Prvorozená a druhorozený

Jak popsat první dny s miminkem? A s kterým vlastně? S prvorozenou – která teď 19. 11. oslaví krásné 6. narozeniny? A je slečnou, parťačkou, puberťačkou, ale hlavně mojí stále malou holčičkou? Nebo s naším druhorozeným – který se narodil 14. 05. ? A právě dnes slaví půl roku?

První dcerka se narodila v mých 19 letech, byla jsem mladé „pískle“, nic neřešila, většinu věcí jsem dělala intuitivně a v záplavě starších matek jsem byla pyšná na to, že mám tak krásnou holčičku v tak mladém věku. A jak jsme to zvládali? Víte, že už si to ani nepamatuju? Ale nejspíš dobře, že i přes veškerou Týnčinu roztržitost mám za to, že se z ní stává slušná dívenka.

A jak to bylo letos s naším Bobíškem – jak mu u nás říkáme, který se narodil v mých 24 letech?
Při zjištění těhotenství jsme si moc přála druhou dcerku – ale naše velká ségra od začátku tvrdila, že ne, že bude mít brášku – no, co si budem povídat, vyplnilo se jí to. Já v sobě zvládala strach, jak to se synem zvládnu, jsem ze 7 dětí, z toho je 1 kluk – a já se prostě uměla starat jen o holčičky, z toho hlavně pramenil můj strach. A přišel den, kdy jsem zjistila, že byl naprosto neopodstatněný. Den porodu.

Od toho dne jsem dvojnásobnou mámou. Co jsem nezažila u první dcerky, byl nával mateřské lásky hned po porodu – tam to přicházelo postupně, tak u syna to byla opravdová Láska na první pohled. Možná to bylo tím, jak byl maličký, ale tahle Láska byla prostě jiná – přišla HNED. V prvních dnech po porodu a doma jsem se za to styděla – proč jsem starší neměla ráda také hned, proč to přicházelo postupně, říkala jsem si, jestli náhodou nejsem špatná máma – že jsem neměla svá miminka ráda stejně. Ale ne – já je miluju oba stejně, stejnou měrou – jen prostě s Týnou jsme se musely sžívat.

A jaké byly naše společné první dny doma? Shrnu je jen jedním slovem – hektické. Malý měl potřebu stále sát, ale jakýkoli druh dudlíka odmítal, takže byl neustále přilepený na prsu, byl to nekonečný koloběh – stálým sáním si způsoboval bolení bříška, ale naopak sání ho uklidňovalo – a tak stále dokola. Neměla jsem čas na starší, bylo mi jí líto, že se jí nemůžu věnovat tolik, kolik si zaslouží a potřebuje. Neměla jsem čas se ani najíst, byly dny, kdy mě tu manžel po příchodu z práce našel brečící se řvoucím miminem na ruce. Na období šestinedělí nevzpomínám zrovna v dobrém. Manžel jako na potvoru v tu dobu chodíval domů z práce kolem 22. hodiny – je malířem pokojů a dělali velkou zakázku, na kterou měli málo času.  Do toho jsme bojovali se školkou – protože ač dcerka předškolák, tak tím, že jsem si ji odmítala, co by matka s druhorozeným na MD, brát po obědě – nám bylo vyhrožováno, že ji ze školky můžou eventuelně vyloučit a vzít jiné dítě. I když pro to neměli žádné opodstatnění. Svůj boj se školkou jsem vyhrála.

Pak přišel, jak já říkám, den D – objevili jsme dudlíka – kterýho malý vzal – jak já byla šťastná 🙂 Od té doby máme doma spokojené miminko, které jí jak má, bříško ho nebolí a dudlá a dudlá 🙂

Napsal/a: miney777