Takže to vezmeme zgruntu.
Ráno vstávám první a budím všechny. Podle nálady – buď vstanu o půl hodinky dřív a proběhnu sprchou (občas se do toho zamotá dcera, která vstává sama a okupuje koupelnu). Tak tedy vynecháme sprchu a tím i oblíkání, protože obléknout si čisté prádlo na neosprchované tělo – no fuj. Ale ne pro zbytek rodiny – to jen já jsem ten, co nedodržuje onen zákon čístota půl zdraví, špína celé…
Ve chvíli, kdy odchází, to je před půl sednou, budím Petra a prcka. Tedy – prcka začínám budit už ve čtvrt. A když to zopakuji tak po patnácté v minutových intervalech, posadí se na postel. Celý jeho otec – než by vstal o minutu dřív, vždy vstával přes rifle, košili a seděl v autě dřív, než se kluci obuli – ovšem oni vstávali již v šest, on v sedm patnáct. Ručička hodin dorazí k půl sedmé, z postele se vykulí Petr, hupsne do také hnusně smradlavých oblečků a ještě se zavřenýma očima spouští icq a hledá svou ranní kávu.
(podotýkám, že to nejsem já, kdo je naučil ráno pít kávu, neslučuje se to s mým názorem, ale hoši to vyžadují).
Ve třičtvrtě na sem je konečně prcek tak nějak ve fázi oblékání. Chci-li jej dostat obden pod sprchu, musím být velmi důrazná a zkazit si celé ráno tím, že mu nedám pokoj a přes jeho brblání se přenáším mlčením a jinak se důrazně snažím jej dokotoulet do koupelny. Je-li oblečen ve třičtvrtě, většinou si jde zkontrolovat tašku, něco přidá, něco ubere, spíš přidá a já zuřím, protože tam má všechno a taška doslova praská a stále ji opravuji. Pak je najednou za pět sedm a prcek usedá ke snídani, kterou mu neustále musím vnucovat, ačkoli dřív jsme snídali všichni dohromady (to když chodili na základku všichni) a bez snídaně si kluci nedovedli představit den. Petr mezitím shltne snídani a stále si píše na icq.
Je sedm a oba musí odejít, aby jim neujel bus, jeden jede pět minut po sedmé, druhý o deset minut později a pak už nic. Jít pěšky je především pro staršího nepřekonatelná překážka. Když byli menší, chodili pěšky v dešti, sněhu a bylo jim fajn. Je sedm pět a prcek shání nějaké věci – pravidelně. Buď nemá čapku, nebo mu chybí cvičky na TV, nebo nemá správnou mikynu atd. Takhle zuby – to není čas, umýt se? Pokud není pod sprchou, leda deštěm.
Ráno vstávám každý den s tím, že začíná nový den a že bude lépe, než včera. Ráno s mými drahoušky mě většinou tak vyčerpá, že to, co mám naplánované, mám chuť odsunout. Nejhorší „kazič“ mé nálady je právě prcek. Musím hodně opatrně volit slova a tón, i když mám chuť ho roztrhnout jak housenku, protože všechno musím opakovat stokrát, pořád na něj musím koukat a pořád jej k něčemu ponoukat. To je fakt námaha. Mám ho moc ráda, stejně jako ostatní, ale ranní anabáze ve mně někdy vzbuzuje choutky udělat z něj čtyři sádrový trpaslíky.
Úderem sedm nula pět vyskakuje Petr od počítače, chytí tašku, hupsne do bot a mizí rychlostí blesku. Prcek je zvyklý, že jej vyprovodím až k hlavním dveřím našeho domu, dám mu pusu a když si neodpustím ono – a nezlob ve škole, koukne na mě hrozně uraženě a odejde. Nakonec stejně zamává.
Padne na mě taková úleva, jako bych složila vagon uhlí.
Teď je ta pravá chvíle na snídani a kafíčko. I když si ho dělám už s prvním synem, dávám si další nebo dobrý ovocný čaj a něco dobrého k tomu. Někdy jen tu tekutinu a pomalu si to užívám. K tomu si říkám, že zítra bude zase líp.
Napsal/a: JanaOss
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
Jovanko,mluvíš mi z duše.
Hned při čtení jsem myslela na budoucí manželky,jak kolem chlapečků skáčou :-(.
Jano,a to by si nemohli aspoň to kafe uvařit sami????
Jani, a co kdybys je třeba týden nechala, ať se vypravují sami?
Promiň, ale mě by asi urvalo, kdyby někdo seděl u pc a já kolem všech lítala jak pometlo a každého ještě musela stokrát kontrolovat….
A taky – když holky budete takhle těm klukům podstrojovat, chudáci jejich manželky. Já bohužel tu další mužskou populaci výchovou ovlivnit nemůžu (mám jen holčičky), ale přimlouvala bych se už kvůli všech našich dcerušek 🙂
Bramborko to musí být hezké:-)U nás si to takto vychutnáváme jen o víkendu a to ještě tak jednou,dvakrát za měsíc,když má manžel volno:-(
((((-: Zatím vstáváme všichni společně a v klidu snídáme(((-:. Ani nechci vidět, až přijdou holky do puberty…
Jana Oss, hezké, já bych mohla napsat článek zase o tom, jak jsem schopná vypadnout z domu za 10 minut 🙂 Než jsem měla holčičku, tak moje vstávání trvalo s celou procedurou minimálně hodinu. Od té doby co mám malou, tak je to fofr jak blázen:-) Sama se někdy divím, jak jsem to mohla tak rychle stihnout. Ráno vzbudím holčičku, než se stačí nasvačit, tak jsem umytá a oblečená, projdu s ní rychle proceduru ranní hygieny, doslova ji vhodím do oblečení a během 15 min jsme fuč. Nějak ráno nejsem schopná vstávat s předstihem a když už se to podaří, tak to je svátek a holčička když vstává až po mě, tak na mě hází nechápavé pohledy, co tam už jako dělám:-) Jedinou „brzdou“ v naší domácnosti co se týká vypravení se je manža, občas mě s tím dokáže přivádět k vnitřnímu šílenství:-)
Milá Jolly
Když byli menší a vstávali všichni stejně, docela to šlo. Musím uznat, že když byli menší, bylo ¨to jednodušší. Jája pomáhala Petrovi, já oblékala prcka, zbytek se jakžtakž stihnul obléknout a dokonce si uklidili i postel. Čím jsou starší, je to horší. Když jsme se sem nastěhovali, chodili všichni ještě na základku a rána byla docela prima, dokonce jsme měli čas si posedět při snídani kolem našeho kulatého jídelního stolu a povídat si. od té doby, co vycházejí psotupně ze školy a je jim nad 15, je to jako by je někdo vyměnil. Je fakt, že v tom, co jsem psala, bylo hodně sarkasmu, ale kolem a kolem tak vypadá skoro každé ráno. Nepřej si vidět, jak to vypadá, když potřebuju odjet do města něco zařizovat. Bus mi jede v 7.20 – to je teprve nervák. To najednou mají všichni na všechno čaa a jeden aby nasadil kosmickou rychlost, aby to tu nevypadalo po našem odchodu jako po výbuchu atomovky.
Ale asi bych raději celý regiment svých zmetků, než maminku po takové operaci. na podobné věci jsem hrozně háklivá a těžko bych to snášela. na to asi opravdu nemám
Přesně vidím moji rodinku po ránu. Manžel odchází kolem šesté, já v půl sedmé začínám budit dceru do školy a syna do školky. Syn vstává celkem v pohodě, pokud nepočítám, že mi musí vyjmenovat, že má kašel, nebo něco podobného, kvůli čemu zaručeně nemůže jít do školky. Ale dcera…. Pokud jí nedostávám půl hodiny z postele, tak se určitě zasekne v koupelně. V půl osmé má odcházet z domu, ale nepamatuju, kdy se nám to povedlo. Např. dnes odcházela v 7:50, ještě že má školu blízko a nemusí dojíždět, to si totiž neumím představit,asi bych se musela seznámit s řidičem busu a uplatit ho, aby čekat na zastávce 😀
Milá JanoOss!Článek by vydal na román,perfektně napsané.!U nás je to podobné než by syn stal o 10 min.dříve-vyvaluju se jak lemra odpovědí vždytˇ nehoří a autobus mám pět kroků.Ale myslím si stejně i kdyby ho měl před barákem tak nastupuje poslední.Obdivuju maminky,které toto zvládají a mají třeba čtyři děti.Já bych snad vyletěla z kůže.Snídaně u nás probíhají podobně a syn si také vyžaduje svou raní kávu s mlékem.Je mu už 14 a prý se cítí na 20.Dříve to u nás bylo jěště více akční,ale od té doby co manžel je v plném inv.důchodu tak se snaží mi pomáhat a jsem mu za to velice vděčná,že ho mám,protože sama bych to zvládala obtížně.Bydlí s námi také jeho matka která je po operaci mozku a není to také s ní dvakrát lehké,Někdy si nevpomene ani jak se jmenuje a jinde ji hlava jede na plné obrátky a je to sní super.Proto jak říkám budˇme rádi za každé ráno,které se probudíme a dívejme se na svět rozjasněnýma očima.Přeji všem krásný den.!!!!!!!!!!!!!!!!!
Mobile Sliding Menu