Můj otec, učitel tělocviku a instruktor plaveckého výcviku pubertální mládeže, si představoval a snad i tajně doufal, že konečně někdo nalezl způsob, který do budoucna udělá z chichotavých slečen, bránících se ponořit hlavu pod vodu, plavce. Zřejmě i proto při líčení našich prvních plaveckých začátků neskrýval zklamání. Libásek, tehdy čtyřměsíční, ani nezajel pod vodu ani nekrauloval. Voda se nezdála být jeho živlem ani v nejmenším a po pěti minutách strávených v bazénu se rozbrečel…
První měsíce pro mě byl největší problém dorazit na stanovenou hodinu plavecké lekce s dítětem najezeným a vyspaným. Naštěstí nám cesta trvala rychlou chůzí asi pět minut, jak to dělaly ostatní netuším.
Bylo to moje první setkání se světem matek a jako prvorodička jsem zpočátku jen nezúčastněně poslouchala zasvěcené hovory svých zkušených kolegyň. Rovněž v bazénu mi dělal problémy hlasitý zpěv a recitace.
No a kdo čeká konečně nějakou podstanou informaci, jak to plavání miminek vlastně vypadá, následující dvě nepříliš rozvité věty jsou tu pro něj. Samotný pohyb kojenců ve vodě spočíval v jejich polohování, držely jsme je např. čelem od sebe a k sobě, pokládaly na vodě na záda, na bříško a na bok. Občas jsme zařadily nějaké houpavé nebo poskakovací prvky.
Připadala jsem si jako spartakiádní cvičenka a mumlala si texty o vodníčkovi, které se mi navíc příšerně pletly.
Po několika úvodních lekcích přišel den D a začal nácvik potápění. Matky zavolaly jméno a heslo a instruktorka šoupla děti pod vodu. Ve výběru hesla nám byla ponechána volná ruka, a zatímco zkušené matky většinou zvolily heslo „žbluňk“, zůstala jsem raději u neutrálního a mnohoznačného „voda“. Žbluňk do mého slovníku jaksi nepatřilo, bohužel vodu jsem nezvolila zrovna nejlépe.
Brzy se ukázalo, že některým dětem, nezávisle na použitém hesle, pobyt pod hladinou vadí. A Libásek, jak jinak, k nim patřil.
Zkušeným matkám taky děti doma po plavání dlouho a dobře spaly, což je narozdíl od podpory motorického rozvoje nepříliš zdůrazňovaný, ale opravdu nezanedbatelný přínos kurzů. Libásek zpočátku usínal tvrdým spánkem kolikrát už v převlékárně, spící dorazil i k domovu, ale se vstáváním většinou ani nepočkal, než dám ručníky do pračky. Po prvních lekcích jsem byla z časového stresu a příprav mnohem unavenější než naše dítě a kdybych mohla, spala bych nejspíš celý den.
Libásek byl i nadále, neboť zkušené matky zkušeně poradily nevzdávat hned s prvním pláčem, plavec velice průměrný a ponor ho vždy překvapil. Že by to opravdu bylo volbou hesla? Náhodou jsme jednou neměli naši „kojeneckou“ a velmi mírnou instruktorku, ale drsnější, která naše děti potopila v rychlém sledu asi 10 x za sebou a světe div se, Libásek nejen neprotestoval, ale odpoledne prospal celé tři hodiny. Dočkala jsem se.
Na dovolené, po několikaměsíčním výcviku, už jsem na našeho potomka byla hrdá, mořských vln se nezalekl a ve vodě proseděl a probrázdil hodiny. A skoro bych řekla, plavecké školitelky promiňte, že se z něj plavec a vodní živel stal až tam. Od těch dob před vstupem do bazénu nervózně přešlapuje, s prvním krůčkem směrem k vodě se tetelí a při prvním šplouchnutí radostně hýká. Jednu nevýhodu to nadšení ale přeci jenom má, klouzačka mu připadá tak zábavná, že letí do vody s otevřenou pusou.
Dokonce doma zašel už tak daleko, že když ho chceme vytáhnout z vany, strčí uši pod vodu a neslyší.
No ale nevím, jestli ho časem dát na tenis nebo raději na fotbal, když má teď z plavání ten vynikající a všestranný pohybový základ:-)
Napsal/a: Martyčka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Náš Marťa /3,5teď/ v létě sám začal chodit do bazénu..mysleli jsme, že se třeba bude vody bát..opak je pravdou. Museli jsme být víc ostražití-bylo mu jedno,zda jde s rukávky nebo ne do 1,5m bazénu!Když se víc potopil,vůbec ho to nerozhodilo a potápěl se schválně sám. Předloni na dovolené v termálech na Slovensku sám sjížděl po skluzavce do vody a chtěl házet do vody /s rukávky/. Samozřejmě jsem já nebo manžel u něj vždy stáli a odchytávali. Pak mě tam jedna postrší dáma vynadala, že chci své dítě utopit, když ho házím do vody. Prostě od té doby, jak vidí vodu, není k udržení…Ale asi kdyby se vody bál, nijak bych ho nenutila.
Při čtení článku jsem se docela pobavila. A hlavně jsem si vzpomněla na naše trampoty v plavání. Hlavní problém nastal v okamžiku zkoordinování pohybů mě a mého dítěte. Byl zrovna v období náruživého lezení, takže než jsem se stačila vysvléci nebo obléci, dítě bylo na druhém konci šatny a naopak. Ohrádka na odložení dětí tam bývala totiž velice zporadicky. Při první lekci, i přes instrukce, jsem byla jako v jířikově vidění a raději koukala na zkušnější maminy. Později jsem dokonce radila i těm, co začaly později. A další problém byla sprcha. Té se malej hrozně bál. Jako bychom se každý den nemyli!? Takže když to šlo, odbyla jsem hygienu jak jen to šlo. Takhle jsem to vydržela měsíc. Potom jsme jeli k Balatonu a žádný problém, jako strach z vody, nenastal. Mimochodem, Balaton s malými dětmi vřele doporučuji. Voda sice není tak čistá jak u moře neb tam je písčité dno (což je v Itálii třeba taky), zato voda je krásně teplá, pláže travnaté, na každé minimálně dvě pískoviště, dřevěné prolézačky a houpačky, i pro úplná mimina. Prostě paráda!
Ahoj Vando, díky za komentář, myslím, že jsi to vystihla úplně přesně! Občas zjišťuju, viz můj článek o výchově, že ta hyperaktivní a zbrklá jsem především já a holt naše dítě pak hůř snáší rozvláčnost a sáhodlouhé přípravy.
Tak my taky neplaveme (pokud ovšem nepočítám zcela zatopenou koupelnu po večerním koupání), ale aspoň jsem se pobavila. Osobně si myslím, že dětem občas trochu „drsnější“ přístup neublíží. Samozřejmě ale záleží na povaze dítěte, od toho je ale máma, aby věděla kam až může zajít a kam už ne.
On je problém taky v tom, že ta voda v bazénu má 30-max.32°C, a pokud v takové doma nekoupete, znamená to pečlivě měřit a pomalu teplotu postupně snižovat a dítě zvykat.
Moc hezky napsané. Chystám se s naší půlroční holčičkou taky chodit na plavání. Doufám, že už není pozdě a že jí to taky bude prospěšné. vodu ve vaně ale moc ráda nemá. Tak uvidíme. Ale ja fakt, že v té vaně jen leží na lehátku a zatím nic nedělá.
Já bych děti do ničeho násilím nenutila, zdaleka ne všem to plavání sedí a vyrostou docela dobře i bez toho. A plavat se naučí až trochu „poberou rozum“.
Mobile Sliding Menu