Jak cvrčkadlo na svět přišlo

Rubrika: Jsem máma

233171_newborn_nelly_1Konečně mám chvilku na sepsání vylodění cvrčkadla Marečka, tak jdu na to. Pro srovnání – porod Tomíka je tady…

Každá to znáte, posledních pár dnů už to byla s bříškem otrava, všechno mě bolelo, přišla jsem si jak vzducholoď a ještě k tomu ta neskutečná vedra – no fakt jsem se těšila, že už to budu mít za sebou.
S manželem jsme se dohadovali, jestli poznáme, že už je čas jet do porodnice, ale to jsem teda sfoukla tím, že mi určitě zase nejdřív praskne voda, takže to je jasný. Ještě jsem se smála, že bych si už měla připravit věci do porodnice, ale když mi Dr. ve středu na kontrole řekl, že naprosto nic nechystá, že mimi je vysoko a nález už měsíc stále stejný – stále o ničem, tak jsem si řekla, že teda o víkendu se na to vrhnu….

V noci na pátek 10.8. ve třičtvrtě na tři jsem šla na záchod. Jako ostatně tak třikrát každou noc…. Z polospánku mě ale tentokrát probralo nenápadné lupnutí a taková porce tekutiny, že to jsem fakt nemohla vyčůrat… Tak jsem si pomalu začla promýšlet, jak to provedeme s Tomíkem a co všechno potřebuju s sebou. Už jsem si myslela, že jsem pako a že se mi to lupnutí jen zdálo, ale pak jsem cítila, že fakt voda odtéká. Šla jsem vzbudit manžu a vytáhla seznam věcí do porodnice – aspoň ten jsem měla. Sbaleno jsem měla za chvíli. Pak jsem se šla vysprchovat, manža došel dolů pro tchýni, která si šla lehnout k nám do pokoje k Tomíkovi, a jeli jsme.
Já jsem mezitím volala do Motola – stop stav. Na Bulovku – stop stav. Prý berou jen Vinohrady a Krč. Tak jsem se rozhodla jet do Motola, když nic jiného, dají mi aspoň s sebou kopii zdravotní dokumentace (aspoň mi to tak řekli po telefonu).
Do Motola jsme dorazili asi v půl páté, šla jsem na monitor, kde se ukázaly kontrakce prý ukázkové pro začínající porod. Já necítila nic – jsem se ještě smála, že takhle bych to brala ;o)
Než mě vyšetřil Dr. (mmch zjistil, že mimi už zůstalo hlavičkou dolů, hurá), bylo skoro šest a už v žádné pražské porodnici nebylo volno. Dr. mi řekl, že v Motole ještě jedno místo mají, ale že určitě nebudu hned po porodu mít mimi u sebe, protože budu na pooperačním a ne na šestinedělí, klidně i dva tři dny… To se mi nelíbilo, tak jsem souhlasila, aby zavolal do Hořovic – plno, Příbrami – plno. Kladno a Slaný jsem zamítla, prý nic moc nemocnice, já o nich teda nic nevím, ale prostě už mi to přišlo zbytečný. Takže jsem věděla, že nám cvrčkadlo po 2 hodinkách na sále vezmou.
Uložili mě na porodní pokoj, protože hekárna byla plná. Tam mě přeložili až další den odpoledne – teda porodní postel nic moc, spodní díl furt ujížděl, takže jsem ho tam vesele lovila…. ;o))
V pátek celý den stejné – ležím a snažím se spát, nejde to, mám pravidelné kontrakce tak po pěti minutách, ale slabé. Vstanu nebo hopsám na balonu – kontrakce přestanou.
V šest večer je bouřka – já jsem na monitoru, kontrakce sílí, už jsou docela silné, tak se začínám těšit, že teda se konečně něco děje. Přejde bouřka, přejdou kontrakce.
Takhle to pokračovalo pořád dál, až o půl dvanácté v noci přišla sestra s tím, že dáme „injekci pravdy“ – buď se vyspím (ležet už jsem nemohla, protože jsem měla křížové bolesti, naštěstí jen při kontrakcích, takže proti porodu Tomíka to bylo hodně v pohodě, to už jsem z nich byla vyřízená) nebo…
O půlnoci přišla další rodička – prý chytla taky jedno volné místo. Dostala tutéž injekci. Prvorodička, kontrakce po pěti minutách, na příjmu asi na 4cm. Za půl hodiny už prý nedokázala prodýchávat, měla pocit, že už rodí. Zvonek na sestru nefungoval, tak jsem tam šla – no měla jsem teda co dělat, protože kontrakce už sílily. Vtipně si to sestry zapomněly zapnout, takže je jasný, že jsme se nedozvonily.
„Kolegyně“ po vyšetření na přípravnu, já se nechala taky vyšetřit – hurá, 4cm, ale jelikož jsem druhorodička, tak taky pomalu na přípravnu.
Kolegyně už přípravu nestihla, stihla se jen vysprchovat, protože už byla na 9cm – šla rovnou tlačit, tatínek tak tak doběhl, aby mimčo stihl „chytit“. Jé, to bych chtěla zažít, říkala jsem si.
Nechala jsem si dát klystýr, protože tentokrát to samo nešlo, jako u Tomíka, kupodivu to bylo lepší, než jsem čekala. Ale myslím si, že to bylo hlavně tím, že jsem neměla křížové bolesti furt, ale jen při kontrakci.
Když jsem šla na sál, tak akurát přišel manža. Moc mu to slušelo v tom zeleném oblečku – na Bulovce byl tenkrát v civilu. „Moje“ PA byla docela vtipná, místo aby přišla, když jsem na ni volala, že už mám pocit, že nevydržím netlačit, tak tam nadávala na uklízečky či co to mělo být, tak si mě vzala na starost PA od té druhé maminky – ta už byla i po 1 stehu. No fakt někdo umí rodit, tiše jsem záviděla. Tahle PA byla moc, moc příjemná, takže jsem byla ráda. Prohlídla, řekla, že můžu pomalu tlačit a šla pro Dr. Ta přišla za chvilku. Jenže proto, že Mareček byl ještě při příjmu pořád vysoko a sestupoval slastně až do porodu, tak to dalo docela fušku. Už jsem si myslela, že tu hlavičku fakt nevytlačím, asi 5 kontrakcí, tlačila jsem ze všech sil a nic, hlavička se nehnula. V tu chvíli jsem řekla manžovi, že to je teda maso. Tomík byl venku daleko rychleji.
Pak jsem poprosila PA, aby mi dala ruku na podbřišek, vzpomněla jsem si, že mi to pomohlo líp se soustředit na to, jak tlačit. A asi to zabralo, protože Mareček vykoukl na druhou kontrakci po té. Je teda fakt, že mě Dr. nastříhla, ale říkala, že to je proto, že mám tuhou jizvu po prvním porodu, a že bych se stejně trhla. Moc jsem teda nechápala, proč stříhla uprostřed mezi kontrakcemi, když jsem všude četla, že se stříhá při kontrakci, a i kdyby to náhodou nepoznala, tak jsem byla celou dobu napíchlá na monitor… No nic, neřešila jsem to. Hlavička byla venku najednou, tělíčko za chviličku, odstřihli pupečník, dali mi toho mého krásného chlapečka na mou žádost na břicho a pak šel manža s ním na ošetření, já mezitím porodila placentu.
Pak přišli ti mí kluci, moc jim to spolu slušelo. 52 cm a 4020 g, míry hodné řádného chlapa. Vykoukl na nás před druhou hodinou ráno, 11. 8. 2007.
Šití – kapitola sama pro sebe. By si člověk řekl, že to nejhorší má za sebou, ale ono nic. Ta Dr. byla snad normální sadistka – sice mi to umrtvila, ale přesto jsem cítila poslední 3 stehy fakt hodně, normálně jsem musela křičet, abych jí z toho stolu neutekla. Fakt síla, ale nejhorší byl ten její přístup – prý že mě to nemůže tak bolet, ne? Vtipná, píchala ona do mě, nebo já do ní?? Fakt nejsem cíťa, injekce mi nevadí, ale tohle bylo maso. Manža chudák byl hotový, když mi nedokázal pomoct a slyšel jak křičím – teď už se směju, ale tehdy mi do smíchu nebylo.
Marečka vzali na šestinedělí k sestrám, mě přeložili na pooperační, to bylo asi šest. V devět jsem ho šla nakojit – šlo mu to krásně, perfektně se uměl přisát. Jen já tam měla jen mlezivo. Nechtělo se mi ho vůbec vracet, tak jsem se tam s ním mazlila. No ale pak jsem ho teda sestře vrátila a šla zpátky, ještě jsem se ptala, jestli je šance, že by mě nepřeložili dnes. Když mi řekli, že ne, tak se mi chtělo brečet. Ve dvanáct jsem šla znovu kojit a jaké bylo moje překvapení, když ta sestra, co jsem se jí předtím ptala, na mě volala, že má pro mě postel – málem jsem jí vlepila pusu. Marečka jsem měla u sebe ve dvě, takže jsme byli bez sebe asi 8 hodin, sice to je dost, ale co jiného mi zbývalo.
Od té doby mám to naše cvrčkadlo pořád u sebe, je stejně krásnej, jako Tomík, jsou si podobní až neuvěřitelně, oba mají stejné prsty na nožičkách, stejné vlásky, jen Mareček je větší buřtík – v šesti týdnech měl 60 cm a 6220 g, Tomík měl 5180 g a 58 cm. Mají se moc rádi, Mareček se na Tomáška směje a Tomík je na něj moc hodný. Jen mi je líto, že si Marečka nestíhám tak moc užívat, jako Tomíka, přeci jen jsou dva, ale tak už to s druhýma a dalšíma dětma bývá…
Když mám srovnat oba porody, tak první jsem brala tak, že prostě porodit musím, když jsem těhule, počítala jsem s nejhorším a byla překvapená, že až tak hrozné, jako jsem to čekala, to nebylo. Až na to, že jsem měla ty křížové bolesti furt a to mě docela dost vyčerpalo.
Druhý porod jsem brala tak, že když to šlo jednou, půjde to znovu. Byla jsem strašně ráda, že se cvrčkadlo otočilo (10 dní před porodem), a že nemusím rodit císařem. Porod samotný ale trval déle – Tomík ze mě po oxytocinu skoro vyletěl, u Marečka jsem se nadřela. Po prvním porodu jsem díky poranění byla ráda, že lezu, ještě dva týdny po jsem sotva seděla. Teď jsem byla vlastně v pohodě, seděla jsem na židli bez kruhu ;o), což s Tomíkem nehrozilo. Ale teda to šití mě podruhé dostalo. Přesto, že nástřih byl menší, než poranění u Tomíka, tak to stálo za to. Jinak to byly porody jak přes kopírák.

Napsal/a: Pomněnka

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Pomněnka

    Jé, mi tam asi uteklo, že jsem tentokrát darovala pupečníkovou krev, bylo to za chviličku a protože tentokrát se oxytocin nekonal, tak placenta vydržela a odloučila se až pak.
    Teď bylo Majovi 6 měsíců a pořád je to valibuk, má 9570g a 74cm….

  • Každý porod je jiný, stejně jako každé děťátko je jiné. Znám to, mám dva kluky hned dva roky po sobě. Ať rostou, hlavně cvrčkadlo.

  • Pomněnko,přeji ti ať máš ze svých synků jen a jen radost:o))).

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist