Život „spolualkoholika“?

Rubrika: Kam nechodí slunce...

Dlouho jsem přemýšlela, jestli a čím přispět do soutěže. Každý z nás má vlastní „démony“ a „kostlivce ve skříni“, a já se rozhodla, že je na čase toho „svého“  vypustit ze skříně ven. Jak to nazvat? Co třeba – výkřik do tmy? Nebo snad – volání o pomoc? Nebo jen, a to bude výstižnější – jak přesvědčit alkoholika, že je to s ním vážné a tahá ke dnu i ty kolem sebe? 
Vyhledávám různé informace, pročítám „zkušenosti“, koukám se a rozhlížím. A dostala mě jedna věc.

„Doporučení týkající se životního stylu rodiny: Odměňovat střízlivost. Když manžel abstinuje, je vhodné to ocenit. V tom případě zasluhuje také dobré zacházení.“

To se k alkoholikovi mám v „jiných“ případech chovat zle? Mám se k němu otáčet zády? Nebo co dělat?
Máme problém… Tedy já ne – ale jsem ve stavu, kdy přemýšlím o pomoci psychologa, psychiatra – pro sebe. Ale pak si říkám – ku**a, proč já? Já nejsem ta, co má problém, já nejsem ta, co pije. Já jsem ta, co se snaží – držet pohromadě, aby děti nevěděli a neviděli.

„Mám strach, že beze mě dopadne špatně.“ Tato věta nám říká, že čtenářka svého muže přes všechny potíže miluje. To je totiž problém partnerů alkoholiků. Jistě by se našlo tisíce pádných důvodů, proč je opustit, ale vždy je tu síla, která nás u nich drží až do chvíle, kdy odchod je víceméně otázkou přežití.“

Tohle je přesně ono – beze mě skončí špatně. Mám potvrzeno z více stran, že jsem to nejlepší, co ho potkalo. Ale on není tím nejlepším pro mě. V. je psychicky labilní – když je opilý – je to sebestředný, ublížený, politováníhodný parchant, který vyčte i housku dítěti (bez nadsázky). Když je „v normálu“ – je to milionový člověk. Ale já nechci žít se dvěma osobnostmi. Já chci žít s „tím správným“ V.

Ale ztrácím sílu. Je to vlastně poprvé, co o tom píšu takhle veřejně. Možná je dobře o tom „mluvit“ – ale situace zůstane stejná.  Mě už to nebaví, vůbec, nebaví mě každodenně prát komplet postel, nebaví mě se vymlouvat, proč večer nemůžu s kamarádkou na víno (nemůžu mu tu nechat děti, pije, i když je s nimi sám). Začíná se mě zmocňovat panika (blíží se můj nástup do práce – a školka, pokud vyjde, tak až v září) – je možnost chodit víkendy a noční – to v práci můžu domluvit – ALE – jak můžu chodit takhle do práce… Je mi z toho úzko… Jak ho donutit jít se sebou něco dělat? Nebo už vzít nohy definitivně na ramena a neohlížet se? Já ho nechci jen tak hodit přes palubu a plav – on to nezvládne. Je psychicky v pr**deli (s prominutím). Ale já se nechci nechat stáhnout na úplné dno. Už ani pořádně nejí – když jsme se poznali – byl to pěkný, 80 kg chlapík, a dnes? Vyzáblé „NIC“ – stačí mu jeden krajíc chleba denně k svačině (a to pracuje těžce a manuálně) – a má – to nekecám – 51 kg – a váha stále klesá. Jak z toho ven? Pije „jen pivo“ – pro upřesnění. Ale za večer dá cca 8 kousků – ráno jde normálně do práce, přijde z práce, a první, po čem sáhne, je pivo. Lahve si „schovává“ (ale to už je spíš trapné, protože to ani nejsou schovky) po bytě, a myslí si, jak je „nenápadný“. Je toho prostě tolik… a já už tak nějak nemám sílu… ale on – „nemá problém“…

Já vím, že já sama mu už nepomůžu. To nejde, a ani „na to nemám“ – jenže snahu z druhé strany nevidím – v tomhle směru. Bez chlastu je to dokonalý chlap – zabezpečí rodinu, máme co jíst, máme kde bydlet. Ale! To přeci není všechno a už vůbec ne k žití.  Jednou už jsem odešla. Pak byl klid.  Bylo to krásné. Potom přišel na svět mladší. A začalo to nanovo. A já už prostě nemám sílu. Nejspíš se to na mě snese z vícero stran. Podpora v mojí rodině nijaká – žádná, absolutně. Jeho rodiče to už nezvládnou (obzvláště táta, toho se nejvíc děsím). Je to hrozně začarovaný kruh, a já nevím, jak z něj ven… Holky… Vím, že jinde může být (a je) hůř… Jsem prostě na dně svých sil.

Já už se rozhodla – na řadě jsou „papíry“ – a budou dvoje – rozvodové nebo léčebné – bude jen na něm, pro které se rozhodne. I já chci žít – ale svůj život, ne život „spolualkoholika“.

Tento článek byl zařazen do soutěže o Příspěvek března 2015, nezapomeňte proto prosím po přečtení na hvězdičkové hodnocení ;-).

Napsal/a: miney777

Toto taky stojí za přečtení!

Jak každodenně zabíjíme důvěru svých dětí

Neděláme to schválně, ale dopouštíme se toho snad každý den. Jsou to jen zdánlivé malichernosti, ale důsledky jsou mnohem

Čtu dál →

Recenze: Pohádková logopedie

V dnešní době, kdy spousta dětí navštěvuje logopedii, jsou prostředky, které nácvik správné řeči podpoří hravou formou, k nezaplacení. Tedy alespoň

Čtu dál →

Příběh nejkvalitnější pomazánky bez palmového tuku

Není to tak dávno, co internet zaplavily obrázky sklenic, ve kterých bylo názorně předvedeno složení některých kakaových krémů –

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (23 vyjádření)

  • miney777

    Holky, mám OBROVSKOU radost. Ledy se daly do pohybu 😉 Jak víte, se školkou je to na bodu mrazu – ještě tedy čekáme na rozhodnutí !té naší“ spádové, ale ani tam nepočítám, že by Vojtíka vzali. Takže jsem včera v noci, ve stavu naprostého zoufalství napsala sem – http://os-smisek.cz/index.php/home-2/kontaktni-informace-2 – popsala jsem jim, jak to mám doma, s tím, že si opravdu nemůžu dovolit platit 12 a více tisíc za školky soukromé. Chvilku na to mi odepsala paní (oni snad nespí 😉 ), že mám poslat telefonní číslo, a že se se mnou spojí paní ředitelka a domluvíme podmínky, pokud budou mít v Karlínské pobočce místo (mám to tam odsud kousek do práce 😉 ). Tak paní ředitelka volala – před chvilkou – místo mají, zařadí nás do programu (obnáší to jen 1x za měsíc zúčastnit se nějakého semináře + výletu) – a cena? Úžasná – dle mých finančních možností domluvily jsme se na cca 2500 i s jídlem a výlety a tak vše možné je prostě v ceně), a navíc, bude tam v ceně veškerá možná podpora (sociální, výchovná, různí poradci). Holky, já jsem prostě nevýslovně šťastná 😀 A může nastoupit klidně zítra 😉 Ale domluvily jsme se od května, to nastupuji do práce 😉 Tak snad tohle šťastné období vydrží 😉

  • Ivacamp

    miney, naprosto tuším, co prožíváš… prošla jsem si tím také, i můj muž je alkoholik. Budou to čtyři roky, co byl v léčebně. A s pitím má problém dál, i když on si ho moc nepřipouští… Vyvrcholilo to tak, že nechodil do práce, nechal se živit, neřešil z čeho zaplatíme inkaso, školku,… hlavně že měl klid, celý den sám doma u pc nebo tv… Před dvěma měsíci mi došla trpělivost a po hádce, kdy jsem mu řekla, že takového chlapa doma nepotřebuji,odešel k matce… Zatím jsme se dohodli, že až bude schopen se postarat sám o sebe, může se zkusit starat o rodinu. Momentálně měsíc chodí do práce, navštěvuje dcery, ony jeho. Osmiletá už z toho má trošku rozum, ta je celkem v pohodě, pětiletá mi dává „sežrat“, že tu nemá svého milovaného tatínka. Pokaždé, když od něj jdeme, tak brečí, že chce, aby táta šel s námi, je to fakt náročné na psychiku, ale doma není dusno a nejsem tak na nervy, takže se vlastně holky mají líp. Hodně mi s holkama pomáhal, něco málo i v domácnosti, takže je to znát, že jsem na všechno sama, ale za nestresovou domácnost to celkem stojí.

    jak jsi na tom teď ty? Doufám, že to zvládáte dobře. Držím palce, ať to dopadne, jak nejlépe možno pro tebe. Iva

  • Miney nemůžeš se dočasně s dětmi přestěhovat někam jinam?On je ten problém asi většího rázu než,že se manžel ,,někdy zboří“v pátek večer s chlapama na pivu 🙁 to,že ti dal p.doktor za pravdu neznamená,že se tím bude řídit i V.už ses rozhodla,tak to dotáhni do konce,jen tak můžeš-te začít znovu a úplně jinak….kde bereš jistotu,že až dostaneš byt,tak tě nechá odejít jen tak?že ty scény nebudou?kolik slibů už ti dal?pokud máš dceru,zamysli se co bys jí poradila,kdyby ona měla takové manželství v dospělosti?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist