K velké nelibosti svých rodičů, učitelů, nadřízených a dalších lidí jsem od malička zvyklá nad věcmi přemýšlet a nepřijímat vše jako fakt jen proto, že to tak dělá většina, nebo se to už dělá dlouho. V mnoha případech mi tento vklad vlastního úsudku pomohl, v mnoha jiných až čas a osobní zkušenosti ukázaly, že můj názor a pohled byl zcela mylný a holé přijetí faktu by mi ušetřilo spoustu času a někdy i nepříjemností…
Před narozením dcery a ještě mnoho měsíců poté, byl můj názor jasný. Děti usínat umí a pokud k tomu chtějí houpat nebo cokoli jiného, neznamená to, že usínat neumí.
Mojí dceři je patnáct měsíců a nikdy neusnula sama. Vždy u prsu, v náručí nebo v šátku, ale sama v postýlce prostě nikdy. Začala jsem se tedy více zajímat o toto téma, přečetla mnoho článků, knih, diskusí, zkušeností jiných maminek a z malého červíčka, který mi hlodal v hlavě, se pomalu ale jistě stal Olgoj Chorchoj. Na jednu stranu jsem cítila, že se mi příčí nechat svoje dítě brečet a trpět samotné než usne, na druhé straně jsem začínala mít obavu, jestli dceři neubližuji tím, že jí usnout pomáhám, že ji nenechám, byť za cenu proplakaných nocí, usnout samotnou. Misky vah se s každým dalším usnutím s pomocí začaly povážlivě naklánět na stranu – nechat plakat dokud neusne a nakonec jsem se rozhodla, že to udělám, až jí bude rok a půl, nebudu jí již déle narušovat spánkovou hygienu (jak píší odborníci), zadupu na několik nocí své cítění a NAUČÍM jí spát.
A po tomto rozhodnutí nastala noc, na kterou nezapomenu. Malá se probudila už v půl páté ráno a nejevila žádné známky únavy, ani pobyt u prsu jí nepřišel tak zajímavý, aby u něj usnula. Asi po hodině bombardování plyšáky a skákání po hlavě jsem si řekla, že tedy vstaneme. Oznámila jsem jí svůj úmysl, několikrát jsem se protáhla a pomalu se chystala zvednout, když mi malá sebrala polštářek, lehla si na něj, zavřela oči a USNULA. Ano, sama, bez všeho, jen tak, zavřela oči a spala. Já už ne, nemohla jsem tomu uvěřit, stále jsem se na ní dívala, jestli jen tak neleží a nehraje si. Ani poté, co jsem zjistila, že opravdu tvrdě spí, jsem neusnula. Zažívala jsem euforii, po tolika dnech přemýšlení mám jistotu. Jistotu, kterou nemůže nabídnout nic jiného, než osobní prožitek. Pociťovala jsem a pociťuji stále blaženost nad tím, že se nemusím zpronevěřit svým pocitům, že nemusím podstoupit proplakané noci, že nemusím nic, co nechci, ani kdyby mi celý svět tvrdil, že se mýlím. Protože teď už vím, že děti usnout umí.
A na závěr chci napsat, že nepíšu tento článek proto, abych v někom vzbuzovala špatné svědomí, ani abych soudila matky, kterým „učit“ dítě spát nevadí, ani abych na ústa padající maminky přesvědčovala, že mají ještě vydržet. Píšu pro ženy, jako jsem já, ženy, kterým učit dítě spát připadá stejně absurdní jako ho učit dýchat či vylučovat, pro ty, na které tlak okolí a absence vlastní zkušenosti doléhá hřbetlámající silou. Píšu jednu zkušenost, píšu pro naději, píšu proto, že mně samotné by takový článek, ještě před několika dny, velmi, velmi pomohl.
Napsal/a: Lien
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (27 vyjádření)
Holky, teda to koukám, mě zase až tak úchvatný ten článek nepřijde, ale mám samozřejmě radost, že se vám líbí. Slibuju, že jestli mě něco tak nadchne, zase napíšu, tak počítejte za rok, za dva.:o))
Jinak k tomu spaní, malá ještě sama v postýlce nikdy neusnula, v tom kennspeed trošku závidím, ale teď už mi to nevadí, ani kdyby to trvalo třeba do pěti let, protože se nemusím zabývat tím, že jí týrám a nedopřeju jí klidné spaní, jak se dočtu v mnoha chytrých knihách. Takže to beru tak, že jestli sama neusne, tak se jí prostě samotné usínat nechce a po důvodech pátrat nebudu, těch může být tisíc a že je nevidím neznamená že neexistují. Ale je pravda, že někdy bych taky radši dělala něco jiného, než s ní ležela v posteli, na to jsem ale měla a zase budu mít spoustu času jindy.
Peťko, taky mám známou, která mi říkala, že dítě vyřvávat nenechala, protože neřvalo, ale ono u novorozenců to logicky nemůže trvat tak dlouho, protože se rychleji unaví. Tak mi vyprávěla, že když přišla z porodnice, tak nakojila, přebalila a položila, malý řval, tak se mu s manželem smáli (nepochopitelná představa) a on tedy usnul. No co jiného mu zbylo, že? A teď si myslí, že je ta dobrá matka s hodným dítětem, které se vyřvat nemusí nechat a usne samo, jenže já mám pocit, že ho spíš jen zlomili hodně brzy.
Mariko 15 minut je pro mě asi tak o 12 minut víc, než nechávám malou brečet bez utěšování.
Babofko, nemám. :o)
Lussy, tohle jsem si probírala v hlavě na silvestra, co jsem všechno mohla a měla udělat líp. Jenže to bych mohla teď, tenkrát jsem se zachovala nejlíp jak jsem mohla tenkrát, takže asi nemá cenu se trápit, i když pokusného králíčka mám doma taky, asi jako každá prvnička.
Matildo, cítím, že po odchodu manžela jsem se uklidnila hodně a na malé vidím taky velké změny. Tím teda nechci říct, že manžel může za všechno špatné, ale rozhodně je mi teď mnohem volněji a nakonec snad ještě ze mě bude hodná, milá paní. :o))
Babofko??????
Tak já televizi stlumím:))))
A malá mi taky nechce do postele, takže usíná u nás a já jí přenesu, ale aby ječela, tak to ne:)))))
Peťko, malá mi chodí pomalu pravidelně spát mezi 22.-23.hod., i když jde do školky…….ale tady teda ťukám, ráno do školky vstane:))))
Ve školce spí po obědě, takže to udělá hodně a doma jí nedávám, takže to výjde na stejno, je prostě plná elánu i večer:)))
Babofko a v kolik zalézáte na tu pohádku?
Nemá třeba prcek obavu, že mu odejdete, že mu to nedovolí dříve usnout? Že jako nemá tu potřebnou jistotu.
Zase nechápu, jak ráno vstává do školky, když usíná tak pozdě? A spí ve školce?
mariko, to by mě vůbec nenapadlo 🙂 Navíc když taťka kouká v obýváku na TV, asi by nás při tom čtení dost rušil 🙂 Takže my nejdřív zuby, pak do postele a tam čteme, povídáme nebo koukáme na pohádky na DVD… A při odchodu ječí, vříská, běhá za námi, stojí mezi dveřmi a nenechá se přemluvit. I když necháme dveře otevřené, aby nás slyšel, že jsme mu neutekli…
Babofko, já pohádky čtu v obýváku na sedačce, přečtu to, co malá chce, pak jde na zuby a pak do postele…….ale tam dokáže taky do 23.hod.mluvit a mluvit sama se sebou:)))))
matilda: však já děti do tabulek nervu :-), právě že se na tabulky kouknu a myslím si svoje a dělám si po svým.
A ještě jednou chválím Lien, opravdu moc pěkný článek, kéž bych taky měla takové spisovatelské „střevo“ 🙂 a to se týká i vás ostatních, píšete moc hezky.
Lien, i já musím tvůj článek moc pochválit!
Jak už zde zaznělo, každé dítě je jiné a každému vyhovuje něco jiného.
Jelikož mám děti dvě, můžu porovnávat. První dcera usínala od cca 3 let naprosto sama, ve svém pokojíku, spala celou noc a dokonce skvěle usínala i jinde, než doma.
Druhá dcera je úplně jiná, ve všem, tedy i v tom usínání. Do 3 let jsem uspávala pouze já a to z důvodu kojení. Usnula pouze u prsu. I v noci se na kojení často budila. Nyní je už v podstatě velká, pětiletá holčička, ale sama spát nechodí stále. Nicméně už se můžeme s manželem vystřídat. Vždy se přečte pohádka a pak u ní ležíme a zpíváme. Usíná tedy pravidelně po osmé hodině, nejsme teda u ní nijak dlouho, do 20 – 30 minut spí. Taky, dnes už s úsměvem, vzpomínám na noci, kdy byla i 10x vzhůru. Nyní spí až do rána, nebudí se vůbec. Takže nám to takto vyhovuje. Až přijde ten správný čas a sama bude chtít, pak myslím, že půjde bez problémů spát do pokojíčku a bude usínat sama.
Měla jsem strach, jak to bude ve školce, protože ona prostě po obědě doma nespala od 2 let téměř nikdy! Ale zvládla to dobře, dokonce tam i v pohodě usnula, sama a bez problémů. Já tedy samozřejmě nepochybuji, že by děti neuměly usínat bez „pomoci“.
A ještě napíšu, co mi docela i vadí. I když opět, ať si se svým dítětem dělá každý co chce. Ale když někdo dává spát miminko od 6ti týdnů do samostatného pokoje na celou noc, to nechápu a nikdy nepochopím. Znám takový případ a jelikož už je toto předčasně odložené dítě docela velké, můžu pozorovat dopad takové výchovy, kdy prostě rodiče uspokojí pouze fyzické potřeby, ale na psychické zapomínají. No, to jsem se nechala unést a odbočila, to sem nepatří.
Lien, určitě piš dál!
Lien, díky za hezký článek a doufám, že budu tvé články vídat na těchto stránkách častěji…
U nás nastal zlom cca v 18 měsících. Do té doby mi malý usínal sám ve své postýlce, ve svém pokojíčku, i když častěji jsme ho do ní přenášeli, když usnul u prsu… A od 18ti měsíců do nynějška (3 roky), kdy jsme začali před spaním více vyprávět pohádky, nás nechce pustit a po pohádce usínat sám, takže obvykle min. hodinu uspáváme a velmi často usínáme jako první my… A toto navíc probíhá u nás v ložnici, protože malý nehodlá spát sám, ve své posteli, ve svém pokojíku, ale s námi. Pokojíček a svoji postel prostě totálně zavrhl… Nepomáhá ani stejným způsobem uspat jinde než v ložnici… A ty hodiny uspávání jsou leckdy velmi příjemné, plné mazlení a spikleneckého špitání, ale leckdy bych raději udělala něco neodkladného v kuchyni, naložila se do vany nebo se dívala na TV a ne jen polehávala „zbytečně“ v posteli a přemlouvala, aby ve 23hod už konečně sakra spal… Takže Lien, máš-li radu, sem s ní… 😉
Teda Lien, to je překvapení, moc pěkný článek, pěkně napsané, takže nyní budu očekávat pěkné články i od tebe, tak doufám, že to nebyl první, ani poslední:)))
Fakt pěkný:))))
Jinak každé dítě je individuální, pokud si bude maminka dítě uspávat večer je to její věc………mě děti usínali u kojení, pak jsem je přenášela do postýlky, u nočních kojení samo zůstaly už v posteli u nás…….ale jinak mi zrovna malý i dcera, když byla malá usínali sami bez problémů. povykládali si, pohráli si v postýlce a usli:)))))
Takže, jak si děti povedeš ve spaní, tak to je……byly a jsou chvilky, že dítě nechtělo spát a křičelo v postýlce, já osobně jsem je nechala asi tak 15.min.pokud nepřestali, tak jsem je vzala a uspala na rukách…….malý mi to občas dělá, ale beru to jako, že chce zrovna být u mě v náručí, protože za den ho moc nechovám, nechce, tak si to vybírá večer:)))))
Ještě jednou velká pochvala za moc pěkný článek:))))
Lien, děkuji za článek. Jsem ráda, že jsi ho napsala.
Je to hezký příspěvek, pěkně napsaný, čtivý a délka je tak akorát (ani dlouhé, ani krátké) – takže chválím.:-)
Jinak si myslím, že je dobře používat vlastní rozum, instinkt i cit, někdy je dobré, když vládne hlava a jindy zase srdce…
Ani já nepatřím mezi „loutky“, také si raději dělám věci po svém. Takže Ti rozumím…
I když nutno podotknout: leckdy je to „drahé“
(ta vlastní zkušenost).
Keenspeed, děti nenarveš do tabulek a pojem „spát celou noc“ je taky relativní, každý si počet hodin představí jinak. Maminka, které miminko i v noci vstávalo co hodinu a teď jí spí do půl páté do rána, se toho nemůže nabažit. A mamča, jejíž první dítě spávalo od narození 9 celých nočních hodin, a to druhé se jí budí dvakrát třikrát za noc, je z toho hotová:-)))
Lien, moc hezký článek, já sama mám doma vzorek toho, jakou mají miminka potřebu spánku:-)))
Myslím, že příznivkyň metody „vyřvání miminek“ mezi námi moc není, spíš se všechny shodneme na tom, že každé dítě je jedinečný vzorek osobnosti a co platí na jednoho, většinou neplatí na druhého:-) Pro ty, co mají skutečně nespavé děti, je to k uzoufání a věřím, že hledají a snaží se vyzkoušet cokoliv, co by mohlo jejich situaci ulehčit. Naše třetí dítko bylo příkladem všeho, co si člověk představí jako nesnesitelné, nespal přes den, nespal v noci a jen a jen křičel, ale stejně se nenašel způsob, jak jinak to zvládnout, než jen tu jeho náturu absolutně respektovat a čekat, že to přejde. A přešlo, dnes je to jen vzpomínkou, co bylo dříve tíživé, dnes je místy až úsměvné:-)
Jsem ráda, že jste s Maruškou tak sehrané, myslím, že nemáš doma žádného hyperaktivního vzteklounka, ale moudrou malou hlavičku, která si s tvou pomocí hledá sama cestičky, jak jí to všechno nejlíp vyhovuje. A jen tak dál.
Článeček je moc hezky a s láskou napsaný, těším se, že si zase někdy počtu, jak spolu holky kráčíte životem:-)
Lien: moc hezky napsané a krásně ses trefila do mého nynějšího rozpoložení ohledně usínání malého.
Malý má od začátku jasno v tom, kdy je noc a kdy den. Samozřejmě probíhalo a probíhá noční kojení, i když má načatý 10.měsíc a podle chytrých knížek by měl už 4 měsíce spát celou noc bez buzení.
Každopádně – umí usínat sám. Ze začátku vždycky usnul při večerním kojení – jako při každém, takže do postýlky jsem ho prostě dávala spícího. Později už někdy zůstal vzhůru a – někdy usnul sám po minutách brblání, jindy záchvaty breku apod. Prostě nic ustáleného.
Teď, jak byl před svátky nemocný, v noci šaškoval v postýlce, no tak co, nebylo mu dobře, nechala jsem ho usnout v náručí a pak si lehla s ním na břiše,takhle jsme leželi třeba hodinu po půlnoci a zábalech, pak jsem ho dala do postýlky, a najednou už nešaškoval a vzbudil se až na další kojení.
Poslední dny dám prcka po večerním kojení do postýlky bdělého, rozloučím se, jdu pryč a on si brblá,a usne sám.
Při spánku přes den to jsou větší „boje“, sám usne pouze v kočáru, v postýlce je schopen 2 hodiny blbnout, i když je evidentně unavený, prostě jak říkám, neumí se sám zklidnit, tak u něj prostě sedím, aby usnul.
Naposledy mě mile překvapil na Silvestra. Přes půlnoc spal se mnou, mě rány vzbudily hned, jeho až v půl 1, ale vůbec se nebál, jen skočil na kolena a začal řádit jako po ránu:-) Říkala jsem si, to už mi neusne – ale nakojila jsem ,bdícího dala do postýlky, odešla jsem, páč jsem čekala řev a ono nic a do 10min byl tuhej. A já koukala jako blázen,a k ránu to proběhlo úplně stejně.
Podobná situace jako u vás 🙂
Takže časem se určitě ještě něco změní. Jen jsem spíš zvědavá, jak jednou proběhne usínání za přítomnosti někoho jiného, až tedy přestane noční kojení.
A jen tak by mě zajímalo, proč musí podle knížek atd. mimča spát celou noc, když i já sama mám jak problémy s usínáním, tak se i v noci taky budím, na wc, na pití apod. Neumím spát 12hod v kuse.
Lien,
opravdu moc hezky napsané.
Malé teď bylo 19 měsíců a úplně sama neusnula taky ještě nikdy. Už jsme se dopracovali aslespoň k tomu, že usíná vedle nás v posteli a my jí pak přendaváme do postýlky, ale abych jí rovnou položila do postýlky, chvíli si s ní povídala a ODEŠLA a ona že by usnula, tak to nehrozí.
Ale po tom, co jsme ji nosili třeba 2 hodiny v náručí, nebo 3 hodiny houpali na míči mi tohle přijde jako naprostá pohoda a nevidím v tom problém.
A hlavně spí celou noc! Taky jsme zažívali to, že usnula pracně v devět večer, vzbudila se ve dvě ráno a do pěti jsme si hrály v pokojíčku, protože byla naprosto bdělá, pak se teprve nechala uspat a spaly jsme do devíti.
V tomto , stejně jako u kojení, dudlíku, nošení, vození v kočárku je prostě každé dítě (a rodič) jiné.
Mě jen vždycky přijde líto, že malá je náš takový pokusný králíček a když si zpětně uvědomím co bych všechno dělala jinak, líp, které rady bych poslechla a které bych naprosto vypustila, mohli jsme si to miminkovské období užít mnohem víc.
Jé a miklis, taky děkuju, já bych tě úplně přehlídla, to je ostuda. Bude to tím, že tě nevídám často.
Děkuji moc, jsem ráda, že se článek líbí.
Petro, on ten původní, co se neodeslal byl trošku provokativnější, ale tenhle je lepší a doufám, že je z něj skutečně jasné, že se nechci o ničem dohadovat.
Hanino, Inori, Vírenko, tak pokračování zatím můžu napsat tak jen zhruba 14 dní, protože déle to asi není. Je pravda, že v noci spím lépe, tedy především já, protože nečekám, kdy zase budu přiskakovat s prsem. Stalo se několikrát (od té doby), že malá usnula po probuzení v noci sama, ale já to nehrotím, pokud mám náladu, tak jí prs dám, pokud ne a ona neprotestuje, tak jí jen řeknu, že chci spinkat, pokud protestuje, tak stejně dám, ale jen napít a pak už řeknu, že dostala a teď se spinká a ona spí. Předtím mi visela na prsu třeba 3/4 hodiny, ona „spala“ já ale ne, protože tato neppohodlná poloha takovou dobu – no žádný med, ale naštěstí to nebylo nijak často. Třeba dnes i včera v noci spala od osmi do půl páté, potom čůrala, dostala prso, chviličku cucla a spaly jsme dál dnes až do osmi hodin. Můžu říct, že jsem se uklidnila hlavně já, prostě nehrotím, nenutím striktně usínat samotnou, ale ani nedělám oběť. Večerní usínání je vždycky se mnou, to zatím ani neplánuji nechat jí samotnou, jde spíš o to noční probouzení se.
Ještě jednou díky, opravdu mě pochvala potěšila.
Úplně si mě vyrazila dech,jak si to krásně napsala.
Já už to mám hooodně dávno za sebou,takže po tom čase se už vše motá.Jen potvrdím,že opravdu každé dítě je jiné.
Bylo by fajn,kdyby jsi našla chvilky a Tvé postřehy psala pravidelně,opravdu by to stálo za to….
opravdu moc krásně napsané
Lien, jestli tohle měl být ten článek na rozvíření klidné hladiny, tak myslím, že příště budeš muset přitvrdit :-)))
A pak že nemáš dar slova, je to vážně pěkně napsané.
Přidávám se k Virence, že je to krásná výpověď o jedné mamince a jedné holčičce. Myslím si, že ty, které měly štěstí na spavé dítě, které bez problémů usíná samo v postýlce už od malinka (viz naše Majda), budou nejspíš kroutit hlavou, co to tu řešíme. Ty, které na ten spásný okamžik, kdy dítě konečně bude usínat samo, musely čekat i déle než 4 roky (viz naše Anička), si možná řeknou, že jsi měla ohromné štěstí, když ti to takto vyšlo už v 15 měsících 🙂
Přeju všem maminkám, které se už jsou věčným uspáváním vyčerpané, aby ten okamžik přišel co nejdříve. O usínání naší Aničky bych mohla napsat snad i seriál. Byly chvíle, kdy jsem si v duchu neustále opakovala – „Tohle přece nemůže trvat věčně, v 15 už bude určitě usínat sama, tak to někdy přece musí přijít!“
Ono to opravdu dřív nebo později přijde, v tu správnou chvíli bude stačit jen opravdu malilinko, ale musí k tomu dozrát jak dítě, tak maminka.
Lien, moc hezký článek.
Asi budu mít potřebu se tě zeptat za rok, jaké jsou výsledky 🙂 Myslím, že ti přesně rozumím v tom, že učit dítě věci jako jídlo a spánek je absurdní. Jsou to programy, jejichž poruchy mají většinou původ v okolí malého dítěte a náprava by měla přijít zvenčí, nikoliv „výchovou“ dítěte samotného. Ale jako ve všem, takový postup často na první pohled docela hezky funguje…
Jiná věc je, že někdo „učí spát“ zdravé, jen svým osobním tempem se rozvíjející dítě – potom jsem zastáncem toho, že neexistuje ani univerzální matka-dítě, ani univerzální postup. Pro spavé dítě je tenhle článek legrační, pro skutečného nespavce k uzoufání. Jako svědectví o vývoji jedné maminky a jedné holčičky mezi námi je to ale moc hezké 🙂
Pěkný Lien, jak pokračujete?
Mobile Sliding Menu