Sedím na bobku ve sprchovém koutě a po tvářích se mi koulejí slzy jak hrachy. No, na bobku. Prostě tak, jak mi jen obrovské břicho dovoluje na bobku sedět. Vzlykám a myslím na to, že to určitě nikdy neskončí, že už snad do smrti budu tak obludná velryba s velkým břichem, otékajícími prsty a nohama a závidím všem, které potkávám v ulicích, že jsou tak krásní a štíhlí. Naprosto všichni…
Přenáším už 8. den. Do prenatální poradny si mě zvou už 3x týdně a vždycky tam jedu s nadějí, že si mě tam snad konečně nechají a uslyším od personálu toužebně očekávanou větu: „Maminko, je to tady, rodíte!“ Jenže ono zase nic a já po několika hodinách strávených čekáním spolu s dalšími břichatkami se dozvím opět jen datum další kontroly. V duchu myslím na ty, se kterými jsme vždycky čekávaly společně a které už dnes chybí. Jak já jim závidím… Už mají ten svůj malý uzlíček vedle sebe, obdivují krásu těch malinkatých ručiček a nosíku, vnímají neopakovatelnou miminkovskou vůni a rozplývají se nad tím svým malým zázrakem. Tak moc už chci ten malý zázrak taky svírat v náručí, ale místo toho odjíždím domů se směsicí vzteku, zoufalství a lítosti. Nenávidím zvuk svého mobilu a začínám si ho zpravidla po čtvrtém hovoru dne vypínat. Rozčilují mě ty rozjásané a zvědavé telefonáty všech příbuzných a známých, které bez rozdílu začínají všechny stejně: „Tak už konečně rodíte? Ne? Ty seš fakt pořád ještě celá?“
Nechápu, proč jsem se vždycky musela pousmát, když jsem míjela nějakou těhulku. Vypadaly všechny tak krásně, usmívaly se, něžně hladily bříško a já si myslela, že je to nejkrásnější období, které vůbec může žena zažít. Nechápu, jak jsem se ještě před téměř 6 týdny mohla usmívat do objektivu fotografa, u něhož jsem se nechala zvěčnit, abych měla jednou památku. Na svůj 13-ti kilový přírůstek, na tu štěstím změněnou tvář a abych jednou mohla prckovi ukazovat, že v tomhle bříšku byl schovaný.
Tak co sakra dělám špatně? Z maliníkového čaje, který piju už víc jak 5 týdnů, je mi pomalu na zvracení. Brousím po internetu v naději, že najdu nějaký zaručený způsob, jak konečně porodit. Byt se nám leskne jak psí kulky, okna myju co 14 dní, nášlapný mop nechávám uklizený ve skříni a napouštím vodu do klasického kýble a zaklekávám na podlahu. Kdyby mě tak viděl partner, určitě by mi vynadal. Pro jistotu jdu vytřít i schody na chodbě. Neděje se pochopitelně nic, s prckem to ani nehne. Vlastně čemu se divím? Držel se mě jako klíšťátko od prvních okamžiků. Vždyť jsem se s ním, s tehdy coby 2-3 týdenním embryem, konečně naučila na snowboardu. Bylo mi teda divné, že mi nechutná svařák na sjezdovce jako obvykle, a tak jsem si kromě pár modřin přivezla i jakés takés podezření, ale upřímně jsem nevěřila, že by si takové zacházení nechalo nějaké embryo líbit… A vida, nechalo. O pár týdnů později jsme spolu absolvovali školu smyku. Ve 20. týdnu, jsem místo „velkého“ ultrazvuku jela na last minute do Chorvatska a první fotku ze sona jsem si tak odnesla až o týden později. Sluníčko, teplo, moře, trávila jsem sice víc času ve stínu než na slunci a naslouchala tělu, co se mu líbí a co ne. Teda jediné, co se prckovi ani mně nelíbilo, byla jízda po dálnici D1. 🙂 Nakonec těhotenství není nemoc, já i kopající mimi jsme se cítili skvěle, žádné problémy, tak proč ne? Navíc to v té době na mně kupodivu nebylo pořád ještě vidět. Dokonce jsme po návratu odjeli na 3 dny pod stan na Sázavafest. Sice téměř bez ustání pršelo, byla zima a já víc než jindy chodila dál od reprobeden, protože mi pekelně vibrovalo břicho. Tak vlastně ani skoro není divu, že ho nijak nevyženu, když on je prostě zvyklý, že ať se děje co se děje, ven ho nic nedostane. 🙂
Přenáším 9. den. Dostávám další zaručený recept. Dát si horkou koupel a vypít aspoň litr meruňkového džusu. Objíždím supermarkety v honbě za spásou, ale nikde nemají. Nakonec seženu aspoň broskvový nektar a během odpoledne ho celý vypiju a relaxuju ve vaně. Reakce na sebe nenechá dlouho čekat a já všechen broskvový džus spolu s obědem a odpoledním ovocem vyzvracím. V objímání záchodové mísy mi to břicho docela vadí a lituju bobíska, se kterým cvičí moje zvracecí křeče. Bobísek je ale statečnej a vrtí se v břiše jako by se nechumelilo…
Přenáším 10. den. Zítra ráno mám přijít na kontrolu a rovnou si mě tam nechají na indukci. Ale já nechci prcka uměle vyhánět z břicha! Chci, aby se narodil sám, přirozeně! Přece musí!!! Celý den se mnou nic není. Zvonění na mobilu mám už trvale vypnuté. Večer se mi nechce spát, a tak si jdu lehnout až těsně před druhou ráno, a to mám ráno vstávat brzo, abychom už v 7 hodin seděli v té mnou nenáviděné čekárně, kde vím o každé prasklé dlaždičce na podlaze i vadném splachovadle na WC. Hladím pod dekou břicho a tiše k němu promlouvám: „Takhle sis to představoval? Ráno půjdem do porodnice a budou tě vyhánět ven a věř mi, že se ti to nebude líbit. Ani mně ne. A víš jak budeš vypadat? Celej rozmočenej z toho, jak se v té vodě dlouho válíš.“ A v tom se prcek asi naštval a udělal pořádné „kop“, rozkopnul blány a voda šla ven. Tak frajere, takhle na tebe musím! Promluvit do duše a pořádně naštvat! 🙂 Jdu pomalu dobalit částečně připravené tašky do porodnice a probudit řidiče…
Obsluha čerpací stanice ani netuší, že ti dva, kteří si teď kupují čerstvé pečivo a nějaké časopisy, s nimi hodlají ukrátit dlouhé chvíle na porodním pokoji. A že tihle dva se během pár hodin rozrostou o dalšího člena. Přibližujeme se k porodnici, smějeme se, povídáme si, jako bychom jeli na nějaký úžasně romantický výlet. Má špatná nálada, nervozita, napětí, všechno je pryč. Jsem šťastná, v pohodě, dokonce ani nemám z porodu žádný strach, ale překvapeně zjišťuju, že se na něj těším! No je to normální? Ach, ty hormony. 🙂
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (22 vyjádření)
No Leni, už jsem myslela, že se dneska nezasměju… Dík:-))))))
A vyrostla jsi z toho? 😀
:-)))
babofko..balznis?….chlapi se slechti vic
no abych pravdu rekla maminka pry ze mne byla tehdy zoufala protoze ja byla chlupata cela….i zada:)
Teda Brmbul, tos šla rovnou ke kadeřníkovi ne? 🙂 Jenže my čekali na příchod chlapa a já si vždycky myslela, že se šlechtí jen holky… 🙂
reknu to dve veci…jednu co rikavali me amme kdyz me prenasela….pockejte pani…to bude zenska jak cumel a uz se na tu paradu onduluje…a ja se narodila s deseticentimetorvbou hrivou na hlave…
a rada ode mne: VYDŽ PRŤKA, VYDRŽ!:)….stoji to za to
Holky díky, pochvala potěší… Pokračování? No já nevím, dál to znáte, ne? 🙂 Rodíte, rodíte až nakonec porodíte… 🙂
Babofko, kráááásné :))) S tím, jak se tě prcek držel zuby nehty už od začátku, jsi mi připomněla „okřídlený“ výrok mého muže: „všichni jsme nejrychlejší a nejodolnější spermie svých otců… :)“ Doufám, že bude pokračování 🙂
On se pak vymlouval, že mu začínal zánět průdušek, takže do nemocnice mě vezla v půlnoci sanita a on, jak chudák chořel, tak prostě usnul. Prý věděl, že to zvládnu i bez něj dobře.
Já to tak nebrala, ale v tu chvíli, když mi nevzal ten telefon a pak ta SMS, to jsem zuřila i v těch bolestech 😀
Leni, tak tohle je u mě necitelnost, takhle přistupovat k porodu své ženy… Snad má mnoho jiných kvalit, tímhle se tedy moc nevyznamenal.
S těmi poznámkami, jestli je celá, se mi připoměl třetí porod. Manžel mě odvezl, nechal mě v porodnici a když jsem měla opravdu silné bolesti a byla na sále, přišla mi od něj SMS: Tak co? Vztekle jsem nabouchala NIC a vypla telefon. Naštvala jsem se hlavně proto, že když se narodil náš druhý syn, volala jsem mu to hned domů a on nebral ani mobil ani pevnou, protože prostě spal…
Holky, ono to není tak strašné (kromě rádoby vtipných dotazů příbuzných a známých, jestli „už???“). Až na to, že pak jako čtvrtoroďka vypadáte blbě, že nepoznáte, jestli to, co se s Vámi děje, je už opravdu ono :-))
Bude dobře, nebojte 🙂
A Babofko, taky se těším na další pokračování 🙂
Tak přesně něco takového jsem prožívala s Verunkou, které se nechtělo ani na porodním sále ven :-))). Teď, kdy se moje těhu blíží ke konci (cca 3 týdny) a doktorka ani nenaznačila, že by to mohlo tentokrát dopadnout i dřív, zas budu určitě bulet jak želva, že se nedokážu rozrodit :-))).
Tak přesně něco takového jsem prožívala s Verunkou, které se nechtělo ani na porodním sále ven :-))). Teď, kdy se moje těhu blíží ke konci (cca 3 týdny) a doktorka ani nenaznačila, že by to mohlo tentokrát dopadnout i dřív, zas budu určitě bulet jak želva, že se nedokážu rozrodit :-))).
No Luci, ty dokážeš potěšit…:-)))
Nádherný článek, ten poslední odstaveček je tak milý…. 🙂
Holky, já mám vyvolávané 3 porody a až čtvrtá holčička se mi narodila sama (v den termínu), tak Vás nechci strašit :-))
Moc hezky a trefně napsané. Taky jsem měla poslední dny deprese, že jsem hnusná, tlustá a neohrabaná a do porodnice jsem se skoro těšila. Člověk – žena si říká, konečně bude po všem, už jenom ten porod a je to za mnou…Přitom to nejtěžší – výchova toho mrňouska jí teprve čeká.
Určitě napiš, jak jste pokračovali. L.
Krásně jsi to mamčo napsala, doufám, že tohle mě teď napotřetí nečeká, oba porody jsem měla vyvolané, a teď bych tak ráda porodila normálně… A jako to tlusté zvíře, o kterém píšeš nahoře, si připadám už teď, a přitom je to zatím jen 10 kilo navíc, ach jo…
Až ti zbyde chvilička, přidej pár řádků i o porodu, prosím prosím…:-)))
Jé to je hezky napsané taky jsem přenášela, obě, nevim co to je normální porod, že to na tebe zrovna přijde, mám je oba vyvolané. Tak ať jste v pořádku a šup s dalším článkem. Pa
Pěkný článek, doufám, že až ti čas dovolí, přidáš nějaké pokračování …
Mobile Sliding Menu