Moje porodní vzpomínky

Termín porodu byl určen na 4. 7. Ale Davídkovi se nechtělo nějak ven, takže jsme byli 13. 7. přijati do nemocnice na vyvolání.

První den ráno jsem dostala tabletu, která má podpořit otevření cest, ale nějak extra nezbarala. Další den další tableta… asi po dvou hodinách jsem začala mít kontrakce, odpoledne už byly časté, asi po 4 minutách. Ale bohužel po teplé sprše a hodinové procházce po chodbě vše opět přešlo. Doktorka tedy rozhodla, že další den ráno mně už píchnou vodu, aby se to už opravdu rozjelo.

Takže 15. 7. ráno mě přestěhovali na porodní box, udělali přípravu (klistýr, holení) a v 9.30 přišla doktorka mně píchnout vodu. Nic jsem skoro necítila (jsem se toho bála), tak jsem byla ráda. Jsem si říkala, že si bolest ještě užiju… Otevřená jsem byla na 2cm.

Kontrakce se pomaličku rozběhly asi do hodiny, ale takové slabé asi po 10ti až 15ti minutách. Manžela jsem ještě nevolala, byli jsme domluvení, že přijede, až se to trošku víc rozběhne. Tak to šlo asi do 11hodin. Pak už se kontrakce začaly zintenzivňovat asi na 5 min a začala jsem se více otevírat. Už to bylo na 4cm, a jelikož jsem si řekla o epidurál, tak řekli, že už mně ho můžou napíchnout, tak jsem už zavolala manželovi, že může přijet.

Pak přišla doktorka z anestezie a udělala mi epidurál, zrovna se trefila mezi kontrakce, takže to bylo dobrý a v sedě mně ho udělala. Nijak zvlášť to nebolelo

Chvíli na to dorazil manžel, tak jsem byla strašně ráda, že už je se mnou.

Stále celou dobu jsem si střídavě dávala teplou sprchu, která mně hodně pomáhala zvládat kontrakce, a střídavě jsem chodila po pokoji, abych to pomohla urychlit.

Asi okolo 14. hodiny jsem už byla otevřená na 6cm a kontrakce tak po třech minutách…ten epidurál hodně pomohl je zmírnit, takže se to dalo…

Stále mně natáčeli každou chvíli monitor, jestli je malý v pořádku, v jednu chvíli, jak říkala doktorka, se mu nelíbily kontrakce a doktorka tam dost dlouho byla s náma a sledovala monitor, chvíli mně dali i dýchat kyslík, asi po deseti minutách se to zase upravilo a mohli mě zase kapačkou, kterou jsem měla napíchnutou, přidat, aby pomohli zintenzivnit kontrakce.

Pak už to začalo být hodně náročné. Začal šílený tlak na konečník při každé kontrakci, která chodila po 2 minutách… tlak se zvětšoval a bolest stoupala… řekla jsem si pak ještě o přidání epidurálu, protože přestávala první účinkovat, tak mě PA prohlídla a že ještě můžu dostat, tak mně dala, ale ta bolest a tlak už byly šílený tak ani nevím, jestli mně pomohl nebo ne…

Ke konci už se to začalo hodně zrychlovat. Najednou jsem byla otevřená na 8-9cm a PA už začala připravovat vozíčky a že už půjdeme na to, zavolali už i doktora. Mezitím jsem už tlačila a PA pomáhala, abych se otevřela i na ten 10tý cm. Asi po pátém tlačení už to bylo a přišel doktor. Pak už to šlo rychle, stačilo asi 6 zatlačení, při kterých jsem si myslela, že mě ten tlak roztrhne, ale zvládla jsem to a v 16.46 byl Davídek venku.

Jen mně ho ukázali a hned s ním šli do vedlejší místnosti ho umýt, manžel šel s ním. Doktor mě začal pak šít, což trvalo asi 15 minut. Cítila jsem až poslední 4 vpichy, ty byly fakt hnusný, ale jinak to šlo.
Davídek šel ven zároveň hlavičkou a ručičkou (říkáme, že plaval kraula ), takže kromě nástřihu jsem byla i potrhaná, takže toho šití je povícero…

No asi po 10 ti mnutách už přišel manžel s Davídkem v náručí. Byl to ten nejkrásnější pohled, jaký jsem kdy viděla, i teď se mně chce dojetím brečet, když si na to vzpomenu, poprvé je vidět takhle spolu.

Stáli vedle mě, zatímco mě doktor došil, pak sestra upravila postel a už jsem si mohla Davídka poprvé pochovat. Byl to ten nekrásnější pocit jaký jsem zažila!!!!!!!

Bohužel asi po čtvrthodině přišla děstká sestra, že nám musí Davídka odnést, jelikož se během porodu hodně nalokal plodové vody a musí na něj dohlédnout. Jelikož tím, jak jsem přenášela, byla i plodová voda zkažená, tak mu to neudělalo dobře.

Takže jsme Davídka odnesli a my pak byli dvě hodinky na sále sami. Tak jsme si o tom povídali, zavolali babičkám, dědečkům, tetičce a rozeslali spoustu sms… Bylo mně moc smutno, že Davídka nemůžu mít u sebe, ale jeho zdraví bylo přednější.

Po dvou hodinách jsem vstala a šla se osprchovat. Cítila jsem se moc dobře, normálně jsem chodila, no nějak jsem si nepřipadala jako po porodu

Pak už jsem mohla na pokoj a manžel se šel podívat na Davídka. Byl v pořádku, jen trošku ublinkával, tak na něj sestřičky dohlížely.

Donesli mně ho pak večer na hodinku na pomazlení a první přiložení k prsu. Tak jsem si aspoň tu hodinu maximálně užila !!!!

Druhý den ráno v 6 hodin mně ho donesli, že už je v pořádku a od té doby už byl jen se mnou.

Domů jsme šli čtvrtý den od porodu.

Chtěla bych strašně moc poděkovat mému milovanému manželovi, že to všecko prožíval se mnou, podporoval mě, staral se o mě, měl o mě a Davídka starost. Moc si toho vážím!!!!!!!