TVD: Z pohádky do reality II.

Minule jste si početli, jak probíhala první kontrola v poradně státního zdravotnictví, a dnes nám Margit popíše svoji druhou kontrolu…

Manžela nechávám tentokráte doma. Zvládnu to sama. Nechci se hádat, jestli ho přeci jen pustí nebo nepustí dovnitř. A nechci ho zase vystavovat zbytečnému zdlouhavému vysedávání v čekárnách. Na jednu stranu jsem rozhodnutá se sebou nenechat manipulovat tak jako poprvé, na druhou stranu si vůbec nejsem jistá, že se zvládnu ubránit. Čím pokročilejší těhotenství, tím více se cítím zranitelná a mám menší odvahu „k boji“.

Sestra v ordinaci je tentokráte jiná. Příjemnější. Sem tam se i usměje. Mluví slušně, neštěká.

To mě trochu uklidní. Tlak mi měří hned na úvod – a ejhle, naměří můj klasický trochu nízký tlak.

Doktorka mě pro tentokráte uvítá slovy:

Jsem rozhodnutá nenechat se tentokráte rozhodit jejími nepříliš citlivými řečmi, přesto trochu zatrnu. Jsou slova a prohlášení, která mi nyní nedělají příliš dobře.

Nicméně mimo tohoto komentáře je dnes paní doktorka P. přeci jen o něco (málo) milejší a vstřícnější. Asi měla minule opravdu špatný den…

Dále jsem rozhodnutá tentokráte opravdu získat odpovědi na svoje otázky – kdy, kde, co mám dělat.

Dostávám jasný termín nástupu i operace. Dostávám informaci, že kdybych začala rodit dřív, mohu se nechat odvézt do jakékoli porodnice, co budu chtít, nebo zajet sem, oni mě vyšetří a někam odešlou. Záleží na mém rozhodnutí. Dostávám další informace, co všechno si mám vyzvednout v nemocniční lékárně a co si mám zařídit za předoperační vyšetření. To, že si mám v lékárně vyzvednout obinadla, mě překvapí a pobaví. Dostanu sice poukaz a hradí je pojišťovna, ale i tak na rozdíl od situace před osmi lety, kdy jsem obinadla nafasovala až v nemocnici, přímo při bandážování nohou před operací, si je tentokráte budu brát sebou.

Následuje opět monitor. Tahle sestřička je ochotná respektovat moi volbu polohy a po dotazu na polohu dítěte bez problémů dokáže umístit elektrody. Tentokráte mám sebou pléd. Sestra mě sice tentokráte zakryje nejkritičtější partie plenou, ale to považuji za nedostatečné a přikrývám se pořádně. Cítím se mnohem lépe a jsem schopná a ochotná debatovat s poněkud vyplašenou nastávající rodičkou čekající na vyšetření na židličce nedaleko monitoru, mezitím co sestra odešla. Je asi v mém věku a čeká svoje první dítě. Taktéž KP, do porodnice nastupuje ve stejný den jako já a SC ji také čeká ve stejný den jako mě. Na rozdíl ode mě, které doktoři dlouhá léta prorokovali, že mít dítě nebude, a já pak otěhotněla vždy hned, se u ní nespletli a o dítě se s manželem snažili patnáct let. Na první dojem příjemná paní, vzhledem ke stejnému datu a času nástupu do porodnice (a navíc v neděli a navíc těsně po malování) budeme nejspíše na pokoji spolu.

Na závěr dostávám další termín vyšetření, zase za týden.

Naše FN má dvě lékárny. Starou a novou. Protože mi bylo doporučeno, abych si všechno vyzvedla v některé nemocniční lékárně, že tam to mít určitě budou, rozhodla jsem se udělat to rovnou. Začala jsem novou lékárnou. Na řadu jsem se dostala hned, a i když jsem potřebovala část věcí na předpis a část bez předpisu, nikdo se na mě netvářil, že jsem si vytiskla špatný pořadový lístek nebo že si mám tedy vytisknout ještě další – na strojku jsou tři tlačítka: na předpis, bez předpisu, a obojí. (Já stiskla to první dříve než jsem dočetla k poslednímu tlačítku, prostě „už jsem to všechno chtěla mít za sebou“) Lékárník se velmi omlouval, že obinadla nemá, to že budu muset do té staré lékárny, ale ostatní jsem obdržela. Ve staré lékárně jsem sice čekala na obsloužení sama, ale i když nebyla žádná pauza a polovina kukaní byla obsazena (v této lékárně není pult, tam jsou lékárnice – nikdy jsem tam neviděla obsluhovat muže – schované v jakési prosklené kukani za prosklenými dveřmi) a já měla vytisknutý pořadový lístek, zůstala jsem čekat půl hodiny, aniž by si mě kdokoli všiml. Ano, líná huba holé neštěstí, ale já nejsem typ, který by jim na kukaně ťukal a dožadoval se jejich pozornosti a obsluhy. Prostě se ozvat neumím. Když mě konečně vyvolali tím svým vyvolávacím systémem, povedlo se mi vlézt do vedlejší kukaně než bylo na display uvedeno- už mi bylo dost zle z horka, dlouhého čekání nejdříve v poradně a pak tady a nepohodlného sezení, a tak jsem trochu zkratovitě zamířila k nejbližším dveřím. Lékárnice se na mě téměř sprostě obořila. Podívala jsem se na ni tak, že se mi přeci jen omluvila a již slušně mi řekla, že když chci pomůcky, a ne léky, musím jít do čísla jedna, vedle.

Stále tedy nevím, kde budu rodit.

Nemáme auto, a i kdybychom měli, tak já ani manžel nyní nebudeme schopni mě do porodnice odvézt. Domlouváme se tedy s manželem, že kdyby nastala situace, že začnu rodit dřív, než mám termín nástupu do porodnice, prostě mi zavolá sanitku. Na kus papíru mu sepisuji, co by bylo vhodné do telefonu při volání záchranky říct (např. o tom KP, plánovaném SC atd.).

Stále mám pocit, že mám dost času – když jsem čekala Val, touhle dobou jsem už měla připravené naprosto všechno, teď nemám ani sbalenou tašku do porodnice. Budu se na to muset v nejbližší době vrhnout. Začala jsem tím, že jsem si koupila příhodně velikou tašku přes rameno. Sportovní, ať se využije i později na další věci – například na jezdecké víkendy na ranči. 🙂

A na závěr další potvrzení toho, že každé těhotenství je individuální:

Když jsem čekala Val, velmi pečlivě jsem se hlídala v jídle, dle rady, abych rozhodně nejedla za dva a přibrala jen velmi rozumně. Přibrala jsem deset kilo. (Val měla při narození dva a půl kila.) Přiznám se, že teď jsem se moc nehlídala, dá se říct, že jakmile jsem se vybrala z těhotenských nevolností jsem začala mít dost „žravou“, až jsem z toho měla výčitky. Podle včerejšího vážení v poradně jsem přibrala necelých 12 kg. (Z toho dle odhadu má očekávaný syn přes tři kila.)

A na úplný závěr další citát Val:

Napsal/a: Margit