Jak proběhla operace osmiček

Takže jak proběhla má operace osmiček? No naštěstí už to mám za sebou. Podruhé bych na něco podobného nikdy nešla. Ten stres byl šílený. Nebýt mamky, která mě tam jela ve čtvrtek doprovodit, asi bych tam ani nedojela…

Vstávala jsem a měla z toho střevní problémy, chtělo se mi brečet a měla šílený strach. Nakonec jsme tam však na půl osmou dorazily.
Poté, co jsem značnou dobu čekala na pokoj, kdy jsem mezitím mamku poslala domů, protože nemělo smysl, aby tam tak dlouho čekala, jsem se na něj dostala kolem půl 10. Dostala jsem nějaký předoperační prášek, po kterém se mi mělo chtít trošku spát. Tak jsem tam pak tak ležela, četla, pak pochrupávala a okolo jedné se zeptala sestřičky, kdyže tedy vlastně přijdu na řadu. Prý za chvilku a že se mám zatím svléknout do naha a zalézt pod peřinu. Pak přišla sestřička, ovázala mi nohy obinadly, na hlavu dala efektní čepičku a už jsem jela.

Byl to šíleně nepříjemný pocit. Ležet a nějam jen, nevědět kam a co bude. Chtělo se mi opětně brečet a cítila jsem se hrozně osamoceně a bezmocně. Když jsme dojeli na sál, tak jsem si měla přehupsnout na jiné lůžko, tam mě přikurtovali – asi abych nespadla :o) – a převezli na sál. Tam mi napíchli žílu a měla jsem zhluboka dýchat kyslík, co mi dali. Pak mi do žíly pustily uspávadlo. Chvíli jsem se cítila malátně – asi fakt jen vteřinku, dvě – a pak jsem zavřela oči a spala.

Probudila jsem se nevím kdy, ale bylo to na tom předoperačním sálu. Vzápětí jsem zase usnula a probudila se až na pokoji, kdy jsem cítila, že mám pusu nafouklou jak meloun. Napsala jsem všem SMSku, že jsem přežila a spím. A pak mi najednou bylo zase tak smutno. Byla jsem tam taková osamocená, celá pusa mě bolela… Poté jsem furt tak nějak pospávala a poslouchala, co si povídají ostatní ženský na pokoji. Noc byla poměrně děsná, protože jedna paní příšerně chrápala. Měla jsem sebou sluchátka do uší a poslouchala hudbu, musela jsem jí ale mít dost hlasitě a to mě zase taky rušilo při spánku. Ale přežila jsem a druhý den ráno přišel sám pan doktor se zeptat, jak se cítím. Tak mu říkám, že necítím půlku jazyka a půlku brady a on, že to se stává, že operace byla komplikovaná, že místo dvou kořenů, co osmičky mívají, měly kořeny tři, že to nebylo ani patrno z rentgenu a museli řezat hodně hluboko, takže zřejmě došlo k poškození nějakého nervu a že to se hojí několik týdnů až měsíců. No myslela jsem, že mě klepne. Naštěstí ale dobrá zpráva byla, že po vizitě budu moct jít domů.

Vizita proběhla kolem osmé hodiny. Tak jsem pak zavolala Tomášovi, aby kolem deváté pro mě dorazili, že ještě musím počkat na propouštěcí papíry. Tak na ty jsem pak ještě čekala hodinu a čtvrt, ale dočkala se a jela domů. V lékárně jsem si vyzvedla antibiotika, co jsem dostala na recept, Tomáš mi koupil prášky proti bolesti a byla jsem vyzbrojená.

4. den po operaci mě to bolí asi nejvíc. Navíc prokoukly modřiny na obličeji, tak jsem taková hnědo modrá nateklá a moc mi to sluší.

A jak to zvládla Natálka s tatínkem? Vcelku v pohodě. Prý se sice chvílema dožadovala maminky, ale přežila to a to je důležité. Teď se mi malinko mstí tím, že je neuvěřitelně neposlušná a protivná, ale já si jí snad zase srovnám :o)))) Včera ji vzala švagrová s rodinou do cirkusu, tak to bylo báječné, docela jsem si dost odpočala a Natálka prý byla neuvěřitelně hodná. Z čehož taky vyplývá, že se prostě teď jen trošičku mstí mamince.

Napsal/a: Arabart