Jak se ohlásilo miminko

Dvě děti máme, k třetímu jsem vždycky měla chuť. Pravda, s podmínkami to je trochu horší, moje práce je rodinnému životu poněkud nepřátelská a tatínek dětí měl taky chvilku pocit, že dvě děti už náš život naplňují uspokojivě. Ale potom nám asi otrnulo :),  nejdřív jemu, mně o něco déle, protože už mi připadalo, že je mi nějak víc let, než jsem si představovala pro klidně probíhající těhotenství. Moje dvě předchozí probíhala se specifickým problémem, který se s věkem zhoršuje. To se s péčí o starší děti jevilo docela podstatné, ale nakonec jsem si říkala, není to tolik za mojí osobní představou, proč ne?

Ne bylo proto, že se miminku nějakou dobu nechtělo. Byla jsem překvapená, první dvě se prosit nenechaly, ale brali jsme to oba. Já si vždycky řekla po určité době, už dost, čas nestojí. Muž vždycky po určité době škemral: a proč ne, ještě kousek času…  Postupně jsem na to přestala myslet úplně s tím, že odmítnu až ve chvíli, kdy opravdu ne.  A roky hezky plynuly…

Potom se začala měnit spousta věcí. Vnější okolnosti byly jako mozaika barevných sklíček, která s každým pootočením kaleidoskopu udělala nový a neznámý tvar. Byla jsem hodně unavená a znovu jsem přepočítala čas. Stanovila jsem pevnou mez, kterou jsem manželovi chtěla oznámit krátce před vypršením, věděla jsem, že si budeme rozumět. S mírnou pachutí jsem byla smířená s tím, že jsem dostala hodně ve dvou dětech a další už čekají na jiné rodiče.

Jednu noc přišel zvláštní sen. Sny se mi téměř nezdají, možná si je jen nepamatuju, nejsem si jistá, ale možná se mi opravdu nezdají. Tento se mi zdál a obsah jsem si pamatovala. Zažila jsem ve snu znovu ten dávný, neuvěřitelný pocit zázraku, který jsem měla možnost zažít už dvakrát: byla jsem těhotná. Byla jsem na začátku těhotenství, v těch dnech, kdy pomyšlení na ten fakt nás dostává mimo běžnou realitu a člověk se zdráhá uvěřit, ačkoliv si je jistý. Dýchala jsem ráno po probuzení ten pocit a říkala jsem si, tohle už tedy nezažiju, a bylo to krásné.

V tomto cyklu dítě přišlo. Ohlásilo se pár dní dopředu a přišlo. Bylo to dva měsíce předtím, než jsem mínila jeho možnost příchodu ukončit. Nechalo na sebe čekat, ale pak souhlasilo a přišlo 🙂

Nejdřív jsem nechápala, proč mám pachuť v ústech a proč pořád tolik  sliním. Polykala jsem za každým druhým slovem :).  Pak jsem asi pochopila, ale nevěřila. Pak jsem přemýšlela, kde koupit těhotenský test, když mě úplně každý ve městě zdá. Druhý den jsem nevydržela a vešla jsem z práce do první lékárny na cestě. Pohled magistry byl dokonalý, směs nedůvěry, zmatku a zjevné počítání, kolik mi asi tak může být 🙂  Pak jsem ho namočila, odpoledne, proti všem pravidlům časného stanovení, protože jsem tomu pořád nevěřila. A pak jsem fotku vložila sem, na naše VD, protože jsem doufala, že tomu snad lépe uvěřím, když to uvidím ještě na obrazovce 🙂

Život je něco nepopsatelného. Zamotá svoje křivky tak, aby z nich nebylo úniku na žádnou stranu, zamotá je do starostí. A potom ve všem tom zmatku nechá přijít takovou pozitivní věc, aby každý další zmatek (a že jich s miminkem vzniká taky) byl vyvážen něčím tak zázračným. Spousta špatných zážitků, které jsem nevěřila, že kdy v životě potkám, se odehrála poslední rok, tato nová situace jako kdyby to všechno postupně brala zmizíkem. To nejde shrnout do žádného jiného slova, než je: život.

Už se těším, až to řeknu dětem, ještě měsíc bych si ráda nechala. Ne tak kvůli nim, jsou to ale treperendy a nemám chuť celému městu vysvětlovat, pokud se něco zadrhne. Budu muset vyřešit práci a spoustu jiných věcí, to všechno má ještě trochu čas. Začali jsme čtvrtý měsíc, nevolnosti byly nejhorší z mých těhotenství a ještě neustoupily, a je nám v tom životě krásně. Děkuju vám všem za hezká slova pod mým dvoučárkovým obrázkem a věřím, že mi odpustíte tu malou chvilku mlžení.  Chtěla jsem si užít odhalení až tímto článečkem.  Protože pššt, ale já tomu snad pořád ještě nevěřím…

Virenka

Napsal/a: Virenka