Vando, díky za úvodní článek do rubriky neschopná matka radí, mohu sem také nemálo přispět. Po včerejšku mám dojem, že jsem nejen matka neschopná, ale pro naše dítě i riziková…
Vylíčím vám, co se u nás doma stalo. Jako obyvkle dostal Libásek k obědu svou porci a jedl ji u stolu na vysoké dětské židličce. Jako vždy, když dojedl, si sundal bryndák, stoupl si a zavolal na mě. Bohužel pokaždé volí toto obrácené pořadí. V klidu jsem pro něj šla a pak už jen ze vzdálenosti asi jednoho metru sledovala, jak si v židličce nepatrně přidřepl a nevím, jestli ho převážila plná plínka, ale k mé úžaslé hrůze letěl dozadu po hlavě dolů na zem. Nezmohla jsem se na nic, do poslední chvíle, než jsem uslyšela opravdu strašný zvuk Libáskova dopadu, jsem tomu nemohla uvěřit.
Naštěstí Libásek alespoň nejevil známky viditelného zranění, pád obrečel, ale jinak se choval normálně. Přesto jsem zavolala manžela a odjeli jsme společně na prohlídku do fakultní nemocnice. Rentgenové i neurologické vyšetření dopadlo naštěstí dobře. Až téměř při odchodu z neurologie, po asi dvou hodinách pobytu v nemocnici, si vyšetřující doktorka jako první z nás všech povšimla i naraženého předloktí.
Naše předchozí katastrofy jsou ve srovnání s tou včerejší prkotiny.
Libáskovi se už například povedlo spustit a posléze vyzkoušet teplotu elektrické plotýnky vlastní rukou (pouze tři nepatrné puchýřky na dlani).
Kráječ jsme pro velký zájem, který vzbuzoval, raději vytáhli ze zásuvky natrvalo.
Už asi před rokem jsem zjistila, že náš čtrnáctikilový kočárek s desetikilovým dítětem a nákupem do příkrých schodů ne vždy sama vynesu. Už už jsem byla nahoře, když tu se kočár rozjel zpátky proti mně a prakticky mě zajel. Ležela jsem rozpláclá pod koly na chodníku a Libásek tehdy naštěstí držel pevně uchycený v popruzích na kočárku.
Asi dvakrát jsem při chytání nebezpečně padajícího dítěte úspěšná byla, ale tentokrát mě situace zastihla nepřipravenou.
Dnes po obědě se, už na snížené židličce, opět vztyčil. Upozornění, že má nejdřív zavolat mě, bral s humorem a začal ve stoje vyvolávat všechny nepřítomné, od táty až po bábu.
A tak vám radím stále dávat pozor. Všude a na všechno.
Napsal/a: Martyčka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)
No, i my máme za sebou drobné pády.První byl asi, kdýž bylo malé 9 měsíců.To se skulila z nízké postele u známých, když jsem jí přebalovala, než jsem se otočila pro plínku šup už byla dole.Byla z toho malá modřina pod okem.Nedávno na navštěvě u mého bratrance se rozdivočela s jeho holčičkama(skoro 2 a 4 let).Lezly z obýváku do dětského pokoje, to už si malá začla stoupat podél nábytku, pořád jsem se snažila na ni koukat.Jenže my nedošlo, že se postaví u skříňky z hračkama a bude si chtít hračku vytáhnout.Takže rána a křik mé malé a dětí bratrance, teto malá se bouchla.Myslela jsem, že se praštila do hlavy, ale zachvíli jí vylezla modřina na tváři.Ještě štěstí, že si nevyrazila zuby.Tak se snažím dávat na ní větší pozor, ovšem to pak nic nestíhám.Pak se stávají úrazy mě, zrovna dnes jsem se pěkně spálila o troubu, když jsem vydavala zapečené těstoviny.Tak mám na předloktí spáleninu.Snad tohle období přežijem bez větších nehod a já budu lepší máma.Přeji všem maminkám pevné nervy.
Holky, já nechci strašit, ale s těma zabouchnutýma dveřma mám taky jeden příběh, bohužel pravdivý, z období před válkou. Tenkrát, když se vařilo a topilo jenom na kamnech, tak se používaly takové plechové vaničky. No a jedna mojí prababičky kamarádka v té vaničce koupala svoje malé miminko. Dala tu vaničku na kamna, aby se trochu přihřála voda, ale pořád byla u ní a hlídala. Jenže zazvonil pošťák a ona musela ke dveřím. Dveře se jí zabouchly a ona nejspíš tou představou, že má to dítě na těch kamnech omdlela. Sousedé ji oživovali, ale nikdo nevěděl, že doma na kamnech, ve vaničce je to miminko…
Moje maminka mi tohle vyprávěla pár dní po porodu, vyloženě skvělá doba, když jsem měla doma právě narozenou Nelinku, poléval mě ledový pot, při představě, jak to miminko muselo trpět v té vařící se vodě….A aby toho nebylo dost, tak mi ještě říkala o kamarádce, která trpěla poporodní depresí a přišla jednoho dne k sousedovi, že potřebuje kmín. Soused se samozřejmě ptal na co a ta paní odpověděla: „Budu péct Emilku“. Soused okamžitě šel k ní a ona měla svojí dceru už připravenou v pekáči, zapnutou troubu a ani nechci domýšlet, co se mohlo stát, kdyby nechtěla to koření….
Moje máma je drobet sadista, hrozivé představy mě provázely celý první půlrok života mé dcery, pořád se mi zdály sny, jak vypadla z okna, spadla do bezedné vody a takové podobné hrůzy, při kterých jsem jí nemohla nijak pomoct. Tak se jenom snažím na nic takového nemyslet…
Já mám obdobný příběh s mým malým klučinou. Tehdy mu bylo asi rok a třičtvrtě, bydleli jsme ještě v paneláku, a že jsme měli malý byt bez balkonu, využívali jsme balkon v meziposchodí. Tenkrát jsem tam chtěla jen pro něco zajít, a samozřejmě já, nezodpovědná matka, jsem si nechala otevřené dveře a nevzala si klíče. A jak už to tak bývá, zavál průvan, dveře se zabouchly a na jaké straně myslíte, že byl Davídek? Samozřejmě uvnitř. V tu chvíli mě polil horký pot a nevěděla jsem co mám dělat. Zvonila jsem na sousedy, a pak mi otevřela starší paní. Vylíčila jsem jí co se stalo ,a že si potřebuju zavolat. A jako napotvoru manžela nebylo k zastižení, tak jsem musela volat zámečníka. Pak jsem běžela zpátky ke dveřím a ťukala a prosila Davídka, ať otevře dveře (v té době už to uměl), ale jak znáte děti, Davídek ne a ne otevřít. A to se mě vařily brambory na sporáku a měla jsem pootevřené okno. Byla jsem už zoufalá a čekání na zámečníka se mi zdálo nekonečné. No konečně, říkala jsem si, když přijel výtah a z něho vylezl muž v monterkách. Jenže co se nestalo, než si stačil vyndat jakékoli nářadí z kabely, Davídek se usvolil a sám otevřel. Tak jsem nevěděla co mám dělat dřív, jestli objímat Davídka nebo se omlouvat zámečníkovi. Ten se jen zasmál, že nám malej ušetřil spoustu peněz, a odjel. Od té doby jsem měla klíče stále u sebe a Davídka brala sebou i na balkon, i když to bylo třeba jen na minutku.
Také se mi stala jedna nepříjemná věc, která se stala když byly Eliškce 3 nebo 4 měsíce. Nachystala jsem si ji do síně do přenosné tašky z kočárku a šla vytáhnout kočárek – jako obvykle. Eliška na mě v té síni vždy „čekala“, velmi často plačící. Když jsem ale vyšla z bytu, tak aby na ni netáhlo, jsem byt zabouchla. Jenomže klíče byly uvnitř. Krve by se ve mě nedořezal. Začala jsem zmatkovat. Do bytu se nebylo jak dostat. Měla jsem doma všechny doklady i s telefonem. Naštěstí majitel bytu (byt máme pronajatý) má v prvním patře svou firmu a má náhradní klíč – pro všechny případy. Ten klíč má ale doma. Když jsem se z jeho telefonu nedovolala manželovi a viděl můj bledý obličej, tak sedl do auta a jel pro ten klíč domů. Pak jsem se dověděla, že si manžel ten den nechal telefon doma! Ani nevím jak dlouho to trvalo, než majitel přivezl klíč. Bylo to nekonečné. Zvláštní bylo, že v síni bylo ticho. Malinko mě uklidňovalo, že Eliška asi spí, což bylo dobré ale na druhou stranu ale neobvyklé. Kdyby ale plakala, jak obvykle, tak ty dveře asi prorazím 🙁 No, na ten pocit nikdy nezapomenu. Bylo to fakt hrozné. Když jsem asi po půlhodině otevřela dveře, koukala se na mě spokojená Eliška a já byla v ten okamžik šíleně šťastná.
Tak se mi to všechno postupně vybavilo: u nás je rizikový taťulda. Od narození se snaží obě děti systematicky zlikvidovat, zatím se mu to naštěstí nepodařilo.
A takové volí metody:
Klukovi se nesouc ho na ramenou pokusil urazit hlavičku o větev stromu. Holku nepřivázal v kočáře, takže při jízdě ze schodů vypadla a skulila se dolů. Na procházce v parku mu vylezla z kočáru a čelo si sedřela o pneumatiku. V kuchyni pinkal nafukovacím (!) balónkem, sestřelil vázu s kytkou z poličky – holce přímo na hlavu.
Ono toho bude pravděpodobně víc, moje hlava ale milosrdně zapomíná.
Marti,obča má můj otec fakt dobrý nápady a někdy by se to dalo srovnat se seriálem, který mimo jiné miluje náš syn, „A je to“ (Pat a Mat) :o)
Andri, tvůj tatínek je koukám docela kutil, to náš táta, když jsme byly se ségrou malé to vyřešil tak, že všechny klíče ze zámků vyndal. Je ti asi jasný, že už je pak po těch letech nikdo nikdy nenašel.
A ještě já…od mé sestry syn (dnes je mu 13let) a tehdy mu byly asi 2roky se zamkl u našich v ložnici a vundal klíček (Náš taťka na vše myslící, udělal ve všech místnostech-wc+kouplena+ložnice na klíček zářez,aby se v takovém případě dal klíč.dírkou prostrčit malý šroubováček a odemknout tak unvnitř zamčené dítko).Jenže nepočítal s tím, že on ten klíček vytáhne a bude si s ním hrát! našstěsí pode dveřmi byla malá špehýrka a tak začalo smlouvání typu, dej nám klíček, dostaneš dobrůtku…a nic…tak začaly „pokusy“..na papír dali lízátko a že ho tam prostrčí a on jej vymění za klíč…nic…další pak šel na řadu malý bonbonek…nic…papírek můj synvoec vracel prázdný. My všechny jsme ho za dveřmi prosily, aby na papírek položil klíček…asi takle to trvalo 15-30min..vždy si danou dobrůtku vychutnal a se slovy „ještě“ papírek pode dveřmi podstrčil…nakonec se asi stal zázrak nebo ho to tam samotného už přestalo bavit, ale když jsme mu tam podstčili papír s malou čokoládkou, tak nám na papírku přišoupl klíč! To bylo slávy…teda dostal od svýho tatínka pořádně vynadáno, ale od té doby sice klíče na svém msítě jsou, ale můj otec kliku rozšroubaval a dal tam jakýsi plíšek, že klíče nikde vytáhnout nejdou a tudíž se v opakujícím případě dá z venčí odemknout pomocí šroubováčku.
A ještě jsem si vzpomněla, co se nedávno stalo mé švagrové u tchýně. Šla do patra,kde spal jejich 8měsíční syn. Tchýně jí odjakživa říká, ať nosí bačkory, protože na plovoucí podlaze se t ov ponožkách „krásně“ smeká a natož i po schodech, které jsou také ze dřeva. Švagrová na to, že je zvyklá chodit bez bačkor a to se jí při zpáteční cestě dolů po schodech s malým v náruči vymstilo. Smekla se, tak tak se 1 rukou zachytila o zábradlí, ale i když malýho udržela, stejně se její těžiště těla nestihlo vyrovnat a břinkla s malým obličejem o zábradlí a poté o zeď. Nastal pláč malýho, my všichni jsme vyskočili od kafíčka a jen jsme koukali.
Mému 8měsíčnímu synovcovi se teda asi nic nebylo, jen měl pořádnou bouli na čele a brečel asi leknutím také. Ale myslíte, že švagrová se poučila? Nepoučila a příště když šla opět bosa pro syna do patra, tak jí manžel vynadal obdobně tak, jako popisuje Martine 2 “ Že jestli zase sletí a třeba to tentokrát nemusí tak dobře dopadnout, tak budou mrtvý 2-protože ona by ho tělem převálcovala a on by jí za to zabil!“ Prsotě né vždy jsou JEN děti nepoučitelné
Mám také podobný příběh, co by se dal zařadit do rubriky Neschopná matka radí.Bylo to na podzim-v říjnu roku 2002, týden před naší svatbou a Martínkovi bylo 16měsíců. Já si tehdy šla nutně odskočit na wc a Martínek v oblibě chodil se mnou a sedíc na chvodbě a zkracující si chvíle čekání prohlížením knížky. Tehdy nevím,co ho napadlo, zda že si snad budem hrát na honěnou? Nevím.Ale jak slyšel, že již spalchuji, jak když mu v jeho malé mozkovně ruplo a s úsměvem splašeného dítěte, začal chvávat do schodů. Jeho splašenost se mu na 7.schodě stala osudnou, neboť se otočil po mě a já za ním letěla, ale už bylo pozdě..už se kutálel dolů a o každý stupeň schodů mu jeho hlavička pořádně bouchala.Dole přistál na všech 4 a už jsem viděla, jak mu mezi očima roste pořádná boule podlévající se krví.Pohled to byl víc než úděsný a jeho řev jsem ještě nikdy takový neslyšela (aspoň né před tím). Jeho pláč vytrhl i zabraného děděčka ze své práce v dílně, přiběhl a už se ani nemusel ptát,co se děje, když viděl Martínka.Popadli jsme doklady a hupli do auta a jeli směr nemocnice.Po cestě jsem ještě volala (mému za týden budoucímu) manželovi-Martínkovýmu tatínkovi, co se stalo. V nemocnici mu udělali RTG,jenže on se tam vzpíral, že jsme ho drželi ve 4 a stejně RTG vyšel rozmazaný. Protože měl Martínek po narození vážné zdr. problémy s hlavou, raději nás odeslali na pozorování do nemocnice do okresního města. Domů jsme si jeli sbalit a čekali na manžela, až dorazí s práce a odveze nás tam. v nemocnici jsme naštěstí strávili jen 1 noc a druhý den,když pan primář viděl, že až na tu bouli Martínkovi nic není a jak tam řádí v domečku pro dětské pacienty, tak nás s klidným svědomím propustil domů. Od té doby, když vidím jeho tělíčko, jak letí po schodech, tak mám hrůzu,zda neskončí stejně, jako to podzimní ráno roku 2002 (tehdy stát se to o týden dýl,tak by musela se i naše svatba odložit) a tak jen na něj volám „pomalu“..No děti jsou ale nepoučitelné a tak pár pádů už také bylo, ale naštěstí jemných nebo už ví, jak se při takovém pádu chovat, aby si neublížil.
Teda holky, částečně jsem se nasmála a částečně se mi chce brečet.
Nám se nějak katastrofy vyhýbaj, nechci to zakřiknout. Pokud mi dítě od někud spadlo, vždycky jen z malý výšky. Nikoho jsem neopařila ani nic jinýho. Jak jsem se dneska o tom bavila s manžou – jestli sem taky mám co napsat – vylezlo z něj, že malá u jeho rodičů spadla z postele. Ani mi to neřek darebák. Mě přitom spadla taky, ale tak šikovně,že se akorát lekla.
Tak budu doufat, že jsem to tímto nezakřikla.
Míša ještě malou přenášela :-))) Ale vše O.K. Je to krásná zdravá holčička – v listopadu jí budou dva roky!!
Ježíši,Regi!Ta kamarádka donosila dítko v pořádku?Já bych určitě porodila,taková situace!Mojí kamošce se malý zamčel v pokojíčku a nemohli se k němu skoro hodinu dostat,až od sousedů přes okno.Taky blbá situace.
No, holky, taky vás „pobavím“. Vyprávěla mi to kamarádka, spolužačka z gymplu. Když bylo chlapečkovi cca 20 měsíců, čekala Míša už druhé mimčo. Byla okolo 8.měsíce těhotenství. Krmila malého ve vysoké židličce a někdo zazvonil dole u vchodu. Nemají mluvítko a tak šla na schodiště. Kluka nechla v sedačce a pořád na něho volala, ať hačá… Najednou prásk a zabouchly se jí dveře od bytu. Stála celá zoufalá na schodišti a nevěděla co dělat. Pán, zvonící na zvonek byl nějaký řemeslník, který ani nešel k nim… Běžela za barák a otevřeným oknem pořád volala na malýho, ať sedí, že hned přijde. Ten začal brečet. Nikdo ji nepomohl, ačkoliv je to bytovka s několika byty…. Sehnala nějakou židli a kbelík, sestavila pyramidu a šplhala na balkón. Naštěstí bydlí v přízemí. Asi si umíte představit, že s břichme jako buben to šlo těžce. Ale dobře to dopadlo, balkón přelezla, brečícího broučka vyndala ze židličky a zbytek dne střídavě brečela a líbala a objímala dítě….
Já si nedávno vařila šátečky plněné tvarohem, jeden jsem si vyndala na lžíci abych ho ochutnala a s tou lžící v ruce jsem se šla podívat, co dělá malá. Stála jsem nad ní a zakousla se do toho šátečku, ten na druhé straně praskl a ten vařící tvaroh vystříkl přes půl místnosti. Malou to jen o kousek minulo. Taky se mi z toho udělalo špatně a utvrdilo mě to v tom, že jsem úplně blbá. Co kdybych jí opařila!
Pak jsem jednou uklouzla na chodbě a pěkně si namlela. Naštěstí jsem nenesla malou. Manžel na mě koukal a já řikám: „Ještě, že jsem jí nenesla“ a on mi na to řekl: „To byste byly mrtvý obě, ty bys jí zalehla a já bych tě pak zabil.“
Dávat pozor všude a na všechno se mi poslední tři dny fakt nedaří a jsem z toho už zoufalá. Dítě Janičku tu ještě uhlídat dokážu, je to 7 měsíční prtě a zatím se mi neztratila:o). I když teď se obávám nejhoršího… Mně, matce začátečnici se pro samou starost o mimčo a zbrklost od středy podařilo 2 x ztratit klíče a peněženku „napěchovanou“ penězma a dokladama :o(. Klíče se po vzívání sv. Antoníčka-patrona ztracených věcí našly-hurá.Tak se jen utěšuju, že jsou mnohem horší ztráty. Ale stejně by mě potěšilo, kdybych věděla, že nejen já jsem taková roztržitá mamina.
Martyčko,při čtení tohoto článku jsem se úplně vžila do tvé kůže,jak tam stojíš a nechápavě zíráš na své padající dítko.Nám se totiž přihodilo taky něco podobného!Malý měl asi 9měsíců a pořád chtěl,abych s ním chodila.Jenomže jsem musela kromě celodenního procházení se po bytě i uvařit.Malý byl tak otravný,tak jsem ho dala do postýlky(stejně byl čas na odpočinek).V klidu jsem odešla do kuchyně.Chvilku se vztekal,ale říkala jsem si,že se nemůže nic stát,je přece v postýlce.Myslela jsem si,že ho pláč unaví a on usne.V tom se to stalo!Uslyšela jsem ten příšerný dutý zvuk a pak ticho!Pustila jsem všechno,co jsem měla v ruce a valila za ním do ložnice.Při pohledu na prázdnou postýlku a na malého na zemi se mi udělalo úplně špatně.Vzala jsem ho a on konečně lapil dech a začal brečet.Naštěstí se za chvíli uklidnil a vypadal,že mu nic není.Zavolala jsem to hned tátovi a pro klid na duši jsme odjeli na rentgen.Na štěstí bylo všechno v pořádku.Takže jsem poučená,že i když si myslím,že se nemůže nic stát,MUSIM být stále ve střehu.Do dnes nepochopím,jak mohl přes tu postýlku přelézt.Měl ji sníženou úplně dole a ohrádku vytáhnutou až nahoře.Měla jsem opravdu pocit,že je to pro něj bezpečné místo,kde se mu nemůže nic stát.Tak jsem jenom zvědavá kolik rizikových nás tu bude.
Mobile Sliding Menu