Ženská na škole smyku

Tak jako každoročně se mě s blížícími se Vánoci, narozeninami a svátkem ptají moji rodiče, co mi mají koupit, co bych si přála. A každoročně to je pro mě velký problém vymyslet něco, čím by mi udělali radost a tak to často končívá obálkou s penězi…

Je to asi zvláštní, ale ty barevné papírky mne netěší, ač mívají často dost vysokou hodnotu. Je ve mně asi pořádně velký kus dítěte, jenže já prostě pořád chci být překvapená!!! Čímkoli. Třeba i propiskou, kosmetikou, nějakou hrou, jakoukoli blbostí, je to jedno, ale prostě dárkem. Ale musím říct, že jednou mi ta obálka udělala velkou radost. Jsou to téměř dva roky a já si přála absolvovat školu smyku a obsah té kouzelné obálky jsem tedy použila k jejímu zaplacení.

Když jsem nadšeně sdělovala tuhle novinku mému partnerovi, dlouho se nerozmýšlel, a protože auta jsou jeho vášeň, okamžitě se ke mně přidal a tak jsme objednali kurz pro nás oba.
Když nastal den „D“, zasedli jsme každý za volant svého plechového miláčka a vyrazili na místo konání. Dopoledne jsme absolvovali teoretickou část spolu s dalšími asi 15 smykuchtivými řidiči. Teorie nás nabudila a my po obědě vyrazili všichni jako jeden muž směrem k letištní ploše vstříc praktické části. Když říkám jako jeden muž, je to téměř výstižné. My 3 ženy jsme byly v menšině, ale nebály jsme se vlka nic. Teda já jen do chvíle, než nám instruktor v několika ukázkových jízdách na speciální kluzné fólii předvedl několik přenádherných smyků a pochopitelně taky „hodin“. V tu chvíli jsem si pomyslela „Káčo blbá, kam jsi to dobrovolně vlezla!“ a prohlásila jsem: „Tak já už jsem viděla dost, je to pěkný a teď už můžu jet domů.“ Někteří se evidentně pobavili, zejména náš instruktor… No, samozřejmě jsem nikam neodjela, ale poslušně se jela řadit do kolony aut, která by se dala nazvat kolonou svatební, jen ta nevěsta v posledním z aut chyběla. V plánu odpoledne bylo zvládnout několik figur, jako jsou jízda a brždění na kluzkém povrchu jak na rovině, tak v zatáčce, vyhýbání překážkám a také řízený smyk přes ručku. To bych ani nebyla já, praštěná ženská za volantem, abych pořádně poslouchala instrukce a tak jsem v jedné z prvních figur místo mírného přibrždění pořádně zašlápla na fólii brzdu a světe div se, moje zlatá Mazdička 323F se roztočila rychleji než vrhači kladivem. Pevně jsem svírala volant a snažila se honem vybavit rady z teoretické části. Ty 2 a půl otočky mi přišly jak věčnost a já každou setinu vteřiny čekala, kdy se stejně jako v televizních honičkách i s autem převrátím na střechu a doufala, že stačím vystoupit, než auto vybouchne… 🙂 Nestalo se samozřejmě nic a já jen sklidila pořádný potlesk od instruktorů a hasičů, kteří permanentně a řádně kropili fólii, aby náhodou nepřestala klouzat. A ten adrenalin, co se mi okamžitě vylil do žil, bych mohla prodávat ještě na vánočních trzích. 🙂 Každopádně každou další jízdu jsem jezdila slušně řečeno umírněně a nařízené rozjezdové rychlosti jsem záměrně o 10 km/h ponižovala. Taky mi při jednom z hodnocení instruktor řekl: „Koukejte se příště pořádně rozjet, jezdíte nám tu jak s kočárkem!“ Taky mu vcelku poklesla brada po mé odpovědi, že „Bodejť by ne, když jsme za volantem už dva měsíce dva!“ 🙂

Shrnuto a podtrženo, byla to úžasná zkušenost a určitě bych si ji ještě někdy zopakovala. Podle statistik prý po absolvování jednodenního kurzu dochází ke zlepšení schopností řidiče v průměru o 15-20% a tak je prostoru pro zlepšování určitě ještě dost a ten náš poklad, který už víc jak rok nevozím v bříšku, ale v autosedačce, si máminu (i tátovu) co nejbezpečnější jízdu určitě zaslouží.

Napsal/a: babofka