Ještě jeden den

Je pátek večer 24. září a já jedu autem. Vezu rodiče domů. Vezu je a říkám si, jaké štěstí mám, že jsou tu se mnou. Stačilo pár hodin předtím, aby něco dopadlo jinak a nemuseli tu se mnou být.

Je pátek. Den jako každý jiný. Opět hektický, naplněný spoustou povinností a málokdy člověk přemýšlí o tom, kolik věcí má za samozřejmost.

Ráno usedám za volant a po cestě mi přicházejí zprávy na mobil. Nemáme tu signál a tak jedině, když někam vyrazím, tak mi nabíhá, kdo mi volal nebo jen sháněl. Nacházím zprávu od kamarádky, tak jí volám zpět. Prosí mne, abych přišla večer na její oslavu narozenin. No, říkám si, jsem na cestě do Jablonce,  tak se zastavím u rodičů, pokud je ještě zastihnu, a vezmu si klíče od jejich bytu, abych nemusela v noci přemýšlet nad tím, jak se dostanu domů. Rodiče se totiž chystali na cestu do Polska, za strýcem a taky na oslavu. Kamarádce tedy jen řeknu, že pokud se mi podaří získat klíče, abych neměla problém s tím, kde přespat, že přijdu.

Volám tedy našim, jestli jsou ještě doma, a vysvětlím, co potřebuji. Ano, jsou doma, odjíždějí až za hodinu. Tak tedy hurá na kafčo a vyzvednout klíče. Jsem i docela ráda, že jsem je ještě zastihla.

Vypijeme kafe, povídáme si a oni se mezitím balí na cestu. Takže na ně ještě čekám a odcházím spolu s nimi. Rozloučili jsme se. Popřála jsem jim dobrou cestu a mámu políbila na tvář. Kladla jsem jim na srdce, aby se určitě ozvali, až dorazí na místo. Přidala malou výtku, protože minule nám zavolali až druhý den, tak aby se to neopakovalo 🙂

Odjíždím domů. Musím rychle nakoupit a pak fofrem pracovat. Mám toho ten den moc. První část dne díky tomu strašně rychle utekla. Jdu si ještě rychle umýt hlavu, čeká mě totiž jednání a tak chci být šik. Manžel si odjel pro něco do obchodu a já seděla na zahradě s tetou a povídala si. Byl fakt krásný slunečný den a tak nějak jsme přemítaly, jestli už jsou na místě nebo ne.

Po chvíli se vrací manžel a od schodů na mě volá, že jsem zapomněla zhasnout světla u auta, ať to jdu vypnout, že stejně nikam nejedu. Nechápala jsem, ale všimla jsem si, že je nějak nervozní. Ale myslela jsem si, že mi chce něco vytknout, že jsem „zase“ něco neudělala podle něj. Tak tedy jdu vypnout světla.
Když se vrátím ptám se, co se tedy děje. A potom z něj vypadla ta hrozná věta…“Tvoji rodiče měli ošklivou autonehodu.“ Co??? Kdo volal??? Kde jsou??? Co se stalo??? Jsou v pořádku??? Žijí??!

Měla jsem strašně moc otázek, ale odpovědi se mi dostávaly příliš pomalu. Problesklo mi v tu chvíli hlavou snad všechno možné. Je to pravda? Nebo se mi to jen zdá?

Pomalu přicházejí ty lepší zprávy. Ano žijí. Podle toho, co říkali, nemají žádná vážná zranění. Auto ale utrpělo vážné škody, takže musejí čekat na asistenční službu, aby je dopravila domů. Tyhle informace mě ale vůbec neuspokojují. Chci je mít tady a chci je vidět, chci se přesvědčit, že jim opravdu nic není.

Následuje několik nekonečných hodin čekání na jejich příjezd. Mezitím volají, jestli máme doma nějakou vyšší hotovost, že zaplatili několik tisíc pokutu a dalších několik tisíc za přepravní službu k hranicím. Další placení je čeká po příjezdu na místo. Sháníme tedy peníze.

Je devět večer a konečně přijíždějí. Naskytne se mi pohled na zdemolované auto. Pak konečně vystupují. Jsou unavení, potlučení, ale jsou tu. Objímám je jednoho po druhém a vidím, jak jsou nervozní, zmatení, šokovaní… Domlouvám jim, že je po cestě k nim domů hodím na pohotovost, protože bezprostředně po nehodě je tam nikdo nezkontroloval ani neošetřil. Neměli pojištění a díky nehodě už ani peníze, aby za něj zaplatili. Navíc díky šoku prostě nevnímali, že by se jim třeba něco stalo. Naštěstí se mi je povedlo přesvědčit a tak si je tedy vezu domů.

Jsou tu se mnou a myšlenka, že by tomu tak nemuselo být, se mi každou vteřinu vtírá na mysl. Po cestě se mi vybaví jedna věc. Lidé často, když příjdou o někoho blízkého, litují, že se s ním nestihli rozloučit, či strávit tzv. poslední den. Často si to dlouhá léta vyčítají a myslí si, že by se jim tak žilo lépe. Ale je to omyl. I když jsem se se svými rodiči viděla den před tím, i v den, kdy se jim to stalo a měla jsem možnost si s nimi hezky popovídat, říci jim, jak je mám ráda a příjemně se s nimi rozloučit, i tak by mi to bolest nezmenšilo. Prostě by tu najednou nebyli a já měla v duši prázdno. Čili „mít ještě jeden den“ není to, co bychom si měli vyčítat.

Ale já i oni jsme měli štěstí, dostali jsme druhou šanci. Doufám, že ji dobře využijeme.

Ještě bych dodala poslední věc. Nehodu si až tak úplně nezavinili a vzhledem k okolnostem, které popsali, to dopadlo ještě velmi dobře. Maminka skončila se zlomeným palcem u ruky od toho, jak se na poslední chvíli zapřela o palubku. Oba utrpěli ošklivé pohmožděniny od pásů. Táta to měl o něco horší, protože se s ním uvolnila sedačka a tak koleny narazil do palubky, ale naštěstí si nic nezlomil. Je to už měsíc, co se to stalo, stále se zotavují a doufám, že už brzy budou fit.

Nehoda byla jen důkazem toho, že prostě předvídat úplně vše nemůžete. Můžete řídit třicet let bez nehody a pak to prostě může přijít, stejně jako v případě mých rodičů. A proto nejen teď, ale už dříve jsem s oblibou říkala a říkám, že předvídat reakci blbce jen nadlidský úkol.

Všem přeji tisíce kilometrů bez nehod.

Napsal/a: Horempádem