Každý z nás má trochu jiné důvody, proč vstupuje do manželského svazku. Když jsem se rozhlédla okolo sebe, nedalo mi moc práce, abych zjistila, že se lidé při výběru partnerů často mýlí, to když jsou zamilovaní a mají na nosíku růžové brýlky. Berou se ze špatných důvodů, to když chce dívka utéct od rodičů nebo nechtěně otěhotní… a tak podobně…
Měla jsem pocit, že za vyučenou jsem dostala dostatečně a o to, abych dostala „na zadek“ znovu, jsem už nestála. V žádném případě jsem nehledala lásku. Věděla jsem, že podruhé (v takovém rozsahu škod) bych to nezvládla. Na to já prostě nemám. Každý jsme jiný a na tohle já nemám.
Vdát se a mít dítě – to bylo to, co jsem si přála. Vdát jsem se chtěla kvůli rodičům a prarodičům, aby měli klid a já ho měla od nich. Dítě jsem chtěla já, nevýslovně jsem po něm toužila.
Takže HO musím najít. Vhodného partnera.
Jaký by měl „vhodný“ partner být?
Svobodný, jednoznačně svobodný. Také jsem svobodná, takže „nabízím“ totéž.
Vzdělaný. Také jsem „utrpěla“ vzdělání, takže to bude rovnocenné.
Musí mě umět rozesmát, musí být spolehlivý a zodpovědný, musí mít práci…
Tak nějak jsem si to rovnala v hlavě…
Moje očekávání od manželství bylo zcela jasné: bezpečí, přístav, jistota, ochrana, prostě hozená kotva, spojenectví na celý život, opora jeden pro druhého. Prostě žádné romantické představy o velké neutuchající lásce.
Světe, div se. Našla jsem HO.
Působil sympatickým dojmem, uměl mě rozesmát, byl spolehlivý a pořád chtěl pro mě něco dělat.
Bylo to milé. Cítila jsem se dobře. Cítila jsem se v pohodě.
Byla jsem v bezpečí. Jako bych z rozbouřeného moře vplula do přístavu.
Žádné vznášení nad zemí. Ale taky žádné pády. Žádná vášeň. Ale taky žádné trápení.
Byla jsem spokojená. Klidná. Začala jsem normálně fungovat, normálně pracovat, dokázala jsem spát celou noc bez probuzení, v mém životě nastalo klidové období.
První rok jsme spolu chodili a druhý rok jsme se sestěhovali. Když pak požádal o mou ruku, moji rodiče byli šťastní. Oba dva. Maminka plakala a táta ho objímal… dokonce mu dal pusu na tvář.
To jsem nemohla odmítnout. Dobrý člověk a slušný chlap – to se přece neodmítá.
A tak jsem se vdala.
Náš syn mi vyplnil všechna místa v srdci. Miluji ho nade vše na světě.
Manželství mám klidné a spokojené.
14 let.
Jsou ty mé důvody k sňatku horší než ty ostatní? Nebo jsou lepší? Kdo má právo tohle posoudit nebo posuzovat. A kdo může spolehlivě říct, jak je to „dobře“…
Napsal/a: Elizabeth
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
Mari, u nás to bylo hodně podobně, ale zamilovanost se u mě změnila v něco jiného. Nějaká jiskra v tom je, ale je to mnohem klidnější, snad i stálejší.
Já bych se taky bez lásky nevdávala. Možná ale spíš ze sobectví. Mám tak trochu ráda „svoje“ a potřebuju něco hodně silného, abych s někým dokázala žít trvale. S dětmi je to jiné, vím, že i kdyby náš vztah nebyl ideální, snažila bych se ho zachovat kvůli nim. Ale pro mou vlastní opravdovou spokojenost potřebuju živý a fungující vztah.
Eli…….budu upřímná, nebrala bych si může z rozumu, byla bych „já“ nešťastná……..ono je krásné mít muže, který je hodný, pozorný, vydělávající, tolerantní aj………ale mě by tam chyběla ta láska, aspoň kousek citu, který by dělal ten vztah dokonalým:)
S nynějším manželem jsem chodila deset let, než jsme se vzali, začali spolu žít po pár měsících, mě bylo 17.let, po 7.letech jsme se rozešli, po roce se vrátili k sobě, přišlo první dítě a pak druhé………..víš, před dětmi jsem měla ty růžové brýle, pořád jsem doufala, že všechno bude lepší, až třeba příjdou děti, až se vezmeme, milovali jsem se, nemohli bez sebe žít, ale zároveň jsme si třeba nerozuměli, proto ten rozchod……….ale, láska je všemocná, zzamilovali jsme se do sebe znovu, první dítě, pak svatba a druhé dítě………..brýle mi spadly, nezměnilo se nic, zamilovanost opadla, společné zájmy nemáme, můj svět jsou děti, pak až manžel………fungujeme jako milující rodiče děti, jako milenci, neumíme bez sebe žít……..akorát ta jiskra, co byla na začátku a po rozchodu a po svatbě prostě nění, vytratila se, jak pára nad hrncem…….já jsem doufala, že to zak nebude, ale bohužel je…….zamilovanost šla jinam……ale co nadělám? Vůbec nic, jsem naivní a doufám, že třeba za pár let se znovu zamiluji do manžela………..no není ta naivita nádherná vlastnost????
Lien, je dost dobře možné, že jsem to nenapsala přesně, tak tedy: nebyla jsem do svého muže zamilovaná (ani při seznámení, ani při chození, ani když jsem si ho brala). Vybrala jsem si ho rozumem, tedy hlavou, ne srdcem… Chtěla jsem mít „jistotu“, že mě mé vlastní emoce nebudou ovlivňovat – při výběru životního partnera (růžové brýlky apod.) a navíc jsem nechtěla, aby měl nade mnou ještě někdy někdo takovou „moc“.
Pravda je, že je to strašných let zpátky a nebýt té události nedávno, asi bych se v tom takhle „nepitvala“…
Jinak Ti samozřejmě děkuju za napsání.
To je pěkné, mě napadá jen jedno, že tvá očekávání od manželství „bezpečí, přístav….. jsou pro mě právě představy velké romantické, neutuchající lásky a ty to stavíč jako kontra. Jsem zmatena. Myslím, že jsi velkou neutuchající lásku našla.
Bohužel Eli v tom máš pravdu.Jak by bylo parádní veškeré rozhodnutí na někoho naložit a říct : vyřeš…
Držím Ti palečky,abys to zvládla bez šrámů na duši.A přemýšlej s chladnou hlavou.Odborníci radí vzít kus papíru a psát pro a proti.
Asi na tom něco bude.Tím,že to dáš na papír,v hlavě se to z části srovná.
Tak se opatruj a ozývej se.Na plkarně jsme denně,pá.
Hanino, Danniello, děkuji Vám oběma za Vaše reakce a úvahy. Jsem ráda, že jste napsaly. Díky.
Je pravda, že záleží na všech prožitých zkušenostech, na věku a hlavně na typu člověka, takže – stejně si to musí rozhodnout každý sám za sebe…
Je fakt, že zamilovanost hodně pomůže na začátku, já bych si jinak asi těžko někoho pouštěla k tělu, myšleno obrazně i doslova.
Jenže taky je mi jasné, že kdybych si hledala partnera o x let později, bylo by to jiné. V šestnácti kromě zamilovanosti neexistuje jiný „rozumný“ důvod k chození s klukem.
Je to hodně zajímavé téma, díky za námět k přemýšlení.
Nemáš proč se omlouvat.A s tou upřímností nepřeháněj:)))
Sama bych těžko sem vše z mého života napsala.No napsala…jen bych těžko hledala ta slova,aby to bylo všem srozumitelné a nemotala vše dohromady.
I mě trvalo dost dlouho,abych pochopila,že většinou vztahy s růžovými brýlemi jsou k ničemu a okecávání sama sobě jen ubírá čas.Jenže vrhat se po každém spadnutí těch pomyslných brýlí je taky k ničemu.
Danni má pravdu.Čím dřív odloží se brejličky,tím šťastnější můžem být…
Hani, tou svou upřímnosti jsi mě úplně „odbourala“.
Myslela jsem, že to bude srozumitelné (doufala jsem, že jsem to napsala tak, aby se dalo vyrozumět co a proč jsem udělala). Promiň.
Danniello, děkuji Ti za napsání i za Tvou vlastní zkušenost, moc ráda jsem si Tvůj komentář přečetla.
Elizabeth, posoudit to musí každý sám. A podle mě je dobrým měřítkem vaše spokojená rodina. Opravdu, každý je jiný.
Měla jsem to štěstí, že jsem si vzala člověka, do kterého jsem se opravdu zamilovala. Ale než došlo ke svatbě, prožili jsme si romantiku, rozchod, nesnadný návrat i racionální rozhodování: svatba nebo rozchod?
Souhlasím s jedním. S růžovými brýlemi bych se vdávat nechtěla. Po sedmi letech našeho chození a společného bydlení už dávno zmizely.
Zamilovanost se po letech stejně přetransformuje do úplně jiných citů. A k těm mohou vést různé cesty. Jen chtít.
Tak na tohle nikdo nemá právo posoudit nebo i odsoudit….
A já mám v hlavě z toho všeho pořádný zmatek.
No tak tohle musím Eli nejdřív srovnat v hlavě a vyspat se na to s tím,že ráno moudřejší večera…
Ještě dodám,že sem úplně, ale moc úplně zmatená,možná víc než ty:)))
Mobile Sliding Menu