Každá, i ta nejsilnější žena, má nějakou slabinu. Zpravidla o ní ví. Já se o té svojí dozvěděla až na jednotce intenzivní péče, kde jsem se vlastně ani probrat nechtěla…
Co k tomu vedlo, si můžete přečíst v prvním článku Nejsem tak silná, jak si všichni mysleli…, jak to bylo dál, se dozvíte zde…
To ráno mi sestra už nepíchla injekci, jen mi dala léky a zkontrolovala, jestli jsem je spolkla. Ale nerozvázala mě. Nechápala jsem proč, na nějaké protesty nebo pohyb jsem vůbec neměla náladu a navíc jsem byla tak utlumená, že jsem v podstatě ani na nic nemyslela. Vnímala jsem jen zvuk kapek dopadajících na okno, z chodby zvuk kroků a hlasy a pak zvuk, který mě dováděl k šílenství, zvuk bzučáku dveří. Ozýval se snad co 10 minut, pak cvaknutí, bouchnutí, kroky… Chtělo se mi křičet, ať už toho nechají, ale po dalším bzzzz, cvak a bouch se ty kroky zastavily před dveřmi do mého pokoje. Po chvilce vešel asi třicetiletý sympatický muž, představil se jako psycholog a posadil se na židli. Dokonce mi rozvázal jednu ruku. Ptal se, ani už nevím na co, a já jsem jen odpovídala jako stroj. Bylo to vyčerpávající. Připadalo mi to jako věčnost, s každou další otázkou byly mé odpovědi kratší, úsečnější a únava větší a větší. Nakonec se nade mnou smiloval, položil na stůl sešit a tužku a řekl: „Pište, pište o všem co vás napadne. A něco mi nakreslete.“ Pomyslela jsem si, že nejsem v mateřské školce, ale to už byl pryč. Podívala jsem se na hodiny, od té doby co přišel uběhlo deset minut. Nikdy předtím nebylo deset minut tak dlouhých. Usnula jsem.
Jediné, o čem jsem chtěla napsat, byl můj pocit z psychiatrie. Bylo to strohé, studené a nicneříkající oddělení. Postrádalo dokonce i pach, jako má třeba chirurgie nebo interna. Když mě přivezli z JIPky, čekala jsem na příjem. Seděla jsem sama v malé čekárně, kde nebylo nic. Klepala jsem se zimou a beznadějí. Tam ve mně vznikla „báseň“ a tu jsem bezmyšlenkovitě psala do čistého nelinkovaného sešitu.
Tikání…
Čas chvátá, jako by chtěl utéct sám před sebou.
Tiky…tiky…
Já nemám kam utéct.
Čekám.
Čas vedle mě běží, ale já sedím… a čekám
Možná, až se ty hodiny zastaví, otevřou se bílé polstrované dveře.
Možná.
Chci utíkat s tou vteřinovou ručičkou, ale bolest mě drží pevně.
Drží mě!
Stěna je zelená. Jako čaj z Japonska.
Třeba čas utíká do Japonska. Jsou tam plantáže, jasmín a draci.
Barevní draci…
Chtěla bych takového draka!
Jednoho mám. Ale není barevný. Je šedý. A zlý. A kouše.
Až se ty dveře otevřou, lekne se a uteče. Nebo mě sežere.
Dnes je nedostatek princů. Hodně je falešných. Ti jsou.
Za dveřmi žádný neví. Kdo ví, kdo tam je.
Třeba Japonec.
Pije čaj, který je zelený jako ta stěna. A má draka.
Třeba mi ho dá. Nebo vymění.
Bude mít každé oko jiné. A já budu mít veselého draka.
Tiky…tiky…
Třeba čas neví, že Japonec je za dveřmi…
Ale třeba tam není.
Třeba tam nikdo není…
Ani Japonec, ani drak…
Třeba jsou jen dveře, hodiny a zeď, co je zelená jako čaj z Japonska.
Třeba není ani Japonsko.
Napsal/a: dewil
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (62 vyjádření)
Lien načetla sis někdy co je deprese?Myslím deprese jako nemoc,ne občasný splín,který padne jednou za čas na každého.Pokud jsi přesvědčená,že za každá nemoc nás za něco trestá,za to co jsme prožili třeba při porodu a podobně,je mi líto těch nevinných nemocných dětí..za nic nemohou a přesto pykají za hříchy svých rodičů?
Přiznávám moc ti nerozumím a v jistém smyslu ti jednostranný černobílý pohled na svět závidím.
Dewil, tak teď už tomu nerozumím vůbec. Buď je něco radostné a dělám to s láskou, nebo naopak. Když to dělám z nějakého jiného důvodu, pak chápu, že z toho můžu mít depresi, ale pokud mi to dělá radost, tak to možné není. Jsem po tvém sdělení ještě zmatenější než před ním.
Myslím, že už jsme se na toto téma někde bavily. Pokud děláš věci, abys někomu (třeba i sobě) něco dokázala, tak to ke klidu nevede. K názvu článku, já jsem si o tobě nikdy, že jsi silná, nemyslela. Teď bych řekla, že sice máš větší potenciál než většina ostatních, ale, promiň, vůbec ho nevyužíváš, nebo možná jen k tomu, aby ses ráchala ve svých bolístkách. Přeju ti, abys svoji energii zaměřila směrem, který ti bude ku prospěchu, protože myslím, že pak máš šanci tou silnou osobností skutečně být.
Dewil, neznám Tě, ani Tvou historii, chodím sem už jen sporadicky, protože čas honím jak se dá… Tvé básničce rozumím, občas přemýšlím přesně tak. Občas cítím velký smutek a zmatek a nervozitu – a nevím proč. Velmi mi pomáhá, když si své pocity napíšu na papír – myšlenky mi těkají, běží po niti – až se dostanou zcela jinam. Stejně jako Tobě. Proto ten papír – tam si napíšu „CO MI VADÍ?“ – a snažím se na to najít odpověď..
Každopádně – není možné za čas navázat na zájmy, co jsi měla? Co k tomu potřebuješ?
VlaďkaP
Virenko to napsala správně, péče o dítě je spouštěčem depresí i přesto, že jde o velice radostnou věc…Miluju hraní si s mojí Rozinkou, ráda jí přebalím, koupu, chodíme na zahradu sbírat kamínky, stravíme komín atd., každá mamka to zná, je krásný pozorovat ten mrňavej život a přesto je to spouštěč deprese… Jsem celý den sama jen s dítětem, na vesnici, kde je pár starousedlíků, které neznám a kteří jsou o generaci i dvě někde jinde… muž je 12 hodin v práci den co den, rodinu mám daleko a blízko (až moc blízko) je jen tchýně, která mi dělá ze života peklo… Já, dřív aktivní člověk, sportující, záchranář, kynolog, student, uvyklá ruchu a chaosu jsem najednou v kontaktu s malým pišišvorem dělajícím roztomilé bééé, bááá a tatíííí a to je vše…nic víc… snažím se jen říct, že je to změna a každá změna i ta k lepšímu je velmi stresující, ať už je to změna zaměstnání, bydlení a nebo právě mateřská. K tomu se musí přičíst i to, že je vyčerpávající být neustále k dispozici mrněti a následně manželovi, aniž by člověk hleděl sám na sebe a své zájmy. Dělám to ráda a s láskou, ale je to někdy těžké, to přece ví i žena bez deprese…
Vírenko, promiň, že vám do toho vstupuju, ale péče o malé dítě je přece radost, pro mě krásné, naplňující období. Proč o tom mluvíš jako o spouštěči depresí? Neříkám, že je to smysl života (i když?), ale mě to teda činí šťastnou a ne naopak.
Mě to po těch pár dnech pryč připadá, že jsem buď já nebo ostatní nějak mimo, nebo co. Ať čtu co čtu, tak nechápu, budu si muset zase zvyknout, asi.
Dewil, já jsem nemyslela na tvou osobní situaci. Je mi úplně jasné, že maminka malého dítěte je nesmírně motivovaná dělat VŠECHNO v zájmu dítěte především a taky dobře vím, že zejména ta všeobsahující péče o malé dítě je významným zátěžovým spouštěčem depresí, takže když se nabalí ještě řada jiných životních okolností…
Možnost fungovat a mít zájem o péči o dítě je prvořadá, to je jasné.
Ráda jsem tě v diskuzi o domácím porodu viděla, o tom žádná. Téma je vážné, ale taky velmi nabité, indukující všechny možné emoce od strachu přes pocit ohrožení… Témata porodu a narození jsou podle mě dost znestabilňující a proto jsem ti to radila, ne z jiného důvodu a pokud to tobě tak nepřijde, pak není důvod o tom dál přemýšlet. Hlavně ať máš malou zdravou, to usnadňuje hodně věcí, to ti moc přeju.
Virenko, nechtěla jsem říct, že bez antidepresiv to nejde, přirovnání k inzulínu jsem zvolila proto, aby bylo jasné, jak antidepresiva působí… Nechci na nich být dýl, než je nutné, ale nechci, aby se mi deprese prohlubovala až do stádia, kdy nebudu schopná postarat se o malou a sebe samu a to není v depresi nic vzácného…
Děkuji, že jsi přemýšlela nad tím, jak pomoci a Tvou radu beru v potaz. Na druhou stranu vyjádření i k tak vážným tématům je pro mě jakousi seberealizací a fakt, že někdo můj názor respektuje a třeba i bere vážně, je pro mě rozhodně pozitivní…
Dewil, básnička se mi líbí taky. Ten zbytek samozřejmě už míň, takže piš, piš, pořád piš, ať se ti vnitřně uleví aspoň trochu, a hlavně ať léčba dobře zabere. A když píšeš, že jsi v takové situaci, myslím, že by bylo lépe vyhýbat se diskuzi k takovým tématům, jako je domácí porod. Takové téma ke zklidnění a uvolnění bohužel nepřidává. Ale není to vůbec kritika, prosím, nepochop to ve zlém. Osobně bych taková témata označila puntíkem tabu…
K té debatě o nemoci-depresi, vím, že to není úplně k věci, ale musím se přidat. Přirovnání antidepresiv k inzulinu mi nesedí. Spíš bych depresi přirovnala k diabetu II.typu, kde tíže závisí na více faktorech a inzulin je potřeba jen někdy. Protože skutečná závislost na inzulinu je jednoznačně doživotní, ale deprese by už z povahy té nemoci tímto být rozhodně neměla. Antidepresiva lze vysadit a různě dlouho v době remise bez nich dobře žít. Pokládám je za nutnou berli, o kterou se musíme opřít, abychom překonali těžkou krizi. S pomocí berle se dá vykročit k hlubšímu řešení.
Dewil, nepatří to tobě, vím, že ty ani Lussy jste to tak nemyslely, ale nechci, aby si někdo udělal dojem, že antidepresiva jsou konečná, že u nich lze zůstat jako u uspokojivého řešení. Znám ženy, které mají antidepresiva déle než 20let… Je to jistě možné, ale není to nutné, protože to není konečné řešení, tak to vidím já. Přidávám se plně k tomu, že kdo má léčenou depresi, rozhodně není „magor“.
dewil,
musím to zaťukat, zatím dobrý.
Mě strašně pomohla skupinová psychoterapie, kde jsem si uvědomila spoustu věcí a nevím jak to říct – odblokovala se a otevřely se mi oči. Takové jakoby prozření. Od té doby jsem v pohodě a věci, které mě dostávaly ke dnu mě dnes nerozhodí.
Moc dobře si pamatuju, jak jsem se okolí snažila vysvětlit, že nejsem magor, ale chybí mi „jen“ serotonin, jako cukrovkáři inzulin. A jak píšeš výše, tak jako si cukrovkář musí inzulin píchat, tak člověk s depresí ten serotonin musí sníst v tabletce antidepresiv.
Lussy, já jsem je vysadila hned jak jsem otěhotněla – tedy, hned, jak jsem na to přišla (4tt) :-). Všechno probíhalo v pohodě, až doteď, stresových situací bylo víc a víc a já to pomalu přestala zvládat, raději jsem si došla k lékaři i pro ty nejslabší prášky, nechci to nechat dojít tak daleko jako posledně… Říká se, že deprese je jako zánět močových cest, vrací se :-), držím palce, aby se Ti to už vyhnulo…
dewil,
já brala antidepresiva 2 roky a vysadila jsem je zároveň s antikoncepcí, když jsem chtěla otěhotnět. Psycholog i gynekolog mě ale uklidňovali, že i v těhotenství a při kojení se dají brát. Samozřejmě jen některá. Mě to naštěstí takto vyšlo, že jsem s tím skončila dřív než otěhotněla.
Deprese opravdu není jen špatná nálada a kdo to nezažil, tak nepochopí, proč se člověk neraduje ze života, proč je nemožné ráno vstát z postele atd.
Já taky měla sešit, psala jsem ti tam události celého dne – co jsem jedla, pila, jestli jsem pila alkohol, kde jsem byla, kdo byl u nás, jestli jsem v noci klidně spala a co se mi zdálo. To jsme vždycky s psycholožkou probírali a zjišťovali, čemu se vyvarovat a na co se zaměřit.
Držím moc palce, není to jednoduché a není to běh na krátkou trať.
Vím, že antidepresiva nejsou zrovna úplně ideální, ale opravdu teď nemám jinou možnost. Jak už jsem psala, deprese není jen nálada, není to smutek, je to nemoc…je to porucha vylučování hormonů, stresových a endorfinů…aby se ty hladiny srovnaly do normálu, musím brát léky, protože samy od sebe se nesrovnají, tak jako se diabetikovi sám od sebe nezačne tvořit inzulín… Rozinka je naštěstí pořád veselá a nepozoruju žádný problém, snad se vše brzy srovná, abych mohla přestat ty prášky brát. Začala jsem tím, že jsem si zavedla sešit s pozitivními myšlenkami a motty a odstranila stresové faktory ze svého života – omezila jsem kontakty s tchýní na 1x za měsíc a k jejím rodičům nejezdím vůbec…
Jak zpívá Landa „slunce přece svítí, ikdyž vidíš mrak, všechno přece nasvědčuje že je tomu tak…“
dewil, když to čtu, jak ti je, připomíná mi to období, kdy mi zemřela babička. Před malým jsem plakat nechtěla, ale usmívala jsem se na něj přes slzy v očích. Držela jsem se jak to šlo. Ale malý začal během pár dní po každém kojení zvracet, až se nakonec „odstavil“ sám. Byl asi rozumnější než já a pochopil, že „vystresované“ mléko není to pravé ořechové. A než to, tak radši nic… Mě to došlo až následně, když díky ukončenému kojení byl zase veselý a nezvracel už ani jednou…
Tím chci říct, že i když se moc snažíš, malá stejně tvoji psychickou pozná… A ona tě potřebuje celou fit… A bohužel si taky myslím, že antidepresiva nejsou tím nejideálnějším řešením… 🙁
Zpočátku jsem myslela, že tvé články jsou vzpomínkou na něco, co je dávno pryč a za čím je tlustá čára. Ale jak vidím, ta čára tak tlustá není. Možná je to tvůj způsob „terapie“. Moc bych ti přála, aby ti přinesly to, co od nich čekáš… Aby se ti ulevilo. Pokud možno natrvalo… Ne jen na chvilku…
Dewil a neuvažovala jsi někdy o jiné pomoci než jsou prášky a psychiatr? Mě nepřipadá moc dobré kojit a brát antidepresiva, ale to tobě asi taky ne. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou lidé, nějakým způsobem duchovně obdařeni, a ti dokáží pomoci. Hledala bych v těchto vodách. Tím samozřejmě nemyslím „věštkyně“ z reklam v časopisech, které to dělají po telefonu apod.
není to dlouho, ale hodně se změnilo. Po porodu to bylo kupodivu OK, ikdyž jsem byla bez prášků celý těhotenství a psychiatr mi předpovídal i laktační psychózu…jenže teď už jsem zase asi 4 týdny na antidepresivech, mám jen slabá neboť pořád kojím. Malá to na mě nesmí poznat, starám se o ní, smějeme se, ale jak usne a já mam klid, je mi tak zle, že se mi chce plakat, umřít nebo alespoň utéct…to jen ona mě drží nad vodou, je to ale hrozně vyčerpávaající…
Hmmmm, to není tak dlouho… Docela by mě zajímalo, jak se na to díváš s tím (ač vcelku krátkým) odstupem…
Jinak taky mám někde schovaných pár básniček ze svého „depkovitého“ období… A některé taky stojí za to… Takže chápu… 🙂
Babofka: básniček pár mám, většinou jsem je psala v silném pohnutí mysli a tak to podle toho taky vypadá, žádný veselý čtení :-). No a to mi bylo 21, je to 2 roky zpátky…
Bylo mi skoro trapné napsat, že se mi ta básnička líbí, když si představím, co jejímu vzniku předcházelo. Ale mě se fakt líbí…
Dewil, napsala jsi ještě pak někdy nějakou básničku?
A jak je to vlastně dlouho, co jsi tímhle peklem prošla? (Nebo v kolika letech – jak chceš)
Dewil, stupnice do pěti nestačí, za tu báseň máš u mě deset bodů. Napsala bych za tím smajlíka, ale nějak cítím, že zrovna sem se nehodí…
Až zase něco napíšeš, ráda si to přečtu.
Dewil, ta básnička je opravdu pěkná.
Mobile Sliding Menu