Ahoj holky.
Taky jsem se rozhodla, že vám napíšu svůj příběh. Moc jsme si přáli mět miminko a za půl roku jsem otěhotněla, přítel byl šťastný a já taky…
Tři měsíce uběhly a vše bylo v pořádku. Začali jsme žít těhotenstvím a čím dál víc se těšit, aš se nám miminko narodí, zvědaví, co to bude, jestli holčička nebo kluk. Bříško začalo jít pomali vidět a naše miminko začalo být velkou součástí naší rodiny, měla jsem ještě strach z testů v 5. měsíci, ale ty dopadly taky dobře a já jsem cítila, že už mě nemá co ohrozit, ale opak byl pravdou.
Když jsem došla,tehdy už s manželem, na velký utrazvuk a viděli to malé stvoření, draly se nám slzy do očí a manžel jen zářil, vše vypadalo v pořádku, jen paní doktorce se nezdála velikost a tak nás pozvala za 14 dní znovu na kontrolu. Za 14 dní se díval jiný lékař a nezdálo se mu něco na srdičku, utěšoval mě, že to nemusí nic být, že nás odešle na kardiologii a tam se uvidí, co a jak, já samozrejmě plakala, ale na druhou stranu se utešovala, že to nic nebude, že nám testy vyšly v pořádku a kdyby náhodou něco, tak se dnes operují srdeční vady i v bříšku ženy.
Došel den D a my se vydali na vyšetření, srdce jsem měla až v krku, strach veliký, ale doufala jsem, že to bude ok, a potom došel ten šok, sdělili mě, že dítě má tak velkou srdeční vadu, že je života neschopné a po porodu zemře hned po odstřihnutí pupeční šňůry. A já tam stála, slzy mě tekly a nemohla jsem uvěřit, co mi to tam říkají, že mé miminko, na které se tak velmi tešíme, které cítím, jak kope, od 18. týdne, mi má umřít.
Nastal velký kolotoč vyšetření a k srdeční vadě se přidávaly další vady, jako ve zlém snu. Zjistilo se, a to jsem byla už v 23. týdnu těhotenství, že na miminku se příroda moc vyřádila, mělo rozštěp patra, rtu, čelisti, rozštěp pupku a výhřez orgánů (a to tak velký, že by nebylo schopné života ani s touto vadou), asymetrie plodu, zakrslé ručičky a já nemohla věřit, vždyť vše vypadalo v pohodě, testy taky, tak jak to, proč.
Kdo si zažil něco podobného, ví, o čem píšu. Velmi bolestivé období. Nejhorší byl ten pocit, když jsem veděla, že vše je ztracené, a já své miminko cítila, jak jsi pokopkává, a místo radosti cítila jen velkou bolest a věděla jsem, že je konec.
Rozhodli jsme se těhotenství ukončit, nevydržela bych do 9. měsíce, ani miminko, začalo ve mě umírat. Podstoupila jsem 3D utrazvuky a tam ho viděla naposledy, moc mě to bolelo a manžel, ten se už nedíval, ještě amniocentézu kvůli vyšetření chromozonů. Takto jsem chodila týden, a byl to nejdelší týden mého života, když nastal den ukončení, říká se tomu indukovaný potrat, já myslela, že to psychicky ani nezvládnu, manžel mě velmi podržel a pomohl.
Ráno mi dali do ruky kartu a nějaké hormony a řekli, běžte naproti, tam vám to píchnou. Bylo to překonaní sama sebe, myslela jsem, že uteču, ale vlastně před čím, stejně není zachrany, dostala jsem hormony, zavedli mě na pokoj, kde jsem noc před tým spala (prý na to tam nemají porodní sály) a začalo to. Netrvalo to naštestí moc dlouho, asi 5,5 hodiny, manžel tam byl se mnou a pomáhal mi od bolestí masážemi.
Bylo to hrozné, rodit a vědět, že nebudu si moc pochovat miminko, že ho rodím, aby umřelo. Byla to holčička a bolest, kterou mi to přineslo, mám v sobě ještě dnes, i když tomu budou 2 roky a vím, že nikdy nezapomenu.
Napsal/a: bobina 2
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (79 vyjádření)
ahoj i ja prisla o dva chlapecky.po prve vloni v zari a byl to nejhorsi den meho zivota.,mimco ve me umrelo ctyri tydny pred porodem na infekci.chodila jsem porad po doktorech a bylo to k nicemu.mela jsem sileny bolesti.tak sme jeli v pul paty rano¨do nemocnice.tam mi rekli ze to nic neni.dali mi kapacku a poslali me domu.za tyden bylo dite mrtvy.pak mi dr.rekl ze kdyby ho vyndali ten den co jsem tam prisla tak by zilo. Po deviti mesicich jsem znovu otehotnela,byli jsme strasne stastni a tesili se na mimco.bohuzel ve 20tt.jsem o to opet prisla.Je to presne mesic.snazim se na to moc nemyslet ale je to hrozne tezky.Vzhledem k mymu veku se budu hodne rozmyslet jestli do toho jit znovu.Nastesti mam dceru tak nejsem sama.Moc preju vsem nastavajicim maminkam aby nic takovyho nikdy nepoznali.
to, co paní prožívá dnes po dlouhé době se nazývá postintrupční syndrom- je provázen mnoha psychicými problémy a je potřeba ho léčit. Velmi mi pomohli zde: http://www.linkapomoci.cz
To je nejhorší co může žena zažít,přijít o dítě.Moje sestra čekala miminko,všechno bylo v nejlepším pořádku.Dvě hodiny před porodem zjistili že je miminko mrtvé.Rodila s vědomím že rodí mrtvé dítě.Kdo to neprožil nedovede si představit co to pro ženu je za hrozný zážitek.Přeji všem těhulkám krásné a hlavně zdravé děti.
Tak tu pláču. Vzpomněla jsem si na loňský listopad.Stalo se mi něco podobného v 5.měsíci. Doktoři to ale neviděli, dostala jsem horečky a odtekla mi voda.Mimi mi v bříšku umřelo samo. A teprve pak zjistili,že holčička měla těžký roštěp páteře a ještě nějaký syndrom. Název jsem raději zapomněla. Je to hrozné období, taky jsem se z toho psychicky dostávala hrozně dlouho. Moc ti držím palečky, abys to období překonala.Sama vím, jak je to těžké. S podporou rodiny bude časem líp, uvidíš.Myslím na tebe.
neměla jsem sílu dočíst diskusi do konce, ale něco napsat přeci jen musím. Chápu, že se to snadněji říká, než dělá, ale měla bys s tím něco dělat, aby se to příště neopakovalo – upozornit na to příslušná místa. To přece není možné, aby se to v dnešní době stávalo – u Bobiny přijít na to tak pozdě a hlavně u Janičky takové necitelné chování. Přídám příběh starý 30 let.
Pí A. čekala své třetí dítě, moc si přála chlapečka, první měla hodně mladá a druhé po 11 letech. Od pátého měsíce měla pro ní podivné bolesti a měla pocit, že učůrává – ale asi to byla plodová voda. Lékař jí vůbec nevyšetřoval, jen sestra udělala poradnu a když si pak pí A. lékaři postěžovala, že už nemůže ani chodit, odpověděl „tak nechodte, v Holešovicích stejně nejsou hezké procházky“. Při další kontrole jí řekl, že potrácí a že by to z ní klidně mohl na místě vytáhnout, dal jí číslo na záchranku a poslal do nemocnice. V nemocnici jí nechali samotnou ležet na pokoji, kde porodila miminko a několik desítek minut ležela sama s ním spojená šňůrou. Pak ho tedy milostivě odnesli a řekli jí, že ještě asi 20 min. žil a že mu má dát jméno – chlapeček – vysněný chlapeček. Pak se jí ještě podařilo v pořádku donosit holčičku, ale chlapeček už nebyl. První dcera má ted dvě holky a druhá tři holky….(třetí zatím nic)
Tak takovéhle chování musí skončit, proto bychom to těm, co mají pocit, že mají moc a můžou ostatním ubližovat, neměly nechat jen tak projít, aby to nedělali dál jiným maminkám (potažmo jiným pacientům)
Bobi a Jani, držím palečky a přeju hodně hodně moc síly. Bobi aspon tolik, co má Jana – klobouk dolů, tohle vydržet!
Jste pro me s manzelem hrdinove, drzim Vam do budocna palce a jen hezke veci.Boza
Dobrý den
Moc prosím Janinu – ozvěte se mi na mail adresu
dasasmrzova@post.cz
Stejně tak prosím – nevíte někdo o mamince, která právě prožívá riziko, že její dětátko by mohlo být podle testů postižené a rozhoduje se, zda-li si detátko nechat i v případě postižení nebo ne…?
Pokud by se taková maminka našla, at se mi, prosím, také ozve na uvedenou mail adresu.
Připravuji na toto téma dokumentární film a ráda bych s ní úplně nezávazně pohovořila..
Děkuji smržová
Dobrý den všem,potřebovala bych se poradit.Jsem ve 36.týdnu,doteď bylo vše relativně v pořádku,ale před 2 dny-jako by se mi v břiše něco skříplo.Bolest jsem nejdříve cítila na pravé straně břicha,tentýž den se přestěhovala do pupku,který jsem měla předtím vylezlý,ale teď jako by ho něco vtáhlo dovnitř,nejen,že si na to nemůžu ani sáhnout,ale nesnesu ani triko.Chodím trochu v předklonu,na bok to bolí,ohnout se nejde,bolestí bych brečela.Na gynekologii mi doktor řekl,že se tam nemá co skřípnout a poslal mě domů.Já však vím,že se tam něco muselo stát,ta bolest je k nevydržení.Prosím,má s tím některá z vás také zkušenost???Poraďte co nejdřív…Děkuji!
VAŠE ČLANKY MĚ DOST ZARAZILY AŽ ROZBREČELI.UPLNĚ SI DOKAŽU PREDCTAVAT JAK VAM MUSÍ BYT.JA JSEM V 16TYDNU TEHOTENCTVÍ A ZÍTRA JDU NA VYŠETRENÍ PLODOVE VODY.TAKY MAM VELKY STRACH ALE MUSÍME VERIT ZE VSE BUDE OK.PREJU HODNĚ STESTÍ VSEM
Je to opravdu hodně smutné. A chce se mi úplně křičet když tu od Vás čtu jak povzbuzující dokáže být personál.
To je profesionalita. Tak Vám přeju hodně síly a opory v rodinách a od partnerů. Maminy nedejte se.
Přeji hezký večer.Já také přišla o holčičku kterou jsme s přítelem čekali.Stalo se to po amniocentéze, vloni v květnu, v 18 TT. nemůžu se z toho dostat.Je to na delší vyprávění a nemám na to zase sílu.Každopádně je těžké přijít o dítě, a i když přijde další, nejde zapomenout a navíc ten strach že to třeba špatně skončí…….fakt vám holky moc přeju aby se vám to povedlo.Aby se vám povedlo přivést ve zdraví na svět zdravá miminka…. Mischa.
Bobinko, neboj, to přebolí. Letos na začátku ledna jsem také musela na potrat (bylo to 20. týdnu), mimco mělo velmi vzácnou genetickou vadu ledvin a močové měchýře. Nyní jsem v 10tt. Budeme si všechny vzájemně držet palečky, ať se nám ta zdravá miminka co nejdříve povedou.
nevím proč tam není oje jméno u článku pro Pájušku
Ahoj Pájuško
Je mi líto že jsi zažila něco takového jako já.Nechápu postoj tvé lékařky, proč ti říkala že nebudeš mět zdravé dítě, vždyť dnes jsou různé metody umělého oplodnění a mají šanci i páry, kde je nějaká genetická vada u některého s nich.PGD je metoda, kde vyšetří embryo jestli nenese nějakou genetickou vadu.Tato metoda je finančně náročnější než jiná umělá oplodnění. Tým jsem chtěla povedět že nesouhlasím s tvoji lékařkou a zvažovala bych změnit, když není schopna ti povedět jaké možnosti jsou možnosti.Držím ti pěstičky, aby se vše v dobré obrátilo a kdyby jsi chtěla se na něco zeptat nebo jsi vylét srdíčko tak mě napiš na můj email bobina4@gmail.com teda i kdokoliv jiný.Když jsme zažíli něco podobného tak chápeme jedna druhou, já se ti nedivím že po nocích pláčeš, mě to taky někdy popadne,ten stesk a budou tomu dva roky, já už jsem měla vybrané i jmeno pro naši holčičku, a nejhorší pro mě je že nemám se jít kam ani vyplakat.Už mě tečou slzy tak toho nechám a všem vám taky přeji jen zdravé děti.
Tak, a už zase slzím, to je prostě hrůza, co musíme všechno zažít a nést celý život v dušičce.
Pájuško, určitě to vyjde, stojí za to tomu věřit. Moc Ti fandím, ať Tě to neskolí a nesrazí na kolena, a někdy není ani špatné vyměnit doktorku, veřím, že existují i takové, co člověka psychicky podrží a dokážou téměř zázraky. Držím palečky.
Ahoj,Bobinko 2 je mi to strasne lito, pri cteni nejen tveho pribehu mi tecou obrovske slzy po tvarich. A z Jajincinyho pribehu se mi bouri vsechno v tele a opet jsem se ujistila jak „uzasne“ mame nektere zdravotniky. Prosla jsem si taky touhle bolestnou zkusenosti. Prvni mimi jsem potratila ve 12+4tt.Nikdo mi nedokazal rict proc se tomu tak stalo.Pote jsem se s pritelem dal snazili. Po 2 letech, kdy uz me temer nadeje opoustela jsem opet otehotnela. Byla jsem straslive moc stastna, ale bala jsem se.Mela jsems strasnej strach aby to nedopadlo stejne.Prvni tri mesice presly a vse bylo v poradku.Tak jsme tu novinu vsem s nadsenim oznamili a zacali nakupovat ty maluske oblecky pro nase vytouzene miminko.Jenze v 17 tydnu mi zastupujici lekar me pi doktorky oznamil, ze se mimi prestalo vyvijet a ze ma tezkou vadu srdicka neslucitelnou se zivotem.Nedokazala jsem se ani oblect, opet se mi zhroutil svet.Dostala jsem jeste papir na vysetreni v nemocnici. Po 4hodinovem cekani, si me zavolala uz na pohled neprijemna sestra do ordinace. Setkala jsem se tam s doktorem, kterej si me ani nevsimal a nejakyma praktikantama. Doktor me opravdu totalne ignoroval,napr. rekl sestrice aby mi rekla ze se mam svlect a dostat na vysetrovaci stul. Pote me dost nesetrnym zpusobem vysetril a nechal vysetrit i ty praktikanty.Plakala jsem jak bolesti, tak smutkem. A on jen rekl:“Ano je to mrtve.Proc rvete? Co byste chtela jste jeste mlada“.Pak me odeslal na predoperacni vysetreni, kde uz byl personal milejsi. A tak jsem tyden jeste vnimala lehke pohyby v brisku, ktere u me vzdy zpusobily zachvat place.A tak mi me miminko „vyoperovali“ a i kdyz jsem to vedet nechtela, tak mi rekli ze to byl chlapecek.Uz je to pul roku, ale jeste casto placu po nocich. Dalsi ranou bylo, kdyz mi ma doktorka rekla ze sance, ze jeste nekdy budu mit zdrave mimi je temer nulove. Ale ja jsem se rozhodla neverit doktorum a verit, za budu mit jednou krasne a zdrave mimi.
Preji vsem nastavajicim maminkam zdrave, krasne a klidne tehotenstvi a jeste lepsi deti, ktere jim budou delat jen same stesti a radost. Maminkam aby je jejich ditko nezlobilo, a aby si ho vazily, protoze ted je to opravdu temer vzacnost. A tem co si musely neco podobneho zazit, aby verily ze i kdyz to strasne boli, jednou se jim podari tu bolest alespon odsunout, krasnym a zdravim miminkem. A ze to proste vyjde.
Je to velice smutný příběh. Já sama jsem nezažila naštěstí tohle, dneska mám 2 zdravé krásné děti. Obě moje těhotenství byla ale problémová a vím, co je to beznaděj a čekání na výsledky, … z prvního těhotenství jsem se radovala jako malá holka, otěhotněla jsem okamžitě, těhotenské tesry dělala několikrát, abych se opravdu ujistila, že se nejedná o omyl. V 5 týdnu jsem začala krvácet a okamžitě následoval pobyt doma na Utrogestanu s přísným zákazem vylézat z postele, kontrola za 2 týdny, kde se mělo ukázat, jestli je zárodek schopný života. Naštěstí byl. Na přelomu 11 a 12 týdne jsem měla tak strašné bolesti, že jsme raději jeli do nemocnice, měla jsem strach, že o mimi příjdu – byla to cysta na vaječníku, sama praskla. Poležela jsem si týden na gynekologii a získala tak první fotku z ultrazvuku. Krevní testy zanedlouho ukázaly vyšší hladinu HcG – těhotenského hormonu – v krvi, druhý odběr byl stejný. Čekal mě ultrazvuk na genetice. V podstatě jsem se moc nebála, protože podle mojí lékařky bylo vše OK. Ultrazvuk na genetice taky OK, ale mimi se jim zdálo být větší, doporučili mi odběr plodové vody. Byla jsem tak vystrašená tím, co mi řekli, že jsem se podvolila. Sdělili mi to v ordinaci, zatímto manžel s mou maminkou seděli na chodbě a nevěděli, co se děje. Po odběru jsem dostala křeče do bříška – trpěla jsem na ně už asi měsíc. Řešilo se to zvýšením denní dávky magnesia až na 6 tablet a při problémech jsem jezdila ve dne nebo v noci podle potřeby na gynekologii nebo porodnici na magnesium do žíly nebo v horším případě na kapačku. Toto všechno se naštěstí díky mé lékařce obešlo bez hospitalizace. Po odběru jsem ale skončila opět na týden na gynekologii na kapačkách s magnesiem. Toto bylo v říjnu. Problémy pak ustupovaly, ještě občas jsem si zašla ambulantně na magnesium a v únoru se nám narodil vytoužený a hlavně zdravý syn. Druhé těhotenství probíhalo úplně jinak, bez problémů, bez zvracení, nevolností, těšila jsem se. Opět vysoká hladina HcG a opět genetika. Tentokrát se jim zdálo být vše v pořádku. Přitom toto mimi bylo větší, než to první.Mimi však bylo velké a abnormálně hybné a živé a křeče přišly zase, zase magnesium do žíly a kapačka dokonce za celé těhotenství jen jedna. Ke konci mi už lékařka sdělila, že pokud se to nezlepší, odešle mě těhotenství doležet do Olomouce, abych případně porodila tam, kde jsou na porod nedonošenců výborně připraveni. Okamžitě jsem lehla, o domácnost a ani ne dvouletého syna se mi starala tchýně, maminka a sestra-čerstvá šestinedělka i s miminkem. Mimi se naštěstí pak nemělo moc prostoru hýbat a zvládli jsme to až do konce doma. Druhý syn se narodil jen dva dny před termínem jako narozeninový dárek staršímu sourozenci. Dodnes jsem ráda, že jsem díky podpoře rodiny zvládla porodit dvě zdravé děti – a dokonce manželovi k narozeninám. Všichni moji chlapi mají narozeniny v jednom týdnu.
Hodně jsem odbočila od tvého příběhu, přeji ti hodně trpělivosti a sil překonávat osud. Víra a naděje umírá poslední, věř v sebe, další miminko příjde. Nikdy ti úplně nezacelí tu ránu v duši po prvním, ale vynahradí ti ho.
Ahoj anonymní
Tak asi nějak podobně jsu na tom já jak tvoje mamka, až bez těch léků.Taky vím že nikdy nezapomenu a budu jsi říkat teť by měla dva roky atd.To tak bohužel někdy je že čekájí ženy na toho praveho a ujede jim vlak a pár takových znám osobně, je mi to líto že nemáš vlastní mimi, ale snad přítelovi děti jsou aspoň nějakou utěchou.Tu bolest v srdci, kterou cítíš vím jaká je hrozná, když má člověk prázdnou náruč a tak moc by chtěl.Měj se hezky
Bobino,
dočetla jsem a mám slzy v očích.
Co dodat? Musí to být šílená bolest, ale snad Ti osud dopřeje více štěstí a příště vše dobře dopadne. Prožívala jsem toto jako sestra nenarozeného sourozence. Chodila jsem do 9. třídy, když mamka díky rentgenům, který jí udělali, aniž by vzali v úvahu, že by mohla být třeba gravidní, musela na přerušení těhotenství.Přišlo se na to docela pozdě – byla už asi v pátém měsíci, když si uvědomili, že jí dělali v době, kdy ještě nevěděla, že je gravidní nějaký rentgen a ten že by mohl vážně poškodit plod. Vlastně si to uvědomil až ten rentgenolog, který bydlel u nás v domě, když si všiml zakulacující se mamky a hned trval na tom, že to musí dát pryč, že by pro ní bylo strašné utrpení dívat se na postižené dítě, když doma měla dvě zdravé holky. Mamka se málem psychicky zhroutila a to o to víc, když jí po zákroku sdělili, že to byl chlapec. Cca 2 roky byla na utěšujících lécích a nesrovnala se s tím dodnes, ač je již i prababičkou – stále počítá, kolik by tomu chlapci již bylo…Jen ode mě se vnoučátek nedočkala a asi již ani nedočká. Tak dlouho jsem čekala na toho pravého, až mi ujel vlak. Dle lékařky jsem zdravá a schopná odrodit zdravé dítě ač mi je 44 let, ale přítel (vdovec s dvěmi dětmi) o miminu slyšet nechce. A tak mám prázdnou náruč a bolest v srdci přímo šílenou…
Ahojky Elizabetko, držím palečky, ať bříško přestane bolet, určitě bude všechno OK, ty moje křeče se docela daly přirovnat k velmi velmi slabým kontrakcím, právě proto, že už jsem čekala druhé dítě, mi to přišlo divné, přesně takhle to bolelo, slabé děložní stahy, i když děloha byla ještě úplně maličká. Bobince a Janince a všem ostatním maminkám současným a budoucím držím palečky! 🙂
Mobile Sliding Menu