Co by na to asi řekl pan Freud?

V Od srdce i od plic

1185109_sweet_sonK napsání tohoto článku mě vyprovokovaly články od Kathy a Kekunčiny narážky. Nechci se tím v žádném případě nikoho dotknout, ani přetlačovat, kdo měl jaké dětství, jaká příkoří, křivdy a utrpení zažil. Vůbec ne…Možná se z toho chci taky „jen“ vymluvit. Jsou to vlastně všechno věci, o kterých jsem nikdy s nikým nemluvila. S mámou, s nejlepší kamarádkou, ani s mým partnerem.

Když jsem byla malá, táta mě řezal jako žito. Z vyprávění vím, že když mi byly necelé dva roky, seřezal mě tak, že jsem byla celá modrá. Když jsme přijeli k dědovi s babičkou na víkend, hned jsem jim prý hlásila ve dveřích „Táta bác bác.“ A když mě pak viděli, jak jsem zmalovaná, chtěli jít na policii udat ho. Policajta… 🙁 Neudělali to. Ani máma s tím nic neudělala, nezabránila tomu, ani to ex post nikam nehlásila. Dodnes si pamatuju zvuk otevírání skříně, ze které vždycky vyndával ten šíleně tlustej koženej pásek, se kterým mě řezal. Opakovaně. Za cokoli. Třeba, že jsem neuměla říct „r“. Asi ve čtyřech letech. „…a topůlko za tolal… „ „Řekni tolar!“ „Tolal!“ „To-lar! R!!!“ „To-lal!“ A šel pro pásek. Myslel si prý, že se mu vysmívám a dělám mu to naschvál… A když nebyl po ruce pásek, aspoň fackoval. Velká chlapská ruka a ty silné rány… Poslední si pamatuju, když mi bylo něco přes dvacet let. Když jsem přišla domů, ucítil ze mě cigaretový kouř a než jsme se stačila vyzout, už jsem ji měla…
Máma mě taky mlátila, i když častěji jen vyhrožovala a třískala vařečkou do prahu u dveří, to když jsem se odmítala zout z botiček a chtěla jít ještě ven. Vařečka často skončila vejpůl a divadlo bylo u konce… Dnes se tomu často spolu zasmějeme a taky tomu, jak mě mlátila oběma rukama na střídačku přes hlavu a křičela „Nebraň se, nebraň se!“
Dodnes nevím, jestli mě od táty bolely víc to týrání fyzické, nebo psychické. Samé zákazy, příkazy, žádné povídání, vysvětlování. Ve škole jsem patřila k jedničkářům. Ne že bych byla nějaká brýlatá šprtka, ale prostě mi to normálně šlo. Teda až na matiku. Mívala jsem z ní většinou dvojky a sem tam trojku. Ale fakt jsem se snažila, chodila i na doučování, dřela a jednou jsem asi v sedmé třídě dostala z jedné fakt dost těžké písemky dvojku. Šla jsem domů, celá šťastná, že to tak dobře dopadlo, protože jsem čekala původně výrazně horší výsledek. A co mi na to řekl táta? „A líp to jako napsat nešlo?!?!“ Nevím proč, ale tohle mě snad bolí víc než ty modřiny… A to si člověk řekne, vždyť je to blbost, co ta holka řeší?
Nikdy v životě mě táta nepochválil. Ani za tu dvojku z matiky, ani za maturitní vysvědčení se samými jedničkami. Ani za červený diplom. Nikdy mi neřekl, že mě má rád, že jsem šikovná, milá, hodná, nikdy nic. Žádné slovo uznání na moji adresu. Že jsem mu s něčím pomohla, něco chutně uvařila, uklidila, že hezky maluju, dobře zpívám nebo třeba rovně zatloukám hřebíky, prostě nic. Nakonec vlastně jeho taky nikdo nechválil, neprojevoval mu lásku, cit, tak ani nevěděl, že mi má kromě tvrdosti, řádu a vymezených mantinelů předat i něco jiného.
Nevím, kolik mi bylo let, možná šest, osm, možná deset? Nevím. Seděla jsem dědovi na klíně, kočkovali jsme se, ale najednou mi ty jeho doteky přišly nějaké jiné, divné, nepříjemné. Nikdy jsem to nikomu neřekla, styděla jsem se, začala jsem se mu vyhýbat a dávat na něj pozor. Abychom nebyli o samotě, abych mu nebyla příliš blízko. Naštěstí si už nikdy víc nedovolil, snad proto, že už nedostal příležitost. Ale ta vzpomínka, ty pocity, ty zůstaly dodnes a jeho blízkost je mi dodnes lehce nepříjemná… Jenže dnes jsem už dospělá, vím, o co jde a taky vím, co bych dělala a jak bych se bránila.
Asi od nějakých dvanácti let jsem chodila do Dívčího klubu. Bylo to moc fajn, dělaly jsme s holkama různé ruční práce, batikovaly, malovaly, modelovaly… Jen to bylo daleko, musela jsem jezdit přes celé město, přestupovat z tramvaje na tramvaj. Často byla tramvaj úplně narvaná lidmi, kteří pospíchali z práce, dětmi, které jely na kroužky, tréninky. A já v tom návalu ucítila na pravé půlce zadečku jakoby roh něčí kabely. Zkoušela jsem se poodstoupit, nebo se aspoň pootočit, abych byla mimo ten „roh“. Jenže on se pořád posouval mezi mé půlky a níž a níž. Ano, byla to ruka, prsty takového hnusného hubeného opáleného slizouna za mnou. Srdce mi strachem tlouklo a přišlo mi, že to musí slyšet celá tramvaj. Neslyšela a já se najednou prudce otočila a vyštěkla směrem k tomu úchylovi „Přestal byste se na mě tlačit!?!“ A on se kupodivu vyděsil a začal ustupovat a mizet v tom davu cestujících.
Ve čtrnácti jsem slýchala stále častější hádky rodičů kvůli jakési jiné paní, vnímala tu nepohodu doma. Nikdo mi nic nevysvětlil, žádný z nich mi neřekl „Neboj se, to je jen problém mezi námi, tebe se to netýká, máme tě rádi.“ Jen jsem cítila to permanentní dusno a slyšela křik a přála si, aby to už skončilo a konečně se rozvedli.

Co jsem tím vším chtěla říct? Že ač mě spousta věcí mrzí, nemám nikomu nic za zlé. Že opravdu platí staré známé „Co tě nezabije, to tě posílí“ a „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Nezanevřela jsem na lidi, na tátu, na dědu, dokonce ani na sex ne. Naučila jsem se nelitovat v životě nikdy ničeho a žádný okamžik v životě bych nevrátila zpět, i kdyby to šlo. Nechci se utápět v minulosti, v tom, co se stalo, nebo co se nestalo. Chci se z toho jen poučit, udělat závěr a dívat se dopředu. A taky vím, že já takhle vychovávat své dítě nechci a nebudu. Chci mít se svým synem dnes i v jeho dospělosti jiný vztah. A chci, aby byl v životě šťastný, a udělám pro to maximum. A taky chci, aby věděl, co se smí a co ne a hlavně, že má milující rodinu, za kterou se nebojí kdykoli přijít.
Dokonce když zavzpomínám na dětství jako celek, říkám, si že bylo šťastné. Vždyť nebyla válka, měla jsem co jíst, rozvíjela se v zájmových kroužcích, dělala gymnastiku… Je hodně dětí na světě, které takové štěstí nemají.

Napsal/a: babofka

Toto taky stojí za přečtení!

Ako trávite prázdniny s deťmi?

Pracujem z domu. Kto to zažil, vie, akú treba mať disciplínu, aby sa človek držal plánu a urobil to, čo si

Čtu dál →

Soutěž u příležitosti 10. výročí Agátina světa

Je to až neuvěřitelné, ale obchod Agátin svět si letos připomíná deset let své existence. K této příležitosti převzaly

Čtu dál →

Vyrobte si svůj sirup na kašel

Léto je pro nás maminky vysvobozením od nekonečných martyrií dětských nachlazení. Já jsem si je tenhle rok užila do

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (19 vyjádření)

  • Stará vojna

    Milá bábofko, mám podobné zkušenosti. Měl jsem staršího a mazanějšího brášku. Měl jsem ho rád, ale když o něco šlo, tak to špatné svedl na mně a já dostal od otce nářez páskem (on dostal zase za něco jiného). Musel jsem si na noc třeba lehnout pod stůl, ale že jsem brečel a nikdo nemohl spát, tak mi nakonec dovolili si lehnout na postel (spali jsme s bráškou na jedné posteli a všichni ve velké kuchyni). Jednou mne dokonce otec vyhnal na noc do kůlny a já spal na přivezené kopě trávy. Zasloužil jsem si to; lupenkovou pilkou jsem z blbosti přeříznul ještě nezasklené okenní křídlo v nedodělaném podkroví, kde jsem si běžně za války hrával. Ono to vůbec nikomu nepřišlo protizákonné, všude se tělesné tresty užívaly, nejvíc přímo ve škole a od mala. Nejčastějším trestem bylo třeba něco 100 krát přepsat, několik ran rákoskou přes nastavenou dlaň, nebo jindy v ohnutí přes první lavici na zadek. Běžná byla rána rákoskou přes cokoli za nepozornost. Pan učitel Roll bolestivě tahal za vlasy nad uchem, pan učitel Neckář jednomu klukovi dokonce vytrhnul chomáč vlasů a učitel němčiny Feit v afektu žákům vyhazoval předměty z okna. Běžným trestem bylo klečet na hraně stupínku a někdy přitom v předpažených rukou držet svou aktovku s učením; nejmírnějším trestem bylo vyhnání za dveře, nebo až 2 hodiny poškole za dozoru školnice. Také byly různé metody vyšetřování. Jednou se někdo vydělal před sborovnou a papír nebyl nalezen. Pan ředitel si nechal postupně všechny žáky předvěst do ředitelny a každý musel ukázat zadek, stejně marně. Domácím trestem bylo klečet na hráchu, nebo zákaz chodit mezi děti, či nařezat či rozštípat haldu dříví, atd. Přestože se všude běžně tělesně trestalo, nikdo si nikam nestěžoval a ani po létech se na nikoho proto nezlobil, ty kladné vzpomínky dodnes převažují. Když jsem byl na vojně, sám jsem byl za všechna léta potrestán jen dvakrát a to udělením ústní důtky. Přitom druhoročáci dokázali nováčkům udělat z vojny peklo. Běžně je nazývali holuby, museli třeba v kleče na skříni vrkat, v autoparku trestali zavřením do kanálu a na kanál zaparkovali auto. Nejmírnějším trestem za odhození zápalky bylo vynášení zápalky na roztaženém prostěradle pohřebním průvodem se stafáží v přílbách a s rozsvícenými svícemi, za špatně vyčistěnou zbraň se trestalo několikadenní službou mimo střídu – úklidem rajonů (včetně šlapacích záchodů) v době osobního volna. Prostě, kázeň se mohla udržovat výchovou, ale když to nešlo jinak, hůl se vždycky našla. Ono to přísloví platí dodnes – kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Takže kdo má moc, tak ji také použije. Sám jsem jen občas potomkům uštědřil pohlavek, když to jinak nešlo, nebo zarazil kapesné či oblíbenou činnost. Stačilo to.

  • Ahojky všichni… také jsem měla podobné dětství. Táta byl hodný, tedy na nás děti. Co se týče vztahu mezi rodiči.. to byla někdy opravdu kalamita. Lustry sundané židlí… rozmlácené nádobí, včetně mamky. Kdyby nebylo mého dědy, tak mámu asi zavřeli , jak nás řezala. Ještě že měl děda tenkrát známého doktora a ségru ošetřil. No nic. Je to za námy, přežili jsme to a jsem ráda, že mým dětem nic takového nehrozí.Také to nebylo jednoduché. Byla jsem naštvaná, v neděli sli všichni do kina a já musela žmooulat knedlíky, žehlit tátovo košile. Ale čas běžel a já jsem dnes od rodičů daleko a mnohokrát jsem si řekla….. MÁMO DÍKY !!!! tou její sparťanskou výchovou nás naučila všechno co v dnešní době potřebuju a nemusím okolo sebe shánět lidi na výměnu zipů u ryflí….vybílit dětský pokojíšek.. ušít zimní bundu… závěsy…Jste tady všichni tak stejně staří asi jako já….a tak vám to nepřijde divné.

    Ale dnešní děvčata????? A i ty , kterým je teď kolen 25 let.. sleduji okolí, vztahy mezi lidma. No myslím, že moc domácích prací je nezajímá,chtějí cestovat, užívat si, vystudují, pak je čeká povětšinou podpora a pracák. Tak si to já tedy nepředstavuji.Ale je to jen můj názor, v tom je i politika, je to složitější.

    Chtěla jsem říct, že ta drsná výchova našich rodičů asi fakt byla bez citů. Ale zamysleme se nad tím, co oni jako děti měli? NIc jen práci. Jak pak od nich můžeme čekat , že něco jiného by dali svým dětem??? Nemohli, protože to samotní neznali a nikdo je to nenaučil. Byla taková doba. To se nedá nic dělat.

    Nám zbývá jen jedno…. ODPUSTIT JIM !!!

    Vím, že to není lehké, ale když se nad tím zamyslíte, trpěli jsme pocitem nedostatečné lásky..
    Tím, že nejsme dost dobří, že nedokážem splnit požadavky rodičů, že si nezasloužíme jejich lásku. Asi tak nějak to je. Samozřejmě měli jsme pro ten pocit důvod, který nikdo neviděl. Jen nám jako dětem chybělo kus pohlazení, kus citu a lásky.

    Když si řeknem, že oni nám to nemohli dát, protože to oni samotní neuměli, neznali…. musí jim být odpuštěno, protože oni na tom byli stejně jako my – jejich děti.

    Jejich generace ale navíc neznala nic jeného než práci. Třeba na statku,jako moje mamka.

    ODPUSTILA JSEM JÍ, MÁM JÍ MOC RÁDA.

  • Bramborka

    Člověk má někdy tisíc chutí rodičům říct: “ To vy jste ti rodičové, vy jste ti dospělí, vy máte být oporou, k vám si má člověk chodit pro podporu. Zatím je to přesně naopak. Chováte se jako děti a očekáváte od svých, i když už dospělých ratolestí, že převezmou tuhle roli za vás. Že my vás budeme, chránit, poslouchat vaše bolesti, radit vám a ještě odhánět celý ten ošklivý svět, který vám tolik ubližuje.“ CHjooo.. Ale miluju je, protože navzdory tomu, co se říká, člověk si svoje rodiče prý vybírá, no nevím… Snad jen, snažte se svým dětem být lepšími rodiči, než byli ti vaši….

  • karamela

    Lenousku no to o tátově přechodu to je jako u nás…hádky mezi mými rodiči začly vlastně až jsem se odstěhovala..v 19ti:-) Mamka odmítla dále fungovat doma jako služka a tím to začalo..no jo měla ho dobře rozmlsaného…takže teď je z něho největší chudinka a všichni ostatní mu ubližují … s maminou si dělají naschvály a co mě fakt žere,je že musím každému zvlášť oznamovat kdy dojedem,co je nového,kam se chystáme apod…mezi sebou si to prostě neřeknou… mamina je naštvaná když pochválím taťku za něco co udělal pro malého a otec zase řeší,že k nim jezdíme až po domluvě s mamkou..no ale jak jinak..on nám oběd neuvaří že…takže to probíhá tak že mi volá jestli dojedem a já řeknu no ještě sem se s mamkou nedomlouvala a on ahááá no tak ale abych teda věděl jooooo… děs-běs…

  • Ájíku, asi ne. Myslím, si, že jsme si každý něčím prošel, s něčím musel vyrovnat, něco prostě jen přežít… A nezáleží na tom, o jak těžké, velké trauma z dětství jde, ale jak se s tím vyrovnáme. Spoustu těch nešvarů nesla sebou asi i doba, ve které jsme byli vychováváni – fyzické tresty, tvrdá výchova, nikdo nectil individualitu dítěte, nenaslouchal mu, nikdo neměl sebevědomí a neuměl to tak naučit své dítě. Jo, sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, uschneš tam… 🙂 Ještě že to je za námi. Myslím, že my se s tím nějak vyrovnáváme, ale generace našich rodičů v tom setrvává, už se to neumí přeučit. Můj táta dneska často kouká na svého vnoučka, občas je i dojatej z toho, jakej spolu máme vztah, jak já s ním hezky mluvim a jak se ke mně přijde přitulit a pomazlit. On tohle jako dítě ani jako rodič nikdy nezažil…

  • Ach jo, je tu vůbec NĚKDO, kdo nemá a neměl někdy nějaké problémy v rodině…? Asi to dost dobře prostě nejde… 🙁

  • Holky, neříkám, že jsem nikdy nedostala na zadek nebo pohlavek, ale tohle se mi fakt čte špatně. U nás se prostě zbytečné tresty nepěstovaly, snažím se, aby to tak nebylo ani v mé rodině. Neříkám, že naše rodina (moji rodiče a já s bratrem) jsme úplně ukázkoví, ale pokud jsme byli malí, nikdy jsem neměla pocit, že by nějaké problémy ať mezi rodiči nebo ve výchově byly. Je fakt, že jsem na rozdíl od mladšího brášky musela být hodně samostatná, nikdo se se mnou neučil, nikdo mě nevodil za ruku do školy, musela jsem sama. Naši byli v práci, do školy a hudebky jsem musela dojíždět, prarodiče taky pracovali, jinak to nešlo. Hádky rodičů se paradoxně začaly vyskytovat až v mé dospělosti, hlavně v době, kdy byl brácha na vysoké škole a já jsem se osamostatnila tím, že jsem se vdala. Připadá mi, že na tátu vlezl takový ten mužský přechod a začalo mu všechno vadit, mamka zase začala být na jakékoli tátovy poznámky alergická a reaguje někdy až přehnaně. Všechno vyvrcholilo zhruba před pěti lety, když se táta tak pohádal s bráchou, že spolu nemluví. Mamka funguje jako spojka, táta nasazuje na bráchu, brácha na tátu a mamka s babičkou a se mnou se mezi nimi plácáme. Je to síla, pořád doufám, že se to nějak zlepší, protože když nejsou ty dvě tvrdé mužské palice spolu, je klid, ale společně to nejde…

  • Jo, Vladi, přesně 🙁 To jsem taky nesnášela – taťka to nepěstoval (někdy si říkám, jak to mohl vydržet), ale mamka po každé hádce chodila za mnou a probírala to a stěžovala si… Hrozně mi to vadilo, vím, že jsem si v duchu říkala „a co já s tím?“ :((

  • VlaďkaP

    Babofko, je fajn, že jsi se s tím dokázala vyrovnat…

    Mě nikdo nebil, vlastně jsem měla hodně liberální výchovu.. Ale pamatuju si moc dobře, jak se naši denně hádali – hodiny. A já z toho následky mám. Nesnáším řev, snažím se hádkám vyhýbat – bolí mě z toho břicho, jsem roztřesená a to i když řvou, nebo pláčou děti.. A když si vzpomenu na tu beznaděj – v bytě 2+1 jsem se neměla kam zavřít, kam schovat, abych je nemusela poslouchat. Jeden si pak chodil stěžovat na druhého :-((

  • :))) jasně! :))) Ale je pravda, že ta starší generace taky moc neměla z čeho čerpat, naši sice byli fajn, ale nikdy jsem od mamky neslyšela takové to zamilované :“Ty jsi moje krásná princeznička…“ pořád jen „buď skromná, sedávej v koutku“ , sotva jsem se zaradovala, že se mi něco povedlo – už jsem měla nezdravé sebevědomí… Ale kde na to měli chodit, když jejich rodiče je vychovávali taky tak? Vždyť moje mamka – je jí 75, nikdo by jí ten věk nehádal, je relativně štíhlá, šikovná, běhá jak čamrda, když se opře do práce, zvládne toho tolik, co padesátnice…. ale tak pošramocené sebevědomí, jako má ona, to jsem snad ještě neviděla. A já si taky ty své mindráky léčila… no, hodně dlouho. Taky mi to z její strany někdy přijde ujeté – říct o vlastním dítěti, že je krásné, to je v jejích očích rouhání, ale že se rozplývá nad každým čoklem,(pardon) co ho potkáme, to rouhání není? Jo, je to někdy s výchovou našich rodičů hodně podivné…. Tak asi i přesto díky za to, že jsme (a hlavně že JSTE) to ustály se ctí a sebevědomím…. čím dál tím víc zjišťuji, že zdravé sebevědomí je prostě hrozně důležité…

  • Jééé, klečení, Karamelko, vidíš jsi mi to připomněla… Já už to ze své paměti vymazala. A že jsem se v tom rohu v pokojíku něco naklečela… 🙂
    Tak mi to tak holky připadá, že ta naše generace rodičů nás vychovávala asi všechny stejně. Asi to dělali jak nejlíp uměli. Bohužel ve srovnání s dnešní dobou nebylo holt tolik informací o tom, jak děti vychovávat, co je hyperaktivní dítě, co je nadané dítě a jak na ně. Nevycházelo tolik psychologických knížek, max. prof. Matějček, žádný internet, žádná „védéčka“… 🙂 Ty naše děti mají ale štěstí, že mají tak úžasné, vzdělané a rozumné rodiče, co holky? 🙂

  • karamela

    Babofko, i když píšeš,že celkově jsi měla dětství ,,šťastné“

    Holka je mi to moc líto,tolik bití a nátlaku na jedno děvčátko…sama si moc dobře pamatuju korbáč-co úřadoval u nás…pletená pomlázka z bužírky…toto štípalo..paradoxně já ani nevím za co to bylo..dostávala sem od mamky a taky sem jí to vyčetla…chudina ,nevěděla kam s očima…nejspíš sem byla aktivní dítko na které nic jiného neplatilo a hyperaktivita se tehdy nenosila…ale vážně já si pamatuju jen tu hrůzu a maminko néééééééé a schovávala jsem se za křeslem v obýváku..taky sem chodila klečet dokud se neomluvím co sem udělala nebo řekla..ale já se neomluvila:-)))) hrdá…no..

    dneska mám na malého nachystanou vařečku,když mi 10x vyleze večer z postele..dostane 1plesknutí a už ví…rozhodně ho neřežu hlava nehlava a stejně je mi to pak líto…ale zase já sem nervózní člověk a když mě vyprovokuje tak bych po něm řvala a to taky nechci…

    hlásím se na kurz pro matky co by moc chtěly vychovávat bez bití…a nezbláznit se z toho a vychovat sebevědomé ale ne rozmlsané dítko…jde to ?

  • Babofko, krásný článek, ale je mi z něho strašně smutno. Nikdy jsem neprožila nic podobného, co píšeš – snad jen takové „lehké sexuální harašení“ od cizího člověka, když mi bylo asi 12, naštěstí to dobře dopadlo. Je obdivuhodné, žes na rodiče nezanevřela, ono je hrozně těžké odpustit něco tak hrozného, i když pro uzdravení vztahů je to nutné. Je pravda, že pak aspoň víme, jak své děti nevychovávat. Smekám, že ses s tím dokázala takhle vyrovnat…. Babofko, Marcelo, Kathy, holky je mi hrozně líto, co jste musely v dětsvtí prožívat – to má být přece období toho největšího štěstí, pohody, bezpečí, bezstarostnosti….

  • Anonymní

    Pocházím z rodiny, kde fyzické tresty byly skoro denně. Mamka mě mlátila lepačkou a vařechou, nemohla jsem si ve škole ani sednou, jaké jsem měla jelita na zadku. Tatka hlava nehlava rukama. Vždycky mě strašně bolela hlava a skoro vždycky jsem skončila pod studenou sprchou. Za trest jsem pak klečela i několik hodin. Bratr koktal, tak jsem dostávala za něho. Naši mi po letech řekli,že si to vymýšlím a přestože je mám moc ráda, nemůžu jim to zapomenout. Když o tom někdy mluvím, vždycky se rozpláču. Dceru mám moc ráda,ale naši mi vyčítají, že na ni jsem málo tvrdá a přerůstá mi přes hlavu. Ale já nechci být jako oni. Manžel pochází z rodiny, kde nikdy nepadla ani jedna facka. Rodiče jsou až moc hodní. A když srovnávám rozdíl tak manžel je sebevědomí, klidní, vyrovnaný člověk. Bratr koktá dodnes a používá stejnou výchovu jako naši. A já pláču a klepu se při sebemenším problému. Bojuji s tím každý den. Ale jedno vím určitě, nebudu jako naši, ale je to velmi těžké! Marcela

  • Zuzko, máš pravdu. Člověk by potřeboval nějakou výchovnou stáž v rodině, kde se děti vychovávají bez fyzických trestů a přesto jim rodiče jsou schopni dobře nastavit hranice a vychovat z nich slušné lidi…

  • zuzkasim

    Tak to popisování táty téměř ve všem sedí i na toho mého. Poslední facku jsem dostala tuším v 23 letech, jako voják vyžadoval poslouchání na slovo, bez citů. Naši se pak rozvedli, když mi bylo 24. Tolik jsem si vždycky slibovala, že já budu na své děti jiná. Jenže… Projevy citů mi nedělají potíže, chválím syna za co to jde, ale nějak nedokážu výchovu zvládat bez tělesných trestů. Neřežu ho od rána do večera, nebojte se, ale prostě plácnutí na zadek ledacos vyřeší, aspoň dočasně. Mrzí mě to, mám načteno spoustu literatury, ale prostě nevím, jak jinak se v situaci, kdy opakovaně neposlechne v docela důležité věci, zachovat. Je docela živý, nepřipadá mi, že ho nezvládám, ale ráda bych ty tělesné tresty opravdu omezila na minimum. Nikdo mi ale nikdy neukázal, jak to dělat jinak.

  • mimkys

    Babofko je to nádherný článek ale proč ti ho chválim? Každej nemá takové suprové dětsví, jaké bývají v knížkách, časopisech, seriálech… Ne nezažila jsem něco takového jak tady vyprávíš, ale o tom ošahávání něco vim. Nemám sílu to tady psát, vyrůstala jsem bez táty, ale řikám si, že to je na jednu stranu lepší, než takové bití, co jsi zažila. Taky jsem nikdy nezažila, aby se „tatínek“ mně zastal, či byl na mě a na sourozence hrdý… Tolikrát jsem toužila po tátovi, nedá se to ani zpočítat… Mamka byla na nás pět děti sama na výchovu a proto je můj vzor. Moje starší dcerka začíná chodit na kroužky, výlety, akce, soutěže. Nevzpomínám si, že bych na něco já taky chodila. Ale nedivim se, mamka samoživitelka na pět dětí a tolik peněz taky neměla. Ale i když jsem nechodila na kroužky a tak, jsem rozumná, citlivá holka, hrdá sama na sebe a mám ráda své dvě dcerky. Nyní dopřáváme svým dětem dětství, které jsme neměli mnozí z nás, vim, o čem mluvim…

  • Majulka

    Je mi strašně úzko, když něco takového čtu. Vždyť dětství by mělo být jedno z nejhezčích anebo snad i vůbec nejhezčí část lidského života. Bezstarostné, plné her, rodičovské lásky. Aby měl člověk na něco hezkého vzpomínat. Z toho co jsi napsala ty a Kathy je mi strašně smutno. Jak jsem psala už u zpovědi Kathy, moje mamka měla také takové ne moc hezké dětství a mně jí bylo vždy tak strašně líto. Vždycky jsem si přála, abych to mohla nějak změnit.

  • ahoj,
    tvůj článek sem právě dočetla a přes slzy ani nevidím na klávesnici,,sem poslední dobou nějaká cíťa,prostě mě to vzalo.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist