Mateřství a zodpovědnost druhých

„Měla bych něco udělat“ – řekla jsem si hned včera v noci po shlédnutí reportáže „Na vlastní oči“ na Nově. Přiznám se, že jsem musela při prvním pohledu na televizi nechat žehlení a dlouho jsem nebyla schopna slova. Když to skončilo, nestačil mi kapesník a můj muž jen těžko slzy ukrýval a zároveň měl hrozný vztek…

Reportáž byla o chlapečkovi, který v osmi letech prožil klinickou smrt, když se topil. Dnes je mu deset a je z něj žijící troska. Snad mi jeho blízcí ten výraz prominou, ale podobně se vyjádřili i v pořadu. Maminka se o něj doma stará a věří, že se jeho stav zlepší. Tonutím mu odumřely některé mozkové buňky a nedá se vůbec mluvit o tom nedávno krásném, chytrém a živém chlapečkovi. Celá reportáž na mne zapůsobila o to více, že jsem pedagog a jedním z důvodů, proč tenhle článek píšu je také to, že pan bývalý ředitel školy, který tehdy byl s dětmi a s dalšími kolegy na koupališti, přistoupil k celé věci, jako „stalo se“. Zúčastněné vychovatelky i on dostali půlroční podmíněné tresty. Zjistili až pozdě, že jim chlapec chybí. To už byl čtvrt hodiny pod vodou.
Prostě opravdu se TO někdy stane. Ale nemuselo se stát. Určitě tomu mohli zabránit větší zodpovědností. To tady nemá smysl řešit, něco podobného se stalo kdysi i mně. Naštěstí následky nebyly tak strašné, jako v tomto případě. A bylo to naopak pouze a jen nezodpovědností rodičů té dvouleté holčičky, kterou dali na starost její 6-ti leté sestře a já u toho náhodou byla. Došlo k těžkému úrazu a i přesto, že to nebyla vina moje, ani nikoho z mých podřízených, dodnes, když si na to vzpomenu, zastaví se mi na chvilku srdce.
Chci však mluvit o té mamince, která se osm let těšila ze svého jediného syna, ona i celá jeho rodina byla šťastná, jak jim roste a prospívá a najednou, jenom proto, že si někdo neplnil své povinnosti jak měl, je všechno jinak. Právě proto, že mám tu svou negativní zkušenost se zodpovědností jiných (a bohužel nebyla jediná), neustále bojuji, když mám svého malého synka pustit se školkou na výlet, na cvičení, do bazénu, do školky v přírodě. Budou všichni zodpovědní, alespoň tak, jak bych byla já, nebo alespoň tak, jak jim to ukládá jejich pracovní povinnost? Budou mít svěřené děti stále na očích, zabezpečí všechno tak, aby nemohlo dojít k úrazu, dívají se na svěřené děti jako na své? Nebo je to všechno otázka jenom náhody? Někdy si připadám až sama sobě protivná, že všude vidím nebezpečí. A je to čím dál horší. Čím jsem starší, mám větší strach.
Ten pořad, co byl včera v televizi, by měli vidět povinně všichni, kteří ve své práci nesou za někoho zodpovědnost. Ta bezmocnost matky, která díky lhostejnosti a nezodpovědnosti jiných přijde o zdraví dítěte nebo možná i o něj, je hrozná. A asi jí nikdy nikdo nevysvětlí PROČ ZROVNA ON. To asi vysvětlit takové mámě nejde.
Chtěla bych hned něco udělat, nějak pomoci. Celý den se snažím zjistit jejich adresu, abych mohla přispět na jeho léčení. Neviděli jste někdo ten pořad? Nepamatujete si aspoň vesnici? Tak jsem sedla a napsala tenhle článek. Aspoň se o to musím s někým podělit.

Napsal/a: mamia