TVD: Už se to blíží!

Rubrika: Moje cesta k miminku

Chtěla jsem napsat, že teď už je to hlavně o čekání, protože už se „to“ blíží, ale to by byl opravdu velký eufemismus. Největší změna je asi to, že jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. Měla jsem pocit, že už to v práci přestávám zvládat, a tak jsem za to ráda. Ten pocit jsem sice už měla nějakou dobu a moje doktorka by mi neschopenku napsala hned, nicméně jsem se rozhodla to doklepat bez ní až do mateřské. Velmi těžko bych v jednom člověku skloubila vycházky na nemocenské s péčí o dceru, ležícího manžela (a dva psy). Navíc, když je manžel nyní dost dlouho na neschopence a rekonstruujeme domek, se příjem docela dost hodí…

Manžel je po operaci kolena a nyní je doma na rekonvalescenci. Ode dneška začíná rehabilitovat. Jsem opravdu zvědavá, jestli do porodu vstane, protože mu to (stejně jako po operaci druhého kolena před několika lety) začalo natékat a dělat problémy. Pamatujete si, jak jsem psala, že manžel bude dle předběžných informací doktorů v nemocnici týden? Tak nakonec to dopadlo tak, že ho v pátek odpoledne operovali a v pondělí odpoledne poslali domů, protože prostě potřebovali volné postele.

Já mám za sebou poslední kontrolu u své gynekoložky, ta mě již převedla do rizikové poradny do porodnice. Ultrazvuk stále trvá na tom, že je to kluk a prý má 2900 g. (Když se Val narodila, měla 2540 g, takže oproti ní je velký. I když uvidíme, přesnost ultrazvuku je prý plus minus 500 g.) Stále si v mém břiše sedí jako Buddha, tedy to opět vypadá na plánovaného císaře. (Val byla porozena císařem právě z důvodu této polohy.) Uvidíme, co mi řeknou v rizikové poradně v porodnici.

Když už jsem u té porodnice, u své gynekoložky jsem se na poslední kontrole tak nějak „mezi řečí“ dozvěděla, že se zrovna kolem termínu mého porodu na skoro tři týdny zavírá, protože se maluje. Nedozvěděla jsem se to dřív proto, protože na www stránkách porodnice žádná taková informace není. (A to ne že bych si jejich stránky pečlivě neprohlížela, jsem velmi nerada neinformovaná. Asi profesionální deformace.) A mě nějak nenapadlo, že by takováto závažná informace nebyla zveřejněna, tedy mě nenapadlo do porodnice telefonovat nebo psát mail – tím spíše, když mi bylo jasné, že stejně budu měsíc před porodem do její péče od své gynekoložky převedena, že se to tak u nás dělá. Tak jsem do porodnice telefonovala až nyní, informace mi byla potvrzena – a dál se prostě uvidí. Takže do rizikové poradny budu chodit k nim, a buďto budou mít několik míst volných pro operační zákroky, nebo mě včas odešlou do Pardubic nebo do Prahy. Vzhledem k tomu, že se u nás v kraji v posledních letech pozavíralo několik porodnic a tedy Pardubice budou zcela vytížené, když budou přebírat rodičky i z fakultní nemocnice u nás, a co vím, tak v některé porodnici v Praze také malují a pražské porodnice mají přetlak, jsem opravdu zvědavá, jak to nakonec dopadne. 🙂

Val se na brášku neskonale těší a dojemně o mě pečuje.

Dozvěděla se, kolikrát za den by těhotná měla miminko cítit a každý den se mě ptá, jestli bráška opravdu tolikrát kopal. Hladí mi břicho a mluví s ním. Počítá dny, kdy se narodí. A řeší, že až brácha půjde do první třídy, ona bude v devítce. V autobusech MHD vyhledává volná místa k sezení a upozorňuje mě na ně.

Jednou, když nám málem ujel autobus do školy, vyrazila Val dopředu dříve, než jsem ji stihla zastavit, že jí ten pozdní příchod osobně omluvím, se slovy „já ten autobus zkusím zdržet!“ naskočila do autobusu a já se snažila přidat na rychlosti přesunu, už jsem v duchu viděla naštvaného řidiče, řidiče, co zabouchl dveře… K mému překvapení autobus opravdu zůstal stát a k mému ještě většímu překvapení se na mě autobusák usmíval, když se mi povedlo se dovalit se slovy, ať nespěchám. Velmi na něj zapůsobila Val, která naskočila do autobusu, upřela na řidiče svoje modrošedé oči a vážně pronesla:

Dobrý den, prosím, mohl byste počkat na mojí maminku? Ona je totiž těhotná. A špatně odhadla, jak rychle dokáže chodit.

Pravděpodobně zapůsobila i na ostatní cestující, protože jsem nezaznamenala žádnou negativní reakci. Dokonce mě ihned někdo pustil sednout.

Když už jsem u toho sezení v MHD – nedokážu požádat o to, aby mě pustili sednout. Prostě je mi to trapné, neumím to, stydím se. (Nejspíše to bude tím, že se obecně stydím žádat o pomoc nebo ohledy a je mi to navýsost trapné a neumím to.) Manipulovat okolím jsem se také nikdy moc dobře nenaučila, a tak je mi i trapné si prostě nad někoho stoupnout a „vyvalit břicho“, raději se uklidím někam, kde se můžu držet a opřít. A tak jsem pro většinu lidí „neviditelná“ a zůstávám stát. Zjistila jsem, že když už mě už někdo pustí sednout, většinou je to postarší žena či muž. Neviditelná jsem dala do uvozovek schválně, protože lidi dokáží koukat přímo na mě a tvářit se, že tam nejsem.

Než rozpoutám debatu: 1) ano, pravděpodobně je to moje chyba, „líná huba holé neštěstí“, 2) když nejsem těhotná, zcela automaticky pouštím sednout těhotné, starší či o holi, aniž by si museli říkat, 3) pouštět sednout tyto skupiny lidí už umí i Val a dělá to sama od sebe.

Poznámka: Val na rozdíl ode mě takové zábrany nemá, aspoň když jde o to se mě zastat. Přiznám se, že se nám povedlo dobíhat autobus asi čtyřikrát (občas máme ráno problém se vypravit a autobusy u nás nejezdí vždy na čas, ale klidně o minutu – dvě dříve) a ona vždy provedla to svoje výše popsané „zadržení“. A to i když jsem jí řekla, že když kamkoli přijde pozdě kvůli mně, ať je to kroužek nebo škola, omluvím jí to u učitelky, trenérů či lektorů osobně a hned. Oceňuji autobusáky, nikdy na mě kvůli tomu nebyli nepříjemní. (A nikdy jim za to nezapomenu poděkovat.)

Vzpomněla jsem si, že přesně před devíti lety na jednom školení jsme se daly do řeči s kolegyní, která měla druhé dítě ve skoro čtyřiceti letech a chválila si to, že oproti prvnímu dítěti o patnáct let dříve to zvládala s mnohem větším klidem a přehledem. Já jí řekla, že bych si chtěla vyzkoušet být starší maminka, ale že mi to nevyjde, protože chceme dvě děti, a to tak dva – tři roky po sobě.

Jak se říká, nikdy neříkej nikdy, protože právě ono „být poněkud starší matka“ se mi nyní stalo. 🙂 Jsem opravdu zvědavá, jestli to také budu zvládat s větším klidem a přehledem 😉

Ještě než jsem odešla na mateřskou jsem absolvovala další školení, tentokráte o spotřebitelské a finanční gramotnosti, a jak tato témata přednášet mladým lidem (žákům druhého stupně ZŠ a středoškolákům). Nejsem takový stachanovec, ale u nás v práci je třeba, aby se zaměstnanci průběžně vzdělávali, což obnáší absolvování určitého počtu certifikovaných školení za určitý časový úsek. Snažím se volit si školení, která mě zajímají a řekla jsem si, že raději pokud se něco takového naskytne to absolvovat teď, než to pak horko těžko dohánět s malým dítětem. Ještě si živě pamatuji, jak jsem hned po návratu z porodnice s Val absolvovala dva e-learningové kurzy i se závěrečnými písemnými pracemi. 🙂 Nyní bohužel žádné čistě e-learningové kurzy vypsané nejsou.

Když už jsem doma, začala jsem se učit anglicky. Přes internet. Svou špatnou angličtinu vnímám jako svůj největší handicap. Val to zaujalo a začala se učit se mnou. Výukové prostředí je tak dobře gamifikováno, že se do toho Val pustila sama od sebe a nechápe to jako učení (ke kterému už po dvou letech školní docházky nemá zdaleka tak vstřícný vztah, jako tomu bylo při nástupu do školy), ale jako hru. Se stejným nadšením přijala výuku matematiky hrou, kterou jí na internetu našel táta – opět, je to tak pěkně zpracované, že je to pro ni hra a ne učení.

Na zbylé školní dva dny tohoto týdne dostala Valina škola ředitelské volno, a tak Val vysvědčení obdržela už v pátek. Nebyli jsme si zcela jisti, jak to dopadne, její výkony ve škole jsou poněkud rozkolísané, ale nakonec přinesla samé jedničky. Nyní je na týden na prázdninách u mojí sestry a její rodiny a až se odtamtud vrátí, pojede na koňský tábor. Na oboje se velmi těšila, tedy to nebere jako že

„jsem ji odložila, abych měla před porodem klid“.

Sestra má dvě děti, z toho kluka ve Valině věku, a dobře si spolu rozumí. A co se týče tábora, Val to tam už dobře zná. Navíc jsem slíbila, že na tábor se za ní několikrát přijedu podívat – naštěstí je to možné a navíc je to od nás kousek. (A navíc mě tam také dobře znají, protože Val tam jezdí na tábory a jezdecké víkendy už od svých čtyř let a já jsem tam až dosud jezdila učit se na koni s ní a nebýt těhotná, letos jsem tam s ní také.) A až se Val vrátí z tábora, nejspíše už bude mít sourozence doma.

Další poznatky

Špatně se hojím – nikdy to se mnou nebylo moc dobré, vždycky jsem se hojila dlouho a zůstávají mi jizvičky, ale teď je to špatné i na můj standard… Každé malé škrábnutí, každá drobná oděrka nebo říznutí se mi hojí velmi dlouho. Překvapuje mě to, protože naopak v těhotenství bych se prý měla hojit lépe.

Největší řeči o tom, co bych měla dělat a neměla dělat, měla jíst a neměla jíst, měla nebo neměla pít, měla se chovat a neměla se chovat mají netěhotné a bezdětné kamarádky. 🙂 (Nepočítáme-li samozřejmě Valinu babičku, moji matku.)

Nejraději bych všechny autorky článků o tom, jak být přitažlivá v těhotenství, poslala tam, kde záda ztrácí slušný název. Přibrala jsem deset kilo, ale mám pocit, že všechno je v oblasti břicha, zadku a stehen, jinak nateklá nejsem. Připadám si jak velryba. Jak říkala před nedávnem moje těhotná kamarádka – „raději nechodím k vodě, aby mě Greenpeace nechtěli zachraňovat a házet tam“. S Val jsem velmi často slýchala věty jako: „Fakt jsi už v devátém měsíci?“ a „Opravdu je v pořádku? Vždyť nemáš skoro žádné břicho“. Nyní čelím otázkám: „Neměla jsi už rodit?“ a „Fakt je tam jen jedno?“ Oblékání se u mě se poslední dobou skládá z hledání řešení dvou  problémů: zakrýt, co jde bez toho, abych v tom vypadala jako v pytli.

V sobotu jsem absolvovala pravděpodobně poslední cvičák se psy před porodem. (O záchranářských táborech si letos můžu nechat jen zdát.)

V neděli jsme s několika kamarády udělali „sushi workshop“ spojený se „sushi párty“ a já se naučila aspoň základy toho, jak se dělá suši. (Jeden z kamarádů sushi opravdu dělat umí, absolvoval i několik kurzů a má v tom dlouholetou praxi.)

Víkend tedy hodnotím jako velmi příjemně strávený, musím si přiznat, že jsem takové odreagování už velmi potřebovala.

Článek je součástí projektu Těhotná s VD, jehož partnerem je Mamaja.cz.
mamaja

Napsal/a: Margit

Toto taky stojí za přečtení!

Tip na výlet: Ovčí farma Horní Dvorce

Dnes přicházím s tipem na trochu netradiční výlet. Není to výlet nijak časově náročný, dětem se ale jistě bude

Čtu dál →

10 důvodů, proč s dětmi mluvit o penězích

Když jsem byla malá, věnovala se mi často babička s dědou. Bydleli jsme společně v dvougeneračním domku a prarodiče se mně

Čtu dál →

Recenze: Těhotenství a mateřství

Na českém trhu je nová knižní publikace – Těhotenství a mateřství od autorů Martina Gregora a Miloše Velemínského ml.

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • endlisek
    endlisek

    Dojímá mě, jak se o Vás dcerka stará, to je kouzelný. Jinak to mám stejně jako Vy, taky si neumím říct o místo na sezení, máte šikovnou holčičku, že se vždy ozve, aby jste měla pohodlí. Budu se opakovat, ale žasnu, kde berete tolik energie, na školení, výcvik psů..v tak pokročilém těhotenství…smekám.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist