TVD: Život má smysl pro černý humor

Rubrika: Moje cesta k miminku

Počasí je spíše podzimní než lednové. Pod nohama mi šustí zbytky neshrabaného spadaného listí a do toho se mísí zvuk jezu. No, taky potom zvuku dostal jez svoje jméno. Mířím do onoho soukromého zdravotnického zařízení, kde jsem nyní v péči a kde mě dnes čeká další kontrola. Protože tentokráte jdu z práce, mám to kousek, a tak jsem se rozhodla jít pěšky.

Rozhlížím se po svých dvou borderkách a už už je chci zavolat; nikde je nevidím a tak usuzuji, že se pravděpodobně rozhodly, že si půjdou zapást divoké kachny nebo nutrie a chci to zarazit dřív, než k nim stihnou doběhnout. Nadechnu se, otevřu pusu – a pak zase vydechnu a pusu zavřu, protože si uvědomím, že obě bordery nyní spí v mé kanceláři pod mým pracovním stolem. Jenže když touhle cestou chodím dvakrát denně venčit – po cestě do práce a z práce – tak jsem si to hlídání psů již zřejmě zautomatizovala.

Tiše se zasměji sama sobě a zazívám. Moc jsem toho v noci nenaspala.

Za prvé fakt nevím, kdo vymyslel termín „ranní nevolnosti“, protože mě je špatně převážně večer (a v noci). Přes den to celkem jde. Ale večer jsem „utahaná jak kotě“, jak se u nás doma vždy říkalo a u postele spolu s nočním stolkem má pro jistotu své místo i kbelík. A v lednici Coca Colu, protože i když mi nechutná a normálně ji nepiji, tak trocha chlazené Coly po lžičkách je to jediné, co mi na moje nevolnosti zabírá. Na jednu stranu si říkám, jak mě život učí pokoře, protože s Val jsem vůbec žádné nevolnosti neměla, a tak jsem tak nějak očekávala, že i při druhém těhotenství to tak bude a prostě „budu zase v pohodě“ a ono tohle. Na druhou stranu si říkám, že když je holce blbě, tak to znamená, že se dítě zahnízdilo dobře, a tak se tím můžu utěšovat v době, kdy už mám ke zvracení tak maximálně žaludeční šťávy.

Za druhé dostat skoro osmiletou Val do postele je někdy pěkný oříšek a trvá to dlouho. Zvláště když se ten den vrací z taekwonda a nutně mě i tátovi musí předvést, co se naučila (jako například zrovna včera), protože za měsíc ji čeká páskování na zelený pásek. Prožívá to, bere to jako další metu za svým cílem. Před rokem a kousek jsme vedly tento rozhovor.

Val: „Mami, já bych už chtěla žlutej pásek.“

Já: „Vali, až to budeš umět, tak žlutej pásek určitě dostaneš.“

Val: „Až to budu umět, tak dostanu černej.“

Když si vzpomenu, že jsme taekwondo s manželem volili jako sport, u kterého se naše velmi akční – tenkrát čtyřletá – holčička bude moct odreagovat a vyblbnout, pomůže jí to v sebeovládání a disciplíně a navíc nebude od věci, když se jako drobná a štíhlá dívenka bude umět bránit a vůbec žádné ambice jsme neměli… Ambice začala mít Val, což mě jako zcela nesoutěžní typ velmi překvapilo. Nyní vozí medaile z turnajů a dá se říct, že jí to od samého začátku opravdu chytlo.

Až když vstupuji prosklennými hlavními dveřmi do onoho zdravotnického zařízení a do očí mi padne orientační cedule mi dojde, že vlastně nevím, kam mám jít. Doktorka mi minule řekla

„půjdete do druhého patra“,

ale když tak koukám na seznam toho, co se nachází v druhém patře, nejsem z toho moc moudrá. Občas mi některé věci dochází se značným zpožděním – proč jsem se minule nezeptala na další informace? Jako třeba na jméno doktora, ke kterému půjdu? Rozhodnu se nasadit ztracený výraz (no, ani se moc nemusím přetvařovat) kombinovaný s výrazem „jen vy mi můžete pomoci“ (zcela podvědomé, pečlivá škola mojí babičky a mojí mámy) a otázat se na recepci. Zabere to. Dozvím se, že stejně musím ke „své“ paní doktorce, aby o mě věděla, a ona mě pak pošle na konkrétní místo.

Čekárna je tentokráte plná, a tak postávám u stěny a psychicky se připravuji na dlouhé čekání. Zvyk od své gynekoložky a vlastně od všech doktorů ve státních zařízeních. Nevím, jak to tady dělají, ale jako mávnutím kouzelného proutku se čekárna vyprazdňuje, ženy přede mnou, některé i se svými partnery, jsou s papíry v rukou někam odesílány a já čekám stejně jako minule necelých deset minut.

Nepoučena z minula, i tentokráte v rukou žmoulám knížku a pokouším se číst. Tentokráte to je Mr. Mercedes od mého oblíbeného Stephena Kinga. Jako blesk mnou projede poznání, že tenkrát, v létě, když jsem čekala na zákrok jsem tady také seděla s „kingovkou“, byl to Doktor Spánek.
Tiše si pro sebe vynadám. Jsou myšlenky, které bych si neměla připouštět, protože když si je připustím, jsem zase neskutečně nervózní a vystrašená. A tohle jsou jedny z nich. (Jo, a taky jsi neměla v minulých dnech číst příběhy, kde to nedopadlo dobře ve 14. nebo 18. týdnu těhotenství… Fakt neměla.) Nakonec se mi přeci jen povede se začíst. Je to tím, že se přeci jen bojím méně než před první těhotenskou kontrolou, a nebo je King prostě mnohem lepší autor než jakási Dunantová?

Nakonec držím v ruce papír s informovaným souhlasem a opravdu jsem odeslána už na konkrétní pracoviště za konkrétním doktorem. Když se sestřičce přiznám, že nemám propisku, protože veškeré poznámky a zápisky si dělám už léta jen elektronicky, půjčí mi ochotně jednu ze svých. Informovaný souhlas před podpisem přelétnu pohledem dost narychlo, stejně tam není nic, co jsem již nečetla na www stránkách. Jde o další část prvotrimestrálního screeningu, dnes mě čeká ultrazvuk, na kterém se vyhodnocuje hlavně tzv. nuchální translucence (šíjové projasnění).

Doktor není o moc starší než já. Chová se příjemně a pravděpodobně musím vypadat ztuhle, protože mě začne ujišťovat, že se nemám čeho bát, je to neinvazivní vyšetření, které nijak nemůže ublížit… Vpadnu mu do řeči s tím, že se nebojím vyšetření, ale toho, co se dozvím, protože v létě

„to dopadlo špatně“.

Chová se náhle tak profesionálně, až se neudržím a řeknu mu, že vím, že se to stává celkem běžně, ale prostě když se to stane, tak se to prostě nedá brát neosobně. Zase zmírní a uklidňuje mě, ale to už vidím na obrazovce nad sebou obrázek z ultrazvuku a slyším…

„To je srdce?“ ptám se.

„Ano, to slyšíte srdce,“ ujišťuje mě.

„Ne moje?“ neodpustím si, i když se cítím hloupě, jasně, že ne moje, ale prostě to potřebuji slyšet.

„Jistě, dítěte,“ málem se směje, „bije jako zvon. Je v pořádku.“

Doktor si se mnou povídá po celou dobu vyšetření, tlak na břiše je chvílemi nepříjemný, jak po něm jezdí přístrojem a postrkuje tu šmouhu, na které je už dost dobře rozpoznat, že je to opravdu malý človíček, aby se mu natočila, tak jak potřebuje na dobré zobrazení. Celou dobu u toho slyším srdce, pravidelné, silné… Zase málem brečím. Nepřekvapuje mě to. Na vánočním koncertu Val jsem málem brečela, na Silvestra jsem málem brečela u Novoročního ohňostroje a na film Nebeští jezdci se raději hezkých pár měsíců nepodívám. Hormony mi zjevně opravdu pracují přesčas.

Mám pocit, že to trvá dlouho. Až moc dlouho na můj vkus. Mám chuť se vrtět, ale neodvažuji se pomalu ani pohnout. Zase mám pocit čekání na verdikt. Podobný pocit, jako tenkrát, když jsem čekala před léty na genetice…

Byl podzim, já dva měsíce těhotná, a můj bratr se rozhodl prolomit rodinné tabu a oznámit mi, že jeho nemoc je DMD/BMD a je opravdu genetická. A že já ani sestra nejsme testované, jestli jsme nebo nejsme přenašečky. Nevím, co ho to napadlo a proč zrovna teď, když předtím o tom odmítal sebeméně mluvit. Hrklo ve mě. Tušila jsem už dlouho, že by to mohlo být genetické, ale jako poslušná hodná dcera jsem do rodinného tabu nikdy moc neryla. (Asi proto, že když jsem to kdysi zkusila, byla jsem tvrdě odmítnuta.) A navíc, pamatuji si, že jako děti jsme já i sestra po různých vyšetřeních běhaly a věděly jsme, že je to kvůli nemoci našeho bratra. Tak přece jsme vyšetřené, ne? Přeci, kdyby tam bylo pro nás nějaké riziko, tak by nám to naše vlastní máma řekla když jsme dospěly, nejpozději když jsme si našly partnery, abychom se podle toho mohly zařídit, ne? Rozhodnu se nekoumat nad tím, co vykoumat stejně nemůžu a zvedám telefon a volám mámě. Nemám nejmenší chuť čekat, než se s ní zase uvidím, abych se jí mohla ptát z očí do očí. Když na to přijde, dokážu být prý pěkně držkatá, a asi jsem i nyní, protože máma se tentokráte nevytáčí. Ano, lítaly jsme po vyšetřeních, neurologických. Ne, geneticky vyšetřené já ani moje sestra nejsme. Málem do telefonu zařvu, ale ovládnu se. Vím, co je DMD/BMD, zjistila jsem si to ještě před oním telefonátem. Googlit umím. Jsem tedy ticho, tuhle informaci musím vstřebat. Vzápětí se na mě sesype příval výčitek, který se dal vzhledem k tomu, že jsem pořádně rozryla rodinné tabu, očekávat. Proto mě nijak nešokuje, až na jednu větu:

„Dělej si co chceš, jdi si s tím kam chceš, ale opovaž se něco říkat sestře, víš, že čeká kluka a že má rodit v lednu, opovaž se ji s tím stresovat!“

Málem zařvu podruhé. Nakonec slyším svůj hlas jako skoro cizí, velmi studený a tichý: „Jistě, teď už je pro ni pozdě, budu držet hubu. Ale nemyslíš, že jsme to měly vědět předtím, než jsme otěhotněly?“ Běžně nepoužívám ostré výrazy, možná proto se tentokráte rozhostí ticho na druhém konci spojení. Ukončím hovor a rozdýchávám to. Ještě ten den volám na genetiku. Ještě ten den z bratra mámím jeho genetické testy, jsem asi i nyní hodně nepříjemná a neodbytná, protože k nim od něj získám přístup. Myslím, že přesně v té chvíli si uvědomuji, že ač poddajná, měkká a spíše ťuňťa, když jde o moje dítě, jsem ochotná a schopná rvát se jako vlčice o své mladé.
Den na to už jsem na genetice ve FNHK a vyplňuji formuláře, odpovídám na otázky, odevzdávám krev. Je mi přislíbeno, že mi dají vědět, tak za tři týdny budou mít výsledky a pošlou mi je poštou. Ne, popisovat ty dny opravdu nebudu, nevzpomínám na ně ráda. Za dva týdny mám telefonát, sestra z genetiky.

„Vím, že jsme vám slíbili výsledky poslat poštou a také je pošleme, ale já vám volám, protože jsem si říkala, že byste určitě chtěla co nejdřív vědět, že jste v pořádku a přenašečka nejste.“

Ten kámen ze srdce musel být slyšet až kdoví kam.

Jsem tak ponořená do svých myšlenek, že mi chvíli trvá, než uslyším hlas doktora:

„Je v pořádku. Můžu říct, že je v pořádku.“

Opět ucítím, jak mi padá kámen ze srdce a přihlouple se culím.

„Můžu dostat vytištenou fotku ultrazvuku?“ ptám se. „Mám skoro osmiletou dcerku a Slíbila jsem jí, že jí tu fotku ukážu, moc se těší.“

Doktor mě ujišťuje, že samozřejmě.

utz2

Před Val to, že jsem těhotná, utajit nešlo. Zaprvé si všimla sama, že jsem trochu přibrala a já jí nechci lhát. Byla první, kdo si toho všiml a okolí je buďto nevšímavé nebo (až na jednoho člověka) taktní, protože zatím vypadám spíše jako bych se o vánocích nekrotila s cukrovím. A za druhé je mi o večerech tak špatně, že ona se poslední dny už sama od sebe bez mého upomínání a asistence stará o zvířectvo – aby ježek, králík a oba psi dostali vodu a krmení.

Oblékám se, doktor mezitím tiskne zprávu.

„Jestli vás někdo znejistí, protože ani tenhle test není na sto procent, rozhodně si nenechte dělat amniocentézu. Jestli chcete mít stoprocentní výsledky, tak je tady možnost testu Panorama, to je test budoucnosti, ale proboha, nenechte se ukecat na amnio.“

„To nemíním, znám rizika,“ ujišťuji ho bez sebemenšího zaváhání.

„No právě. A navíc když jste v létě potratila…“

„Ten test Panorama si z finančních důvodů nenechám dělat. Je to přeci jen velmi drahé, a tenhle prvotrimestrální screening je dost přesný.“

„Je to na vás, já vás jen o téhle možnosti musím informovat.“

Když se loučíme, na odchodu mě ještě jednou zapřísahá, abych se nenechala znejistit tak, že podstoupím amnio. Říkám mu, že jsem byla rozhodnuta ho odmítnout už než jsem otěhotněla a na mém názoru se nic nezmění. Usměje se, že ženy v těhotenství jsou přecitlivělé a nechají se přesvědčit k různým věcem, ale říká to tak, že se na něj nejde zlobit, protože to vůbec nezní urážlivě. A tak mu to s úsměvem odsouhlasím, ale zopakuji, že tohle tedy u mě opravdu nehrozí, i když nějaké blbosti jistě udělám. A tak se loučíme úsměvem.

Následuje cesta s papíry zpátky do přízemí k mojí paní doktorce. Nechce se mi jet výtahem a málem sletím ze schodů, když místo toho, abych koukala pod nohy, koukám na ultrazvukové snímky, co si odnáším sebou. /Ano, nějaké ty blbosti zcela jistě udělám 🙂 /

Opět čekám jen pár minut, ani si nestihnu knížku otevřít. Vracím propisku, předávám papíry, potvrzujeme si termín dalšího vyšetření. Loučím se, z hlavních dveří vycházím zase o něco klidnější, než když jsem do nich dnes vstupovala.

Opět píši dvě sms, jednu manželovi a druhou mámě. Manžel je opět nekomunikativní, protože se mu po extrakci zubu udělal zánět, a tak stejně jako byl na zubní chirurgii, když jsem byla na prvním vyšetření, je tam i nyní.

Život má smysl pro černý humor.

PS: Zajímá vás, kdo byl ten jediný člověk, kterého jsem zmínila jako výjimku z mého taktního okolí?

Můj tchán. Řekl mi před pár dny:

„A nepřibrala jsi nějak? Byla jsi taková pěkná, když se ti povedlo zhubnout a teď zase…“ Já na to: „Jistě, přibrala, to už tak bývá, když jsem těhotná.“
Tento článek byl zařazen do soutěže o Příspěvek ledna 2015, nezapomeňte proto prosím po přečtení na hvězdičkové hodnocení ;-).
Článek je součástí projektu Těhotná s VD.

Napsal/a: Margit

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • Hanzlici

    Super, Margit, tvoje články se mi líbí. Ať to jde pořád dobře! 🙂

  • Marinada

    Margit, dotaz „Už jsi zase těhotná?“ je fakt netaktní na druhou – co kdybys nebyla 😀
    Je dobře, že to bereš s humorem, budeš mít veselé miminko a třeba se už narodí se zeleným páskem, aby měla Val parťáka na trénink 🙂
    Měj se krásně.

  • Margit

    Holky, děkuju moc za podporu a držení palců 🙂

    Já už se těmi reakcemi spíše bavím… když mi se mě moje mamka o vánocích otázala „ty jsi už zase těhotná?“ poněkud mě to zaskočilo, ale co… 😉 Kdybych dostala korunu za každou netaktní či nevhodnou otázku či poznámku, mám na auto 😀

    Marinado, já jsem neskutečně ráda, že to dobře dopadlo. Tím spíš, že to mám celý život před očima a vím, jak ta nemoc vypadá. Byly to jedny z nejošklivějších dnů mého života, a to jen kvůli praštěnému rodinnému tabu.
    Tak zase aspoň před tebou na oslavě drželi taktně pusu zavřenou a drbali „taktně“ mezi sebou 😀

    Pivatko, to jsem si já vyslechla taky, že jsem stará na dítě a co mě to napadlo, když už přece jedno mám a vypadalo to, že nám jedno stačí, už tak máme přece dost starostí… Ale zrovna od souseda, což není vůbec člen rodiny to tedy bylo fakt prohlášení na pár facek…
    Já na ně zabrousila dost náhodou, znáš to, člověku se občas zadaří, taky je nevyhledávám, mám raději ty, co dopadnou dobře.

  • pivatko

    opět pěkný článek,jo a nečti ty diskuze se špatnými konci,já se jim snažím vyhýbat co to jen jde….a netaktní tchán? mě nedávno soused řekl,že co chci,že jsem stará na dítě,stará nestará,cítím se fajn a doufám,že to na ty stará kolena zvládnu

  • Marinada

    Milá Margit, moc Ti držím palce.
    S tou genetikou to je průšvih, jsem moc ráda, že to u Tebe dobře dopadlo!

    Jinak jsi mi s tou „taktností“ připomněla moje těhotenství. Jeli jsme na rodinnou oslavu a přišlo mi nevhodné při té příležitosti své těhotenství oznámit, aby se pozornost nestrhla jiným směrem než na oslavence. Takže jsem to všem zavolala až druhý den po oslavě a sestřenice mi řekla:“No hele a my jsme si zrovna všichni říkali, když jsi odešla, jak jsi tak nějak divně ztloustla a jak Ti prsa vyrostla…“ Od té doby si na to při každém odchodu z rodinné sešlosti vzpomenu (a hlavně se jim snažím vyhýbat, protože je jasné, že si o tom samém povídají, i když těhotná nejsem 😀 ).

  • meggi41

    ponorena 😀

  • meggi41

    Uf..koukam do toho,jako kdybych cetla knizku..ponprena,nevnimam ani moc okoli..vzacna to chvile 😀
    Opatruj se,hold rodice si nevybereme,ani jejich mnohdy „skvele“reakce 😉
    Ale dulezita jsi ty a clovicek,ktereho ted nosis pod srdcem..A tva dcerka i manzel!
    Megg 😀

  • Pavluschka

    Bulím pd začátku do konce. Přeji krásné těhotenství a ať. Imčo roste jak má.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist