Tak jsme zase dva Ježečci!!

Tak jsme zase dva Ježečci!! Ani tomu sama nemůžu uvěřit! Když mi vyšel pozitivní test na začátku srpna a řekli mi, že se začalo uhnízďovat neoplodněné vajíčko, tak to bylo takové smutné a radost jsem ani nestihla projevit, dostala jsem Agolutin a čekala na MS…

Nejdříve řekli 10 dní, tak jsem volala a objednávala se, protože mi to nepřišlo, tak mi řekli, že mám počkat 14 dní a pak se objednat. MS nepřišla. Byla jsem tak vystresovaná, že když jsem byla na křesle a dr. mi říkala, že vše vypadá, že by to mělo každým okamžikem přijít, že jsem se rozbrečela. Vzali mi nějaké odběry a že si mám volat na výsledky. Odešla jsem už celkem v pohodě, když mě uklidňovali, že to může být počasím, stresem atd. Druhý den jsem zapomněla volat, další den byl v práci příliš hektický a já to zkusila jen jednou a nikdo to nebral a pak najednou byl pátek ráno 8 hodin a před noční, kdy spávám o něco dýl, mě vzbudil telefon. Volala mi sestřička, že jsem si nevolala na výsledky, tak jsem samozřejmě řekla, že jsem zapomněla a najednou jsem slyšela tu větu: „HCG máte pozitivní, je 149 a norma je do 5.“ Byla jsem v šoku.
V pondělí jsem měla přijít na odběry znova, jak to pokračuje, ale stejně jsem to nevydržela a v neděli na ranní si vzala krev v práci a bylo to už 1123. Nemohla jsem se dočkat toho pondělka a přitom jsem z toho měla hrozný strach, že to bude zase nějaká jobovka. Ale závěr je takový, že k datu 28.8. jsme měli celých úžasných 6,6 mm a můj dr. se velmi příjemně usmíval (což jsem do té doby ho nikdy neviděla se usmát, snad jen ironicky!!).
Stále tomu nemůžu uvěřit a nechápu to! Hlavně nechápu to, že se celé roky snažíme o miminko, nakonec nám pomůže inseminace (to těhotenství nedopadlo dobře díky zjištěným genetickým vadám), byla doba, kdy jsem měla jsem pocit, že jsme nevylezli z postele v době ovulace a nic a pak najednou jsme spolu za celý srpen 2x a jednoduše mi řeknou – jste těhotná. Přikládám to té pravdě, že to je „přes hlavu“. Prostě jsme na to až moc mysleli a „snažili se“. Teď jsem začala uvažovat o změně práce, o dlouhodobé neschopnosti, abychom konečně s mým drahým byli spolu víc, než jen v ty ovulační dny a dovolenou. V době, kdy jsem propadala bezmocnosti a zoufalství, protože mi říkali, že do půl roku se každé podařilo otěhotnět po indukovaném porodu, tak jsem měla pocit, že mi ujíží vlak, protože už to je 5 měsíců. Po probrečených nocích, depresích ze situací denního života jako je podívat se na miminko (a že jich teď v rodině máme), do kočárku, všechny ty kolemjdoucí břichaté maminy, všude obchody s kojeneckým zbožím, pustím TV a tam rady nastávajícím maminkám…. Bylo toho najednou spoustu okolo mě a já to nějak nezvládala. Ale v tom zoufalství největším to opravdu vyšlo a mě udělalo strašnou radost se tady s vámi všemi o to podělit. A zároveň vám také poděkovat za půlroční držení palečků, psaní hezkých a povzbudivých vzkazů, které mi pomáhaly.

A co rady typu: když chcete otěhotnět a nejde to, tak na to nesmíte myslet? Ty jsou na prd, protože jak jde nemyslet na něco, po čem vaše dušička prahne, tělo volá a okolí se ptá „a co vy, miminko ještě nechcete?“ Sama jsem to zažila a musím říct, že jsem nenáviděla každou tetku, sousedku, která se mě takhle zeptala a pak ještě dodala, že už mám nejvyšší čas, protože už mi bude třicet.

Holky, chce to jen pevné nervy a pořád se usmívat. Mě to tedy pomáhalo a víc se mě už nikdo na nic neptal.
Držím palečky všem, které se snaží o miminka, všem které si prošly tím, co já a hlavně nevěšte hlavu, bude líp! Já tomu nevěřila a už to pomalu vzdávala a je to tady!!!:-)

Napsal/a: Ježeček