Porod

Chtěla bych se Vám svěřit s mým porodem. Bude tomu už šest let, ale vždycky když se s tím někomu svěřuju opět ze mě padá ta hrozná zkušenost, ten hrozný okamžik. Cítím se pak trochu líp, i když by člověk řekl, že už je to dlouho, a už to nemůže člověka tak ovlivňovat…

Těhotenství jsem měla v pohodě, když se blížil den porodu, zrovna jsme dělali fasádu na baráku. Večer mě chytly trochu bolesti a tak jsme vyrazili. Bylo to ve čvrtek 3. června 1999. V porodnici mě ujišťovali, že to do rána bude. Bohužel nic se nestalo, tak jsem celý pátek proležela na porodním sále, kde zažívaly ostatní maminky pocity bolesti z porodu, ale hlavně pocity štěstí, když viděly své dítě. A já furt nic. V sobotu mě přeložili na oddělení šestinedělí, kde jsem opět čekala na porod. Tady mi začala odtékat plodová voda, ale pro sestřičky to plodová voda nebyla, takže se semnou nic nedělo. V neděli to bylo stejné, až večer, když už jsem opravdu měla obavy, že se něco děje, tak mi řekla sestřička, že už by to snad plodová voda mohla být. Odvezli mě na porodní sál, kde mi kolem půlnoci pichly nějakou injekci, později jsem se dozvěděla, že to byla injekce, abych nedostala otravu krve, jelikož ta voda odtékala asi 2 dny, a nic se prostě semnou nedělo. kolem jedné začaly bolesti. Manžel naštěstí přijel kolem třetí, a já měla kolem sebe oporu, protože přístup sestřiček byl hrozný. Za celou dobu se došly na mně podívat párkrát, když už kolem páté se jim nezdály ozvy plodu, konečně mě odvezly na sál k porodu. Myslela jsem si, že konečně budu mít vše za sebou. No to byl ale začátek. Bylo mi špatně, začala jsem zvracet, ale okolí prostě nereagovalo. Ještě ke všemu došla kolem sedmé uklizečka, začala kolem mě uklízet a utěšovat mě způsobem, že když už zvracím zelené, tak to už bude. Můj manžel byl z toho v šoku, neměla jsem kde zvracet, když jsem utěkala k umyvadlu, tak jsem dostala nadané. No hrůza. Když už konečně došla na mě řada, odrodila jsem s posledním vypjetím sil, no a dorazila mě zase paní doktorka slovy – že nemusí pospíchat – no však ona netrpí, jestli mě budou šít za 10 min nebo za 20 co bych spěchala. Ale v té chvíly jsem to už nějak nebrala, byla jsem ráda, že už to mám za sebou. Malého jsem viděla chvilku a pak ho odvezli. Mě šedou barvu, vypadal hrozně. Pořádně ani nezabrečel. Kolem oběda mi ho měli přivést, tak jsem radostně čekala, ale furt nic. Tak jsem šla za doktorkou sama. Ta už byla na chodbě a řekla mi že malý jim přestal dýchat, má asi zápal plic. Je na JIP v inkubátoru. Když manžel přišel tak jsme si pobrečeli a byli jsme šťastní, že to není nic horšího. No to nás ale čekalo. Malý se narodil tedy v pondělí, ve středu večer mi bylo sděleno, že malého odváží z UH do Zlína, jelikož jim začal přestat opět dýchat a začal mít křeče. Dojeli si pro něj a já byla strachy bez sebe. Volala jsem hned manželovi, který přijel. Odvezl mě domů, kde jsem už také zůstala. Malý byl na JIP a já za ním mohla jezdit. Jeho stav byl stabilizovaný. Volali jsme několikrát denně, jezdili tam. Po týdnu ale přišla hrozná rána. Volali jsme tam, a já hned tušila, že se něco děje. Pan doktor nám řekl, že malý dostal infekci, že je tam 5 dětí infikovaných, že je zákaz všech návštěv, později nám také sdělil, že se máme připravit i na nejhorší. Bylo mi hrozně. Jediná opora byl můj manžel, musela jsem brát prášky, abych to vůbec zvládla. Drželo mě jen to, že jsem odstříkávala a vozila aspoň mléko pro něj. I když mu ho hned nedávali. Boj trval jeden měsíc, a já jsem mohla konečně začátkem července za ním, pochovat si ho a za další týden odvézt domů. Chodili jsme na kontroly, ale to nejhorší jsme překonali. Asi po půl roce nám došlo oznámení od policie, že budou případ zkoumat, jelikož 2 děti zemřely, bylo nařízené stíhání za nedodržení hygieny a dalších podmínek. Museli jsme dát výpověď, kde jsem uvedla, že jsem šťastná, že byl malý ve Zlíně, protože tam měl skvělou péči a nemohla jsem říct ani slovo proti ní. Vím že maminky co podaly podnět pro stíhání bolela smrt svých dětí, ale já můžu říct za sebe, že fakt tato porodnice byla perfektní, že tam k ničemu špatnému nedošlo. Později bylo také ukončeno stíhání, s tím že lékaři nepochybili. Že prostě infekce se dostala vzduchem, a nikdo nemohl předpoládat, že se něco takového stane. Je mi líto těch malých stvoření, ale na druhé straně jsem moc ráda, že ten můj drobek to zvládl.
Doufám, že jsem vás moc neotravovala, a že jsem budoucím maminkách nedala pocit k melancholickým myšlenkám. Tohle se prostě stává, ale já už bych to zažít nechtěla.

Napsal/a: pipi