TVD: Tak už jdeme do finále!

25. 3. jsem byla na druhém monitoru v porodnici. Pozvali mě na osmou hodinu ranní, což nebylo to pravé ořechové. Miminko v tuto dobu spinkává. Aktivní bývá spíše kolem poledne, odpoledne a v noci. Takže jsme ho párkrát museli budit, ale ani tak se mu nechtělo moc angažovat. Už jsem se viděla, jak dělám dřepy, nebo tam jedu za dvě hodiny znova….

Nekonaly se ani dřepy, ani nová návštěva, miminko nakonec trochu zakopalo a paní doktorce to stačilo.

Nyní jsem 39 + 3 a odhad váhy je okolo 3 700 g.

Proto jsme se s paní doktorkou dohodly, pokud nenastane porod do 2. dubna, bude se 3. dubna vyvolávat (tzn. přenášela bych 3 dny, protože termín mám 31. 3.) Souhlasím s tím, nechci rodit velké dítko. Mého prvního syna jsem přenášela týden a po porodu měl ukázkových 3 550 g. Přesto mi dal dost zabrat :-).
Nicméně právě dnes okolo sedmé hodiny večerní mi začala odcházet hlenová zátka. Dost jsem se vyjukala, protože špinění ve mně vyvolává pocit strachu. Ale taky jsem se téměř hned uklidnila, protože miminko se normálně hýbe. Šla jsem si zkontrolovat tašku do porodnice, do kabelky strčila oddací list a nějakou tu korunu a hup do sprchy. Vím, že to nemusí nic znamenat, ale taky se to může prakticky kdykoliv rozjet. Proto jsem se raději připravila. Porodní plán nemám, neměla jsem ho ani u prvního těhotenství. Lékařům jsem pouze řekla, pokud by mi chtěli dělat Hamiltonův hmat, tak aby mě před tím informovali, dále bych ráda epidural, pokud bude nutno (ten jsem u prvního porodu odmítla a byla jsem hloupá, zbytečně jsem trpěla), potom bych chtěla po porodu miminko na břicho a poté k prsu (ale to se dělá normálně), no a pokud bude volný, tak pokoj pro dvě maminky. Chtěla jsem také darovat pupečníkovou krev, ale o tu nemají na Obilním trhu zájem.

Docela mě mrzí, že manžel nebude u porodu, vlastně že nikdo nebude se mnou u porodu, protože by mně to moc pomohlo. Ale nemá kdo hlídat Toníčka a taky nikdo neví, kdy to začne. My nemáme auto, takže kdyby to začlo v noci, poveze mě sanitka a než by dojel děda hlídat a manžel se nějak dostával MHD do porodnice… no prostě to nejde.
Během těch několika týdnů od minulého článku se toho dost událo. Hlavní věcí je, že starší synek se začal obávat nahrazení druhým miminkem. Začalo se u něj opět objevovat  vztekání, dokonce měl tendence nás bít, přestože sám nijak nedostával. Jistě, někdy na zadek dostal, ale nijak tvrdě. Dostával právě jen tehdy, když se vyválel na ulici nebo v obchodě. Rozhodla jsem se vyzkoušet Bachovy Krizové kapky a dobře jsem udělala. Chování se zlepšilo zhruba po týdnu a nyní už je zase v pořádku. Zase se těší na miminko, zase se s ním dá mluvit. Samo, někdy se zavzteká, rozzlobí, ale to děláme i my, dospěláci. Je dobře, že jsem ho odmítla dát tento rok celodenně a každodenně do školky. Ale nedala bych ho ani kdybych nečekala druhé miminko. Ráda bych ho umístila na jeden den na dopoledne bez oběda, aby si zvykal na budoucí nový režim. Bohužel místní školky tuto možnost nemají. Otevřela se zde však  miniškolka, resp. klub pro děti v Domě dětí a mládeže, kde si můžu vybrat z několika variant. Ty čtyři hodiny týdně vyjdou zhruba okolo 200 až 240 Kč, což je u takových institucí normální suma. Přihlášku podám koncem května a od září bude chodit. Také zvažuji, že ho dám do nějakého cvičení bez rodičů.

Další věcí je náš domeček. Konečně máme hotové dva pokoje nahoře. Ještě zbývá vsadit futra a dveře. Pak už jen koupíme koberce, pro Toníčka postýlku, protože chudáček pořád spinká v ohrádce, no a pro nás novou manželskou postel. Nábytek, jako jsou skříně a prádelníky, máme tak různě dole, kde se teď tísníme… Toto ale sobecky nechám na manželovi. Jakmile se vrátíme z porodnice a paní doktorka prohlédne miminko, odjedeme s dětmi na venkov k mým rodičům. Původně jsem tam chtěla být celé šestinedělí, ale zřejmě tak moc sobecká zase nebudu. Je možné, že svou rekonvalescenci zkrátím na tři týdny. To se uvidí podle toho, jak na tom bude manžel se stěhováním. Bude mu pomáhat kamarád a můj táta, tedy děda (tchán). Ovšem tři neděle budeme pryč jistě. Pevně doufám, že druhé miminko nebude mít takové problémy s bříškem, jak jsem psala v minulém článku u prvního synka. Prakticky k našim pojedeme hlavně kvůli Toníčkovi. Dobře si pamatuju, jak to bylo po prvním porodu po návratu domů. Byla jsem celá bolavá, unavená, dítko spávalo špatně kvůli bolestem. Často jsem půl noci sedávala na balónu a houpávala. Spávala jsem někdy jen tři hodiny denně, no prostě bylo to těžké. Asi čtyři měsíce nám vozila jídlo firma, nebyla jsem schopná vařit. Neumím si představit, jak bych podobnou situaci zvládala teď. Kdybych neměla kam jet, tak bych nějak musela. Jsem ráda, že mám takové rodiče, kteří nás mají rádi. Moc jim za to děkuji. Také věřím, že budu zase kojit. Už několik týdnů se mi hodí prsní vložky, protože se tvoří mlezivo. Takže už jen kvůli dobrému rozkojení a klidu při něm jsem ráda, že o nás bude postaráno. Manžel je v tomto směru chápavý, navíc by rád v klidu dodělal hnízdečko lásky. Ten klid by s námi rozhodně neměl.

Je možné, že toto je poslední článek před mým porodem. Moc ráda bych poděkovala portálu Vašeděti.cz za to, že mi umožnil podělit se se svými zážitky během těhotenství. Mrzí mně, že článků nebylo více a moje aktivita v posledním měsíci značně klesla, ale nešlo to jinak. Zhruba od 36. týdne mi začaly poslíčky, začaly Toníčkovy strachy z budoucnosti, do toho dokončení domu (a to jen těch dvou pokojů, neb máme nahoře ještě jednu velkou místnost, z které bude jednou ložnice. Jenže na tu nejsou už peníze, takže se bude lepit postupně…). Usínám totiž každý den s Toníčkem okolo té osmé hodiny. On zhruba od dvou let už nespává po obědě a ten den je pak dost dlouhý, navíc pro těhuli… Jsem ráda, když večer padnu do postele vedle jeho ohrádky. A ani když s ním neusnu, nejsem schopná se vybatolit, abych si pak něco přečetla ve vaší diskuzi nebo reagovala aspoň trochu inteligentně na nějaký článek. Jsou navíc dny, kdy po půlnoci za námi vleze do postele, kde zůstane až do rána a já se už moc nevyspím. A co hůř, sem tam vstává před šestou a vydrží až do sedmi do večera, kdy spolu padneme a spíme jak ježci… Věřím, že po porodu budu zase akčnější. Určitě dám vědět, až se miminko narodí. Tento článek jsem mohla napsat jen díky hlenové zátce, která mně vybudila. Snad to má trochu hlavu patu a není tam moc šotků :-).

Pohůdkové dny přeje
HankaManka

Napsal/a: HankaManka