšlení 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist