Už od dětství,kam jen až moje paměť sahá, vždy jsme měli v domácnosti nějaké zvířátko.
Byla jsem ještě docela malá. Měli jsme Ferdu a Piráta. Papoušky. Ferda byl chytrej a Pirát nenažranej. Ferda ulétl z panelákové kuchyně a našli jsme ho jen díky inzerátu. (Patro trefil, vchod už ne…)
Rybičky. Ve velké skleněné kouli. Jednoho večera zasedla mamka ke knize a bylo jí divné, že ryby „nebublaj“. Jímlo ji podezření na mého brášku. Přišla k jeho posteli a odhrnula deku. Jiřik třímal rybičky v pěstičkách, aby jim nebylo smutno a aby jim nebyla zima. Byly spláchnuty se všemi poctami..
Pak jsme měli psy. Moc psů. Jeden odešel, druhý se objevil.
Nick – černý knírač – pes jako hovado. Otec prohlásil, když psa, tak pořádnýho, s papírama. Postavil se kotec. Konaly se každodenní vycházky do pískovny s cílem dokonalého výcviku. „Daun“ „App“ řval tatík… Nicka zajímal buřt, kterého jsem měla schovaného v kapse. Hodná holčička((-:. Někdo nám papíráka ukradl, vystříhali díru v pletivu kotce a psa odvedli… Jo, i to se děje, sousedi přihlíželi, ale NIKDO NIC NEVIDĚL…
Konny – fenka velšteriéra. Nevím, jestli je to napsané správně. Hodná, chytrá. Blbá jen, co se otázek lásky týče. Spustila se s pobudou z vedlejší ulice a akt lásky se pro ni stal osudným. Něco se nepovedlo a museli ji utratit.
Boddy – štěně, kříženec. Měli jsme ho pár dní a uteklo. Našli jsme ho do týdne na úplně jiném sídlišti. Mělo psinku. Šlo to rychle.
Jonáš. Po rozvodu rodičů u nás nějakou dobu nebylo žádné zvíře. Pak, využivše pohnutí mamčiny mysli, nastrčily (my, děti) jsme jí do domácnosti Jonáše. Ani vám ho nebudu popisovat. Byla to taková směska, jak se říká, deset psů z jedný kůže… Jonáš byl tulák. Bydleli jsme na předměstí a nezřídka se stávalo, že jsem ho potkávala v centru u stánku s grilovanými kuřaty. Jak se tam dostal, to nám bylo záhadou, ale dělal to denně. Byl chytrý, viděla jsem ho čekat na přechodu, až bude zelená. Pak jsme se stěhovali a on se zapomněl včas vrátit. Bydleli jsme sice ve stejném městě, on se však na naši „péči“ vykašlal a našel si jiného páníčka. Teď je z něj slušňák, krmí se párečkama, hrozně přibral a mám podezření, že mu ušmikli…. Panička je z něj tak hin, že prostě nemám to srdce…
A PAK JSEM SE VDALA((-:.
V manželově rodině byl JEDEN pes((-:. Po dlouhá léta a zemřel až za mé „éry“.
V mezičase chovala má sestra v paneláku miliony křečků, různých druhů, z nichž někteří chodili na návštěvy k sousedům (nevíme kudy((-: ) a jedna fakt vyjímečná křeččí dáma čekávala před dveřmi výtahu na mého bratra, až se vrátí z „pařby“. Pravidelně ji tam nacházel a pokaždé si nebyl úplně jist, jak to vlastně s těmi „bílými myškami“ je(((-:
Set… Prvního psa jsem vnutila manžovi už na svatbě. Počkali jsme, až se trošku cinkne a pak jsme mu vnutili zablešené štěně, které nabízel místní násoska za panáka. Hladil psa, blechy mu lezly za košili a říkal:“ Vy jste ku…y, já jsem psa nechtěl..“ Psovi je dneska sedm let, je uštěkanej až běda a už na něj jdou starouškovské manýry. Třeba rabování u obecních popelnic, kdy si vítězoslavně donese domů ohnilej rohlík (o který doma nestojí ani náhodou) a nadělá tam bordel. Panička pak kmitá kolem popelnic a zametá a uklízí….
Bára…Asi dva roky jsme bydleli na vesnici, když jednoho deštivého dne k nám přišla fenka německého boxera. Vypadala hrozně. Měla horečku, pohublá a na těle otevřené rány a boláky. Jsme oba měkkosrdcatí, takže jsme ji dva měsíce vozili po veterinách a léčili a léčili a platili a platili… Jako starej strom, kterej cejtí svůj konec. Naposledy vykvete, aby zarodil… Bára pookřála, přibrala, po operaci (na kterou jsme si půjčovali) byla i veselá. Strašně hodnej a poslušnej pes. Pak se boule objevily znovu a rostlo to před očima. Doslova, z hodiny na hodinu. Museli jsme ji nechat utratit – museli by jí uříznout nohu a ani to by na 70% nepomohlo. (Které prase vyhodí takhle starého a nemocného psa, takový člověk by zasluhoval!!!! To jen na okraj…) Byli jsme u „uspávání“. Oba jsme vyli jako šakali…
Monty… Umřela Bára a jak se říká mezi pejskaři – na psa nový pes. Ono je to fakt. Tak jsme začali shánět. Samo, že boxera, když byla Bára takovej dobrák a mazel. Ojoojooojojoj…. Monty má deset kilo přes váhu a deset cenťáků přes míru – v kohoutku. Mělo nám bejt divné, že majitelé jeho maminky měli třímetrovou bránu a ona boxerka se ani moc při výskoku nesnažila, aby nás přes horní okraj brány zahlédla… No, Monty je dobrák. Miluje děti, má rád společnost, je tak trochu prase a děsně slintá. Lidé jsou mu svatí, ne tak ostatní zvířena. Má na kontě dvě kočky a kdyby nebyl lenoch, myslím, že by jich bylo víc.
Máme také koucoura, průběžně nějakýho toho „ptáka“ nebo „myš“ (potkani, morče..) Tyhle menší zvířátka ani nepočítám, známí to k nám odkládají, když zvířátkům dochází „životnost“ a oni vědí, že by pohled na mrtvé zviřátko neunesli..
Manžel si moc přeje leguána a já vážně uvažuji, že mu to přání splním. Přeje si ho už strašně moc dlouho a když si uvědomím, jakou zoo už mi bez „keců“ povolil a toleroval, tohle bude jen kapka v moři…
Takže, jsme takový zoomix. Manža to z počátku docela rozdýchával, dnes už se ani nediví, když k nám přijedou známí, které jsme sto let neviděli a vystupují z auta s obrovskou klecí v závěsu. Nejdřív „jdou na mně“ a manža je už pak snadná oběť(((-:.
A co vy a domácí mazlíčci? Snášíte, chováte, milujete, nadáváte, krmíte..?
Napsal/a: Bramborka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Děvčata, moc děkuji, udělaly jste mi radost((-:. Bez těch zvířátek by to snad ani nešlo((-:.
Bramborko moc krásně napsané:-))
Ke zvířátkům mám takový ,,zdravý“ vztah.Za mého dětství sestra pravidelně nosila domů bílé myšky,morčata a podobně a s oblibou se smála jak pištím když mi je dávala na rameno-potvora jedna:-(,pak jsme se přestěhovali na vesnici a začalo to …pes jeden,druhý..kočka první,druhá,třetí…králíci,slepice,kačenky,krůty a prase nesmí chybět:-)k tomu jsme ještě chovali holuby..takže mi to stačilo na celý život:-)
ale přeci jen máme psa,kočku a želvu a andulky nám umřely v loni:-(
Zuzina
Tož tak..
Bramborko nádherný počteníčko… 🙂
Taky jsme měli různou zvířenu, andulky, rybičky, morčata, u babičky slepice, králíci, teď máme už 7 let krajtu královskou. Ale na všechnu vaši zvěř rozhodně nemáme… 🙂
Pořád toužím po psovi a kočce (miluju modré britky), ale pravidelně, když přijdu jen od někoho z návtěvy, kdo má psa, kýchám, prskám, dusím se a uznávám, že jako alergik si asi do konce života fakt žádného chlupáče psího ani kočičího pořídit nemůžu… 🙁
Bramborko, moc jsem se při čtení bavila! Díky.
Moje mamka pracovala kdysi v ZOO a dokonce jsme tam i nějaký čas bydleli. Takže zvířátek na dosah bylo habaděj.
Pak jsme se přestěhovali na sídliště.
Měli jsme postupně i souběžně tato zviřátka:
chameleon Jáchym – umřel stářím, krkavec Pepa – šel do ZOO, barevné žabky kuňky – ani nevím, co se s nimi stalo, sklípkan, který nám jednou utekl z terária – někomu darován, morčátko Kikina – zalehla jsem ji v noci ve spánku :-(, andulák Ferda – utopil se ve skleničce, brácha měl bílé myšky a rybičky.
Největším miláčkem byl černý střední pudlík Filípek – ale jak se otevřely dveře od bytu, byl ten tam a naposledy byl viděn v držení rómských spoluobčanů. Oblíbencem je taky černý kočičák Fido, kterému je 18 let a stále bydlí s mamkou – toho přinesla nejmladší sestra v dlani, našla ho na louce.
Bylo toho požehnaně a já jsem za to ráda.
Chtěla bych pejska, ale manžel nechce :-(. Tak se chodím k mamce mazlit s kocourkem a dvěma kočičkama…
Bramborko, vtipně napsané + obsahově zábavné = pochvala.
Mohu k tomu jen dodat, jak u nás – asi bychom mezi vás zapadli :-))) můj bratr (tehdy 4letý) učil kuřátka plavat, moje sestra chtěla z králíků vychovat zajíce – pouštěla je k velké tátově radosti z králíkárny :-)) jinak jsme se od papouška, kanárka přes rybičky a křečka dostali k pejskovi – mamka ho přinesla v dlaních z práce /dárek od kolegyně/, táta hudlal, že TO nemá papíry a že TO doma nechce… a pak se z něj stal jeho největší milášek, byl to sice „pouliční mix“, ale chytrý, milý a hodný – prostě člen rodiny, všemi rozmazlován a milován :-))
Bramborko, článek od tebe je zárukou hezkého počteníčka 🙂 Moc hezké a tedy žasnu – jsi úžasná 🙂
U nás je to tak…. zvířata jsme v paneláku neměli, až když už jsem dospívala, pořídili jsme si křečky – žemlovou Julinku I., Julinku II. a Julinku III. – všechny dostaly rakovinu a pošly 🙁
Nicméně moje babička na Jižní Moravě měla zvířat fůru (kočky, psa, slepice, krůty, kachny, králíky…) – takže své pudy jsem si vybíjela tam… Dokonce mi v rodině „neodpustili“ historku o mé lásce k morčátku – děda mi jedno pořídil (byly mi asi 4 roky) – a já si s morčátkem hrála, udělala mu v krabici domeček a tak jsem ho mazlila a tahala, že nebohé morče nepřežilo v mé péči ani půl hodiny… Samo jsem ho obulela 🙂
Na sídlišti jsem měla dost okolních psů a hlavně jejich exkrementů, takže mít zvířátko mně nijak nelákalo.
Až teď, co jsme na dědině, máme v kotci psa, kocourek bohužel umřel nedávno. Kocour byl velký mazel a naše zlatíčko, zatím tatínka ukecáváme na dalšího. A pes – přesně jak píšeš, deset psů v jedné kůži a prase strašné 🙂 Ale máme ho rádi, je náš. Co dalšího bude, to ukáže čas… 🙂
Milá Bramborko!
Klobouk dolů před takovou zvířenou,to už je jako v ZOO.Ale zvířátka musí být,z čeho by měl člověk radost,když už ne ze zvířat.Jsou jako domácí mazlíčci,kteří už patří do rodiny a když odejdou tak jako by člověk ztratil někoho blízkého.
Doma máme také dva psy a nedám na ně dopustit i když někdy by je člověk přetrhl vejpůl jak mi pěkně hrabou ve skalce.A po úpravě za mnou zase přijdou a začnou mi olizovat ruce-no mohl by jim člověk ublížit-je to němá tvář.Bramborko článek máte krásně napsaný,dobře se četl.Přeji mnoho zážitků a krásný zbytek Velikonoc.!
Mobile Sliding Menu