Musíme děti naučit usnout?

Rubrika: Jsem máma

K velké nelibosti svých rodičů, učitelů, nadřízených a dalších lidí jsem od malička zvyklá nad věcmi přemýšlet a nepřijímat vše jako fakt jen proto, že to tak dělá většina, nebo se to už dělá dlouho. V mnoha případech mi tento vklad vlastního úsudku pomohl, v mnoha jiných až čas a osobní zkušenosti ukázaly, že můj názor a pohled byl zcela mylný a holé přijetí faktu by mi ušetřilo spoustu času a někdy i nepříjemností…

Když jsem začala uvažovat o roli maminky, vyvstalo mnoho nových témat, která jsem neměla probádaná, na něž jsem neměla jasný a ucelený názor, nebo se neshodoval s obecně platnými normami. Jedním z nich je usínání dítěte.
Před narozením dcery a ještě mnoho měsíců poté, byl můj názor jasný. Děti usínat umí a pokud k tomu chtějí houpat nebo cokoli jiného, neznamená to, že usínat neumí.

Mojí dceři je patnáct měsíců a nikdy neusnula sama. Vždy u prsu, v náručí nebo v šátku, ale sama v postýlce prostě nikdy. Začala jsem se tedy více zajímat o toto téma, přečetla mnoho článků, knih, diskusí, zkušeností jiných maminek a z malého červíčka, který mi hlodal v hlavě, se pomalu ale jistě stal Olgoj Chorchoj. Na jednu stranu jsem cítila, že se mi příčí nechat svoje dítě brečet a trpět samotné než usne, na druhé straně jsem začínala mít obavu, jestli dceři neubližuji tím, že jí usnout pomáhám, že ji nenechám, byť za cenu proplakaných nocí, usnout samotnou. Misky vah se s každým dalším usnutím s pomocí začaly povážlivě naklánět na stranu – nechat plakat dokud neusne a nakonec jsem se rozhodla, že to udělám, až jí bude rok a půl, nebudu jí již déle narušovat spánkovou hygienu (jak píší odborníci), zadupu na několik nocí své cítění a NAUČÍM jí spát.

A po tomto rozhodnutí nastala noc, na kterou nezapomenu. Malá se probudila už v půl páté ráno a nejevila žádné známky únavy, ani pobyt u prsu jí nepřišel tak zajímavý, aby u něj usnula. Asi po hodině bombardování plyšáky a skákání po hlavě jsem si řekla, že tedy vstaneme. Oznámila jsem jí svůj úmysl, několikrát jsem se protáhla a pomalu se chystala zvednout, když mi malá sebrala polštářek, lehla si na něj, zavřela oči a USNULA. Ano, sama, bez všeho, jen tak, zavřela oči a spala. Já už ne, nemohla jsem tomu uvěřit, stále jsem se na ní dívala, jestli jen tak neleží a nehraje si. Ani poté, co jsem zjistila, že opravdu tvrdě spí, jsem neusnula. Zažívala jsem euforii, po tolika dnech přemýšlení mám jistotu. Jistotu, kterou nemůže nabídnout nic jiného, než osobní prožitek. Pociťovala jsem a pociťuji stále blaženost nad tím, že se nemusím zpronevěřit svým pocitům, že nemusím podstoupit proplakané noci, že nemusím nic, co nechci, ani kdyby mi celý svět tvrdil, že se mýlím. Protože teď už vím, že děti usnout umí.

A na závěr chci napsat, že nepíšu tento článek proto, abych v někom vzbuzovala špatné svědomí, ani abych soudila matky, kterým „učit“ dítě spát nevadí, ani abych na ústa padající maminky přesvědčovala, že mají ještě vydržet. Píšu pro ženy, jako jsem já, ženy, kterým učit dítě spát připadá stejně absurdní jako ho učit dýchat či vylučovat, pro ty, na které tlak okolí a absence vlastní zkušenosti doléhá hřbetlámající silou. Píšu jednu zkušenost, píšu pro naději, píšu proto, že mně samotné by takový článek, ještě před několika dny, velmi, velmi pomohl.

Napsal/a: Lien

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (27 vyjádření)

  • se zajmem čtu o výchově v současné době,to co prožíváte s jedním dítětem se prakticky nedá dělat s více dětmi,prostě nestíháte a potřebujete ten noční čas, každé dítě je jiné a má jiné nároky,jedno spí pěkně a je tiché a jiné ne,je prima,že žijete v době,kdy jim můžete vyhovět.

  • Anonymní

    Moc hezký článek Lien. Člověk míní a život (v tomto případě děti) mění :-). Naše obě děti spali ve svých postýlkách – Veřča od 4. měsíců, Mariánek od 9.měsíců. Neptejte se mě jak jsem to v naprostém klidu dokázala,mohou za to naše děti :-). Prostě jsem se jeden den rozhodla, že je čas a oni ze dne naden opravdu spali a dokonce lépe než s námi, žádný pláč. Jediné s čím se zatím potýkáme je jedno noční buzení u Maríska.

    Tabulky netabulky i přes pohrdlivý pohled tchánovců a jejich vrstevníků si naše děti rozmazlujeme podle svého :-).

    vicikovka

  • mariko, mě taky připadá, že malý má s přicházejícím večerem vždycky čím dál víc energie… 🙂
    Přenést po usnutí jsme ho taky zkoušeli, ale on se vždycky v průběhu noci stejně probudí a s pláčem nebo bez se do ložnice vrátí… 🙂

  • Peťko, my měli malého v ložnici jen do chvíle, kdy spal v košíku. Takže cca 2 měsíce. Pak šel do své postýlky v pokojíčku, protože bychom se do ložnice už fakt nevešli… Letiště máme napasované skoro od zdi ke zdi a zbyteček prostoru v nohách postele slouží jako ulička mezi postelí a skříněmi. Takže s košíkem to ještě šlo, pak už fakt dost těžko. Ale dveře mezi ložnicí a pokojíčkem byly dokořán a navíc jsem měla permanentně zapnutou chůvičku. Ale malý byl v noci velký spáč, takže spal fakt od usnutí (cca 22 hod) až do rána do 6-7 hod., pak se u mě v posteli přisál k prsu a dál jsme spolu chrupkali do 11 hodin 🙂
    A s tím vstáváním do školky je to těžké, protože on je prostě zvyklý spát do 8-9 hodin. Takže vstávat se mi nechce, ale ve školce prý s děmi spí a to chodívá už v půl jedné a budí je v půl třetí. Doma už na spaní netrvám (myslím když nejde do školky), ale buď stejně odpo usne a nebo je otravný, kňourá, zkrátka je unavený, ale kolem půl osmé prostě ožije a zase ho do postele nemůžeš dostat… 🙂 Prostě sova… 🙂

  • keenspeed
    keenspeed

    A já ještě dodám, že se těším, až…. prcek začne sám slézat z postele, což tedy bude ještě chvíli trvat :-), ale že pak už snad tolik nebudu jako na jehlách, aby mi nevycestoval z postele na podlahu… i když asi jako správná matka těžko upadnu do spánkového bezvědomí, abych vůbec nevěděla, že se prcek hnul z postele.

    Jinak tedy v postýlce spí, ale když si přes den lehnu, tak většinou jde ke mně a v noci občas taky, podle potřeby.
    Přeci jako dospělí se rádi tulíme k drahé polovičce, tak proč ne jako rodiče s dětmi?? Ale je fakt, že zase spát s prckem každou noc, tak se nevyspím vůbec.
    A taky se ještě těším – hezky si to plánuju a malej ani neví, co ho čeká – že si budeme dělat hezká rána, jednou za čas, uděláme si mlsavou snídani nebo svačinu, zalezeme pod peřinu a budeme koukat na pohádky a jen tak spolu lenošit.. hm, abych se pak nedivila, až mě Eli s tímhle plánem pošle do … někam, že?
    No nic, taky malá odbočka 🙂

  • Matilda

    Keen, však já vím:-) To jen reakce na ten poslední odstaveček, proč musí děti podle knížek prospat celou noc…

    Peťko, já si taky nedokážu představit, že bych takového broučka, kterého jsem sotva porodila, hned dala z ložnice pryč… Ale často jsem si toho všimla ve filmech (a vždycky mě to šokovalo), že miminko má hned svůj pokoj a maminka za ním v noci odbíhá… Myslím, že takových případů není mnoho, většinou jsou děti hlavně první rok v postýlce v ložnici rodičů. Ale na druhou stranu, znám i dopad výchovy rodičů, kdy dítě v sedmi letech ještě pořád spí v manželské posteli, protože prostě propásli tu správnou dobu, kdy už by mohli udělat ten důležitý krok a dát dítěti vlastní postel, a teď jsou z toho nešťastní, navíc kluk visí mamince na krku a začal z postele vykopávat i taťku, chce mít mámu jen pro sebe…
    Ale to je taky určitě extrém. Každý máme v sobě, nakolik je nám přítomnost dítěte v naší posteli ještě příjemná a kdy nám začne být spíš na obtíž, každý má tu hranici jinde, ale pak nemůžeme být naštvaní, když celou dobu doufáme, že to nebude trvat věčně a dítě pak nechce ve třech čtyřech letech spát samo. To je zase můj názor, všechny tři děti jsem ukládala do postýlky a do svého pokoje šly ještě před prvním rokem a je to bez problémů, ani jedno nedělalo nikdy scény, že chce spát s námi. Protože já třeba patřím k těm rodičům, kteří si myslí, že i soukromí a sexualita rodičů je k semknutí rodiny důležitá a pokud máte dítě v posteli i čtyři roky v kuse, pak to často vede k narušení fungování vztahů mezi mužem a ženou. Ale to už je taky jiné téma, omlouvám se:-) To jsem celá já:-))))

  • Lien

    Padmé já děkuji tobě a tvé zvědavosti, bez které by článek nebyl. :o))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist