Porodnice – ne vždy krásné vzpomínky

V Moje cesta k miminku

1031747_hospitalPo přijetí na dětské oddělení mi sestřičky ukázaly, jak koupat dítě a poučily mě o počtu dávek mlíčka, které mají dostat. To jsem ale netušila, že se najdou i takové sestry, které ze mě udělají neschopnou matku, když nedokážu do svého dítěte „dostat“ požadovanou dávku mléka. Byla jsem ve stresu z toho, abych dodržela přesně na minutu tříhodinový interval krmení a množství mléka. A tak se stávalo, že jsem krmila děti se slzami v očích, s vědomím, že jsem neschopná matka a když se probudily o půlhodinku dřív než měly dostat další dávku mléka a hlady si cucaly skoro celou ručičku, dostala jsem radu, ať tu půlhodinu dítě nějak zabavím a až v určený čas nakrmím…

16. října se mi narodila dvojčátka. Chlapeček Honzík a holčička NNarodili se ve 36. týdnu těhotenství císařským řezem. Nemám bohužel zkušenosti, jaké to je mít porodní bolesti, neboť operaci mi lékaři naplánovali na den a hodinu. Moc si vážím toho, že mi u porodu mohl být manžel nablízku. Jak říká, i pro něj to byl silný a krásný zážitek. Hodně mě mrzelo, když nám dvojčátka krátce po narození převezli na dětskou jednotku intenzivní péče z důvodu nízké porodní hmotnosti, vzniku novorozenecké infekce a stále o nich mluvili jako o nedonošencích. Ještě dnes se mi honí hlavou, proč doktoři nenaplánovali porod o pár dnů později, aby se děti více vyvinuli, když dětem se na svět ještě nechtělo a po zdravotní stránce jsme všichni „tři“ byli v pořádku. Já naštěstí mohla brzy za dětmi a první tři týdny jsme strávili společně, i když v ne příliš milém prostředí nemocnice. Musím přiznat, že nemám zrovna ty nejlepší vzpomínky na tuto dobu.

Nebylo nám, maminkám v porodnici, na oddělení šestinedělí vysvětleno, jak a kdy odstříkat mléko. Musely jsme samy prosit sestřičky, aby nám vysvětlily techniku a hlavně donesly skleničku na mléko. Přitom každá z nás si přála své dítě kojit, být v pohodě, abychom měly dost mléka. Je sice pravda, že u postele byla připravena brožurka o technice kojení a stavu po porodu, ale každá z nás, maminek, potřebovala názornou ukázku, očekávala pomoc personálu a snad by nás potěšilo i pár vlídných slov. Nebudu jmenovat nemocnici, ale jen uvedu, že se každému pyšní tím, že podporuje kojení a „rozkojí“ i tatínky. Proto jsem si ji tehdy zvolila. No a po přeložení mých dětí na dětskou JIP jsem musela nejmíň třikrát za den prosit sestry a lékaře, aby mi podali informace o stavu mých dětí. Oddělení dětské JIP je úplně v jiném areálu nemocnice než porodnice. I to se mi jeví jako nesmyslné. Maminky mají problém, ještě rozbolavěné po porodu, se jít podívat na své dítě. No a přeložení na oddělení k dětem jsem si musela doslova vybrečet.

Po přijetí na dětské oddělení mi sestřičky ukázaly, jak koupat dítě a poučily mě o počtu dávek mlíčka, které mají dostat. To jsem ale netušila, že se najdou i takové sestry, které ze mě udělají neschopnou matku, když nedokážu do svého dítěte „dostat“ požadovanou dávku mléka. Byla jsem ve stresu z toho, abych dodržela přesně na minutu tříhodinový interval krmení a množství mléka. A tak se stávalo, že jsem krmila děti se slzami v očích, s vědomím, že jsem neschopná matka a když se probudily o půlhodinku dřív než měly dostat další dávku mléka a hlady si cucaly skoro celou ručičku, dostala jsem radu, ať tu půlhodinu dítě nějak zabavím a až v určený čas nakrmím. Zkuste ale zabavit dítě jakýmkoliv způsobem, když je totálně hladové. Bylo mi hrozně. Ošetřující lékař byl na oddělení vždy jen chviličku, a to při vizitě. Očekávala jsem, že zde musí být někdo povolaný vždy při ruce, kdyby došlo k nějakému problému. Ale zůstaly jen sestry. Lékařka mi jen nerada podala informace o stavu mých dětí. Mluvila vždy stroze a s výrazem, že ji zdržuji. Párkrát jsem jí to jakoby odpustila, ale neubránila jsem se dojmu, že všichni lékaři a sestry mě a každou další maminku berou jako „obtížný hmyz“. Dvakrát se mi stalo, že doktorka v době, kdy tam měla být, vůbec na oddělení nedorazila a já ji nezastihla. A přitom mé děti podstupovaly jedno vyšetření za druhým, kromě novorozenecké infekce se přidala infekce močových cest, docházely na ultrazvuk, vyšetření očí apod. Musela jsem doslova „číhat“ na chodbě a čekat, až spatřím lékařku a zeptám se, co a kdy se bude dít. Měla jsem strach o své děti, chtěla jsem, abych s nimi už mohla domů. Asi nejhorší ze všeho bylo, když Honzík skoro každou dávku mlíčka, kterou dostal ať už sondou nebo z láhve, vyzvracel. Někdy méně, jindy víc. Napadlo mě chodit se dívat častěji i v noci, jak ho sestry krmí. Naštěstí mi bylo umožněno střídavě kojit a dokrmovat, ale přišla jsem na to, že Honzík potřebuje více času na krmení, častěji odříhávat. To sestry zřejmě nebraly v úvahu, proto jim ublinkával. Říkala jsem si, že jsem přišla v pravý čas. A jednou, když hodně plakal, všimla jsem si, jak mu každou chvíli sestra cpe dudlík do pusy. Dobrá, řekla jsem si, pryč je představa, že děti na dudlík učit nebudu, ale jeho bolelo bříško. Svlékla jsem ho a sestra mi poradila, ať mu masíruji bříško. Stála jsem nad ním asi čtvrthodinku, stále plakal, byl neklidný. Sestry nic. Napadlo mě strčit mu do zadečku teploměr, třeba to pomůže. A taky že jo. Hned se vykakal, bříško změklo. Neubránila jsem se pocitu, že každá maminka, která na oddělení přijde za svými dětmi, ubere každé sestře polovinu práce. A přitom je stále musíme prosit o pomoc, na co se nezeptáme to se nedozvíme, o co nepoprosíme, a to několikrát, nedostaneme.

Ptala jsem se doktorky, kde může být problém, když Honzík často blinká, a sdělila mi, že se zítra pro jistotu udělá rentgen žaludku. Na můj dotaz souhlasila, že můžu být u rentgenu s Honzíkem. Trochu jsem se uklidnila. Jenomže hned ráno, když jsem šla náhodou kolem pokoje, kde Honzík ležel, jsem spatřila, jak už Honzíka rentgenují. Ne žaludek, ale plíce. Okamžitě mě polilo horko. Řekli mi jen, že si ho už můžu obléct. Po chvíli jsem se ptala jiné sestry, proč rentgen plic. Trochu se usmála a řekla, že se spletli. Jeli znovu pro přístroj a já se od Honzíka už ani nehnula. Napasovali ho do jakési formy a postavili do svislé polohy. Bylo mi ho strašně líto. Celou dobu vyděšeně plakal. Měla jsem sto chutí vzít obě své děti a utéct co nejrychleji to půjde. Takový malý človíček a zacházejí tu s ním jako s pokusným králíkem.

Je to jen pár příhod, které jsem se svými dětmi zažila, ale nerada na to vzpomínám. Snad každá maminka, která má podobné zkušenosti, mi dá za pravdu. A je hodně smutné, že zdravotnictví se nelepší. Je mi jasné, že lidé, kteří ve zdravotnictví pracují, nebudou nikdy takoví, jaké vidíme v televizních seriálech, ale nechápu, proč si svou práci vybírají když jsou nespokojeni. A kde jinde, než ve zdravotnictví, kde jde o život dětí a dospělých, o jejich zdraví, by měla být maximální péče a starostlivost? Když už ne k matkám dětí, tak alespoň k těm dětem.

Napsal/a: Táňa

Toto taky stojí za přečtení!

Kolik % svého platu dáte v létě za zmrzlinu?

30°C ve stínu. Vedro na padnutí. Nechce se vám pracovat, uklízet, vařit. Stejně nikdo nemá na jídlo chuť. Děti myslí

Čtu dál →
sourozenecká žárlivost

Jak na to, když jsou jako kočka a pes

Objevte 3 věci, které dětem pomůžou, aby přestaly žárlit, ubližovat si a dělat naschvály. Ale pozor, ať to nepropásnete.

Čtu dál →

Soutěž: Nečekaná přátelství

Příběhy o zvířátkách mají rády snad všechny děti. Tři knížky, které jsou jich plné, vám chci dnes představit. Jednu

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • Anonymní

    Tak to je smutný článek.Já když rodila první dítě byla sem tak vyhukaná každý mě strašil,přenášela sem o tři týdny navíc nikdo se mnou nic v nemocnici nedělal prostě sem tam ležela jen tak že mám po termínu tak napozorování.Ultrazvuk ani ozvi mě neposlouchali celejch 14 dní si mě vůbec nevšimali.Pak sem se ozvala tak naplánovali vyvolání porodu,takže když na to přišlo tak bych to vyvolání nikomu nepřála ani té největší nedobré ženské na světě.Malej měl velkou hlavu nešel vytlačit tak mě lékař skočil na břicho jenže mě neřekl že nemám dýchat a to byla chyba.Když sem porodila tak mě ten samej doktor šil měla sem 20stehů,ta hlavička byla opravdu velká.Pok večer až byla noc tak sem nemohla dýchat jako bych měla šutr na plicích,zavolali na internu doběhl lékař já mu popsala problém a řekla o té pomoci při porodu jak na mě hopl lékař aby vyšla hlavička.Pak mě vysvětlil že se při takovém zákroku nesmí dýchat jakto že jsem dýchala,dali mě kapačku a nějaké léky po hodině mě chodili kontrolovat jestli dýchám,na druhý den mě zrengenovali a bylo to jen naštěstí pohmožděné ale stále to bolelo při dýchání i po šesti nedělách.Taky mě vadilo jak neustále děcká lékařka tvrdila že je malej zdravej když chodila po pokojích,za pár měsíců ho odvezla záchranka,měl záchvat epilepsie a křeče,lékařka v Praze v dětské nemocnici mě řekla že ho při porodu přidusili proto se to stalo.Tet je už velký ale léky bere dál chodí už do druhé třídy je chytrý a šikovný jen škoda že máme památku na škaredý porod a zlé vzpomínky a strach o něj už na celej život.Kačka

  • Anonymní

    Jsem ráda,že měl někdo v porodnici podobné pocity.Rodila jsem dvojčeta,přirozeně,v 38týdnu.Porod druhého dítěte byl klešťový a ztratila jsem hodně krve.Šití taky nebylo na půl hodinky.Takže jsem na tom nebyla nejlépe-vyčerpaná,strach o drobka,kterého jsem nedokázala porodit…Sestřičky z šestinedělí byly úžasné,nosily mi svačiny,ať načerpám sílu,povídaly si se mnou.Ale dětské sestřičky,hrůza.Pořád jsem slyšela:“Kojíte málo,to není ani pro jedno dítě,proč víc neodstříkáte..“Asi po osmi dnech jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se.Já jsem se moc snažila,ale mlíka jsem měla pořád málo.Dokola jsem jen kojila a odstříkávala,ale pořád nic.Až sestřičky z šestinedělí mě uklidnily,že se to po těžkém porodu stává.
    Po dvou týdnech nás všechny tři konečně pustili domů,to byla úleva.Hodně jsem se tam trápila,taky jsem přijela o pět kilo lehčí,než,když jsem otěhotněla.Už je to rok a půl mám zase o několik kg víc.
    Ale děti jsou zdravé,krásné a šikovné!A to je důležité!!!!
    Zdraví Radka

  • Ahoj Táňo, tak mi to připadá, že jsme byly obě v té stejné porodnici. Před necelými čtyřmi roky se nám narodila holčička. Přestože se narodila jen 8 dní před termínem akutním císařem, vážila 2.45kg a měřila 44cm. Po porodu ji museli křísit atd., prostě než jsem se probrala z narkozy, malá už byla převezena na JIP na dětské oddělení. Na rozdíl od tebe, já musím přiznat, že na šestinedělí byli skvělí, doktorka mě informovala o stavu malé minimálně 2x denně, sestřičky mě naučily odstříkávat mléko, akorát mě za ní nechtěli pustit. Po čtyřech dnech už jsem si to doslova vybrečela, manžel musel slíbit, že mě tam odveze (a málem i odnese:)). První návštěva byla krátká, snad 5 minut, sestry mě upozornily, že právě usnula, že na ni prostě nemám ani sahat, že mě by taky nebylo milé, kdyby mě někdo rušil ze spánku atd. Já to v té euforii, že konečně vidím svoje zlatíčko, přešla. Ovšem to byl jen začátek. Po týdnu mě k ní konečně přeložili a na následující tři týdny vzpomínám jako na nejhorší dobu svého života. Přesně jak píšeš – neschopná matka, která není schopna uklidnit své dítě, které řve hlady 20 minut před tím správným časem, malá se řvaním tak unavila, že pak nechtěla ani pít, zvracela atd. Sestřičky ji krmily sondama, to zvracela tím tuplem, kojit jsem ji nemohla, nepřibírala totiž podle tabulek, prostě fakt děs. Navíc každý den spousta odběrů, po kterých má malá dodnes jizvy na ručkách, když jsem se ptala, proč ji pořád berou krev – prý preventivně, kdyby náhodou se něco objevilo. Nejlepší byla paní psycholožka, kterou na nás – ubrečené maminky – povolali. Sdělila nám, že si máme vážit toho, že můžeme být v nemocnici, kde jinde by se o nás a o naše děti tak dobře postarali… Ale jedno pozitivum na konec – v té stejné nemocnici se nám před rokem narodil chlapeček – opět císařem, za přítomnosti tatínka, bez nejmenších komplikací, rozkojili jsme se, takže opravdu porodnici v Ostravě-Fifejdách doporučit můžu, jen doufám, že s dětským oddělením už do styku nepřijdu.

  • Teddy 77

    Ahoj,
    je mi moc líto, že máš tak ošklivé vzpomínky na pobyt v nemocnici. Tvé děti však všechno ošklivé jistě mnohonásobně vyváží! Velice mě zaráží postup personálu při provádění rengenu!!! To je strašné!!!

  • Ahoj Andreo,
    děkuji za Tvůj komentář. Tvůj příběh také není zrovna šťastný. Musela sis stejně jako já hodně vytrpět a je fajn, že jsi už silná, a jak píšeš, dneska se už nad tím jen pousměješ.Čas všechno přebolí, já vím, a dětská veselá očička nám dodávají stále více síly, kterou tolik jako mámy potřebujeme. I Tobě a Tvým dětem přeji hodně zdravíčka a lásky.

  • Ahojky Táňo-trochu mě to připomnělo porodnici FN Hradec Králové, kde jsem našeho syna v r.2001 porodila a po porodu bylo také odvzeno na JIP novorozenců na dětské oddělení, kam jsem za ním mohla až 2.den.Celé ty hodiny pro mě byly nekonečně dlouhé a když jsem se po porodu ptala, kdy za ním budu moct jít, tak mě sestra odbyla větou, že zítra a pozítří mě za ním nastěhují. Skutečnost všk byla taková, že z porodnice mě pustili až 4.den a do té doby jsem chodila přes část areálu se skleničkou odstříkaného mléka v intervalech v 7-10-13-16-19-21h. Prostě to bylo nařízené krmení a pak, kdy nás ubytovali na ubytovně Dětské kliniky, jsme nadále krmily dle stejného čas.režimu.Nevím,co tam dělali s dětmi, které měli hlad dřív, jak po 3h. Když jsem tam jedno odpoledne takle syna krnila už asi 30min a on pořád pil, přišla za mnou sestra a vynadala mě, jak to že ještě kojím?Že je povoleno jen 20min!Tak to mě teda vzalo:Snad to dítko musí samo vědět, kdy má dost a né nějaká sestra,k terá to možná vyčetla v nějakých tabulkách! Jindy mě zase vynadala, že jsem přišla na oddělení o půl hodiny dřív a že jsem si syna vzala z postýlky a chovala ho. Řewkla mě, že snad je to můj syn a když byl 10dní v inkubátoru, chovat jsem ho nemohla a i kdyby jo, snad moji lásku a pohlazení potřebuje! Řekla mě, že prý budu mít dítě rozmazlené. Neměla jsem chuť se s ní hádat a prostě jsem si jí nevšímala. Pak jsemm se o tom zmínila paní doktorce Marešové a ta jen doporučila a svolila, že za synem mohu kdy budu chtít, třeba i v noci. Že je to dobré pro něj i pro mě.
    Pak jsme týden trávili spolu na pokoji romm-ing a to bylo vůbec v pohodě.Syn jedl každou 1,5h. Pak přišel dlouho očekávaný den, kdy si nás manžel mohl odvézt domů. Doma stále, až do 7měsíce, syn jedl po 1,5h. Bohužel o mlíko jsem přišla po 2.zánětu na konci 2.měsíce. Dneska, kdy máme 3měsíční dcerku a já se snažím, abych stále kojila a co nejdéle, se nad vzpomínkou na porodnici v HK už jen pousměju, ale věřím, že takových podobncýh situací není jen tam, ale i všude jinde….Jen se o tom třeba mlčí. Dceru jsem rodila v Trutnově a musím říct, že tam jsem se s ničím podobným nesetkala a naopak, tam vždy vyšli vstříc a doporučovali kojit a přikládat dítko k prsu, kdy si samo řekne. čím časteji se přikládá, tím lepší na tvorbu mlíčka, které je prostě nenahraditelné žádným umělým mlíčkem.Žádný jejich časově nařízený režim, kdy se má krmit, tam nebyl. Takže nebylo nikomu divný, když jednou malá měl hlad po 2h jindy zase po 4h i více…
    Takže všem maminkám s podobným životním příběhem, jako má Táňa i já, přeji pevné nervy a zdravotnictví přeju ještě trcohu lepší zlepšení-aspoň teda na nějakých místech!
    Hodně zdraví a štěstí všem maminkám a jejich drobečkům! Andrea

  • Kristina

    Ahoj Táňo, no tak tento příběh mnou teda pěkně otřásl. Chápu, že nechceš uveřejnit jméno nemocnice, ale třeba mnoha maminkám by to mohlo pomoci aby se jí vyhly. Já bych tohle určitě nechtěla zažít. Dovedu si představit, jaký stres jsi musela prožít. Přeji Tobě, maličkým dvojčátkům i manželovi hodně zdraví a lásky. K.

  • Anonymní

    Ahoj Táňo,
    opět mi to nedalo a přečetla jsem si Tvůj příspěvek a můsím říct, že jsem opět měla slzy na krajíčku, ale tentokrát kvůli tomu co jste všechno museli v porodnici zažít … je to strašné v jakém stavu je naše zdravotnictví … my jsme naštěstí byly v pohodě, sice taky bylo pár výhrad, ale o proti tobě, musím uznat, že to byla banalita … Mějte se krásně!!! Z.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist