TVD: Dvě děti jsou tak akorát, jenže…

Když jsme s manželem plánovali naše první dítě, bylo všechno úplně jasné. Měli jsme kde bydlet, měli jsme práci, našetřené peníze na důležitou výbavu a pořídili jsme si auto, do kterého se bude pohodlně dávat dětská sedačka. Děti jsme moc chtěli od začátku vztahu – já možná trochu dřív, než je na dnešní dobu obvyklé – ale toto byly základní podmínky, které jsme chtěli splnit, než se do toho vrhneme.

A najednou všechno bylo, já v práci začala zažívat neúnosné stresy, a tak jsme se rozhodli, že je ta pravá chvíle. A zadařilo se vpodstatě okamžitě. Byli jsme neuvěřitelně šťastní, i když já zároveň i nervózní, protože to byla úplně nová situace a uvědomila jsem si, co vlastně ty dvě čárky znamenají.

Velmi brzy mě začaly trápit silné těhotenské nevolnosti, které trvaly do konce čtvrtého měsíce a bylo poměrně obtížné to v práci zvládat a ještě k tomu těhotenství utajit. Několikrát denně jsem musela chodit vydýchávat na čerstvý vzduch, zvracení jsem se snažila držet do doby, než bylo na záchodě volno, občas usrkávala Colu, sváděla to na svoji štíhlost a příliš nízký tlak. Chtěla jsem počkat do screeningu v 1. trimestru, abych věděla, že je vše v pořádku. Nakonec jsem to zvládla, screening dopadl dobře, a tak jsme šli s novinkou do světa. V práci to podle očekávání nepřijali nejlépe, protože měli asi obavu, koho za ty peníze na moji pozici seženou. Docela mě pobavilo, že můj přímý nadřízený a zároveň finanční ředitel zjistil výši mé mzdy až za této situace 🙂 Mohla jsem si to celé ulehčit a jít třeba na rizikové, ale to není můj styl. Nerada po sobě nechávám resty, takže jsem vydržela v práci až do úplného konce. Byla jsem požádána, jestli bych nemohla třeba něco dělat z domova, což bych i ráda přijala, ale neuměla jsem si představit, že se mi to finančně vyplatí, měli jsme se stěhovat o dalších dvacet kilometrů dál, ve firmě se zrovna přecházelo na nový systém a do toho miminko – pro mě úplně nová situace, kterou jsem vůbec nevěděla, jak budu zvládat… Nechtěla jsem slibovat něco, čemu pak třeba nebudu moct dostát, a tak jsem odmítla. A tak bohužel skončily veškeré mé vztahy s firmou. Zůstalo mi odtamtud jen pár kamarádek a pracovní smlouva.

Narodila se nám krásná holčička, které jsme vybrali jméno Sára, a protože jsme vždycky s manželem věděli, že chceme dvě děti, bylo úplně jasné, jak se to bude dál vyvíjet. Tedy naše představa byla jasná. Pořídit si další miminko tak, aby se narodilo do tří let Sárinky, pak s ním být další tři roky doma, a pak se vrátit do práce. Do jiné, než ze které jsem odcházela na mateřskou. Dceru jsem dlouho kojila, a tak nám tentokrát miminko nešlo úplně hned, ale když se pak sama odstavila, zadařilo se nejspíš okamžitě. Trošku jsem se bála, jak budu zvládat péči, když by mělo mít těhotenství stejný průběh jako to první, ale hodně lidí mě uklidňovalo, že podruhé to může být úplně jiné. A tak jsem v to doufala. V sedmém týdnu už bylo jasné, že doufání bylo marné…

Párkrát mě zachránila kamarádka, která byla těhotná skoro stejně jako já a lízátko poskytla. Hovor s ní taky alespoň na chvíli pomohl 🙂 Lízátka nezabrala na dlouho, pak už mi bylo zle i po nich. Přiznávám, že tři měsíce jsem jako matka fungovala tak tak, hlídání jsme žádné neměli, a tak jsem jen děkovala Bohu, že máme tak klidnou dceru, že během mojí „těhotenské neschopnosti“ nepřišla k úrazu. Pak od čtvrtého měsíce už jsem si těhotenství začínala konečně užívat, Sárinka se na sourozence hrozně těšila a všechno bylo fajn.

Narodil se nám krásný, zdravý syn Daniel a já si přesně vybavuji tu zvláštní chvíli… První den sami na pokoji, pozoruji ho a připadá mi tak maličký a dcera najednou tak strašně moc veliká… U prvního dítěte jsem neměla žádné srovnání… a najednou se stalo něco, co jsem si nemyslela, že se stane. Někde uvnitř jsem cítila, že tohle chci ještě jednou zažít. Že tohle nemůže být naposledy. Ale já přece chtěla dvě děti… Ne míň, ne víc! Oba jsme chtěli dvě děti… Jenže ten pocit někde uvnitř pořád tak nějak přetrvával, i když jsem si řekla, že ho zatím odsunu. Že je to prostě možná jen tím, že jsem čerstvě po porodu a přecitlivělá.

Měsíce ubíhaly a mně se do mysli pořád vkrádala otázka třetího dítěte. Mít ho nebo nemít? Jsem člověk, co potřebuje mít všechno naplánované, aby se cítil vpohodě. A tohle bylo mimo můj původní plán. Svěřila jsem se manželovi se svými pocity a on se hrozně rozesmál. Že jsem blázen. A že třetí dítě? Ha há. Jenže já ho znám… Znám tenhle jeho smích. Stejný smích, jako když jsem si chtěla pořídit kočku a on se úplně stejně zasmál a pronesl:

Pak jsem se smířila s tím, že kočka nebude a najednou on přišel s tím, že si ji koupíme. A teď máme kočky tři 🙂 Takže jsem věděla, jaký je to smích. Že si myslí, že jsem blázen (což jsem si ostatně já myslela taky), ale věděla jsem, že o tom bude přemýšlet a že tohle téma ještě bude na pořadu budoucích dní.

Máme dvě zdravé děti – holčičku i chlapečka – tak jít do toho znovu? Čtvrté dítě už by bylo úplné sci-fi, takže když tři, tak ideálně po sobě, aby pak třetí nebylo vpodstatě jedináček. Jenže to znamená zůstat zase další roky doma, finanční rezervy už se vyčerpaly na dvě děti… nemáme žádné hlídání, takže už tak nemáme s manželem chvíli pro sebe, nikam si nevyrazíme. Hlídá jedině on, abych mohla já občas někam sama zajít s kamarádkami. Na druhou stranu dcera ve školce pořád nemocná, věděli jsme, že nás to čeká ještě i se synem, takže do jaké práce by mě bez hlídání vzali? Hrozně se to v nás pralo. Argumenty pro a proti… V původní práci jsem byla pořád zaměstnaná, takže jsme se nakonec někdy po synových druhých narozeninách dohodli, že to prostě nebudeme moc řešit a necháme to na osudu. Buď se to stane a nebo ne. Kdyby to nevyšlo tak, abych měla mateřskou a nemusela se před nástupem na ni vracet do práce, tak se prostě začneme chránit a budu se připravovat na návrat do zaměstnání. A hned po tomto rozhodnutí jsem dostala hnisavou angínu. Dobrala jsem antibiotika a tři dny na to přišla angína znovu. Pak ji dostal manžel a takhle se nám to oběma střídalo celé léto přes dva měsíce. Už jsme nevěřili, že to skončí a že se z toho dostaneme. Když to konečně vypadalo, že budeme oba zdraví, zbýval nám na otěhotnění asi měsíc a půl, aby se miminko narodilo podle plánu. Brala jsem to trochu jako znamení a počítala spíš s tím, že třetí mimčo už nebude.

Řekla jsem si, že ještě využiju zbývající čas na rodičovské, abych si trochu užila to, co jsem vždycky chtěla zkusit a neměla k tomu tak úplně příležitost. Začala jsem víc jezdit autem, přihlásila jsem nás s dcerou na tancování a plánovala, že se začnu učit na kytaru. Dokonce jsem si koupila i speciální taneční boty. Možná první věc, kterou jsem během rodičovské koupila pro sebe! Byly jsme se Sárinkou na třech tanečních lekcích, a pak chytila ve školce virozu a dva týdny jsme vynechali. Začalo mi být taky špatně a myslela jsem, že jsem to chytila od ní, ale rýma se nerozjela. Podívala jsem se do kalendáře a zjistila, že už jsem docela dlouho neměla menstruaci. Nesleduje se to u mě zrovna nejlépe, protože někdy ji mám po dvou týdnech, někdy dokonce po pěti… pravidelnost veškerá žádná. Jenže teď už to bylo 5,5 týdne. A tak jsem si udělala test. A byly tam dvě čárky. V tu chvíli mě napadly dvě věci.

Co když do toho šel jen proto, že ví, že o tom pořád přemýšlím a třeba taky počítal s tím, že to vlastně nevyjde? Když jsem mu ale ukázala test, bylo jasné, že se nemusím ničím trápit, protože byl evidentně šťastný. Řekla jsem mu, o čem jsem před chvílí přemýšlela a on mi opáčil, že jsem po něm chtěla něco, co jsem taky nikdy neudělala. Taky jsem nepřišla s tím: „Já tak hrozně moc chci třetí dítě! Chceš ho taky?“ Pořád jsem jen zvažovala pro a proti. A měl pravdu. Jen mně to vůbec nedošlo.

Teď už jsme měli oba jasno. Už jen zbývalo objednat se ke gynekoložce a doufat, že bude všechno vpořádku. Je to divné. Měla bych být už ostřílená matka, ale mám pocit, že s každým dalším těhotenstvím se tak nějak víc bojím, aby bylo všechno v pořádku, aby se něco nezvrtlo. Snažím se s ničím nepočítat. Svěřím se nejbližším kamarádkám a sestře, ale ostatním v rodině ne.

Napsal/a: SvetlanaS