Venkovská idylka

Rubrika: Jen tak

546016_zakopane_-_fairyland_lookK napsání tohoto článečku mě přivedla jedna známá, která po delší době navštívila naši rodinu (poprvé v domečku) a zeptala se: „Tak jak tady žijete? To musí být pohodička, co? Grilování, děti na zahradě, opalování…“ No, až tedy na ty děti na zahradě… posuďte sami 🙂 …

Listopad 2005 – po nervácích a peripetiích s hypotékou, zařizováním, stěhováním atd. konečně bydlíme – ve svém, v našem, sice starším, ale vytouženém domečku: Hurá! Leden 2006 – prožili jsme krásné pohodové svátky, naučili jsme se topit uhlím i dřívím tak, abychom se ráno nebudili do vymrzlého domu, naši dva kluci si zvykli ve škole velice rychle, našli si kamarády… Malý Davídek (tehdy dvouletý) je se mnou doma spokojený a mimi v bříšku je taky v pořádku, kopká jen tak, abych věděla, že mu nic neschází, ukázněně čeká na porod v poloze hlavičkou dolů, venku je krásná Ladovská zima… co nám chybí? 13.1. 2006 – Už týden nám nějak netáhne kotel … Manžel přichází z práce a směje se: „Tak máme 13.1., pátek, to zas budou zprávy plné nešťastné 13,“ významně si ťuká na čelo, „taková pověrčivost!“ Souhlasím. V místech, kde je komín, nějak divně praská a zeď je teplá. Manžel ze sklepa volá: „Hurá, chytlo to tah, už to zas topí krásně!“
Po zprávách „plných nešťastných 13“ jdeme uložit děti. V pokojíčku se nedá dýchat, smrdí tam zplodiny a na zdi se nedá udržet ruka, jak je horká. Panikaříme. Manžel chvátá dolů do sklepa hasit v kotli, já hystericky obvolávám kominické firmy – ve 20.30, naivní! Přijíždí švagr. „Ty vole, šlehají ti z komína plameny!“ Vítá se s mým mužem. Hasí společně a pak další dvě hodiny vynáší binec ze spodu komína. Děti jsou nadšené, protože můžou nerušeně sledovat Četnické humoresky a nikdo je nevyhání. Nakonec jim stelu dole na gauči. Jdu spát a manžel sedí do půl třetí u kotle – než úplně vystydne. Inu – pátek 13., posměváčci!
14.1. – Kominíka jsme nesehnali, manžel tedy leze na komín, já sbírám rady u sousedů, doma chodíme nabalení ve svetrech a bundách. V poledne leze muž dolů, Davídek ječí „čelt!“ – ale začínáme topit! Sláva!
Únor 2006 – Krásný slunečný sobotní den, sice sněhu plno… Ladovské zimy už mají všichni právě tak plné zuby, sousedé vylézají ven a každý honem něco kutí… V poledne rána jako z děla – vybíhám ven i s mobilem, přesvědčená, že nám nějaké auto vlítlo do plotu a já budu bez prodlení volat záchranku. „Co se děje?“ „Pojď se podívat, co se děje,“ bručí manžel. Střecha naší hospodářské budovy se propadla, kolem se válí suť ze zbořených zdí a hlouček sousedů valí kukadla za plotem… Ještě že se nikomu nic nestalo!
Vedlejší budovy nejsou pojištěné, ale uvnitř je … kočárek! Naštěstí přežil bez úhony, což mi dva týdny před porodem přijde důležitější než celá stodola.
Březen 2006 – 3.3. V 11.00 se nám přesně na den v termínu narodil náš malinký Jeníček. Tatínek slzí dojetím, bere si mimi a jsme přesvědčeni, že teď už bude všechno jenom krásné… O dva dny později nám málem vyhořela elektřina, naštěstí šikovný mužíček odhalil problém. Akorát byli dva dny potmě, bez televize a lednice nám od té doby podivně skučí.
Když se vracíme z porodnice domů, elektřina už funguje… naštěstí, protože nevidět při nastupující laktační depresi jeden díl „Ordinace v růžové zahradě“ – to bych asi nepřežila…
Červen 2006 – Konečně léto, teploučko… předchozí měsíce jsme prožili málem idylicky. Stanovili jsme si priority – uděláme novou elektřinu, zavedem plyn a natřeme fasádu. Miminko je neskutečně hodné a zlaté, jen papá a spinká, takže navzdory všem pesimistům mám uklizený dům, zasazenou zeleninu, posekanou zahradu… Nádhera! Jen škoda, že letos nebudou meruňky.
Červenec 2006 – projekt na elektřinu je taky hotov, materiál v jediné nezbořené budově a dědeček – bývalý elektrikář – optimisticky jásá: „Za tři týdny bude hotovo, maximálně měsíc!“ Taky jásám a jdu natírat plot. Srpen 2006 – Denně vařím pro 8 lidí, buchty peču každý den, každý den uklízím, sklízím zeleninu, nadále natírám plot… elektřina je tak z jedné čtvrtiny, začínáme s fasádou.
Dny trávím telefonováním, objednáváním plošiny (štít domu je vysoký 11 m, na to žebřík stačit nebude). Do toho kojím, přijímám hromadu návštěv, jelikož každý z přátel chce vidět, jak bydlíme. Oni se rozplývají nad krásami venkovského léta a já padám večer do postele zbitá únavou…
Září 2006 – Kluci jdou do školy. Můj šikovný muž zvládnul se švagrovou pomocí aspoň dvě strany fasády a plynaři přijeli, ve dvou dnech udělali svou práci a odjeli. Elektřina není ještě ani z poloviny. Propadám lehké hysterii – všude binec, suť, každý den uklízím, vařím stále pro 8 lidí (s tím, že švagr moc neudělá, zato sní za dva), dědeček se tváří tragicky, jelikož „To je problém, to půjde špatně“.
Jsem šťastná, že se neurodily meruňky, kdo by to, proboha, zavařoval?!!! Sklízím zeleninu. Na otázky po grilování odpovídám: „Jo, opekli jsme si dvakrát párky.“ Začínám být velmi hysterická. Jak si, já husa, mohla myslet, že starší dům bude bez problémů???! Nemluvím, jen vztekle ryju zahradu a když vidím dědečka stát půl hodiny pod schody a lamentovat: „To nepůjde, jak to jen uděláme,“ mám chuť zaječet.
Ale dál vařím, peču, uklízím a slzím Jeníčkovi do plínky. „Já umřu, já už tu nebudu!“ Ještěže máme tak hodné miminko!
Konec září – Návštěvy stále jezdí. Jedni známí přijedou v 18.30, vytáhnou víno a chtějí si opět povídat. Po půl hodině odcházím nezdvořile domů – musím koupat mimi, chystat svačiny dětem do školy, uklidit suť, připravit večeři… Po jejich odjezdu třísknu do stolu a zaječím: „A už tu nechci nikoho vidět aspoň do vánoc!“ Říjen 2006 – V polovině měsíce dědeček DOKONČIL ELEKTŘINU!!! Co na tom, že ze tří týdnů byly skoro 4 měsíce, co na tom, že jsme projedli navíc skoro 7.000,- … je hotovo! Zlatý dědeček!
Malujeme po necelém roce znovu celý dům, ale už nejsem hysterická, uklízím, gruntuju, kojím, vařím, žehlím, hrabu listí…
Listopad 2006 – Končím s úklidem, dům je jak ze škatulky, Jeníček je stále nejhodnější mimi pod sluncem. Klukům se ve škole daří… a my s manželem bychom nejraději zalezli do nory a prospali zimu. Koncem měsíce volá bratr: „Tak jsem slyšel, že máte hotovo, kdy můžeme přijet?“ Bráško, kdyby telefon vraždil, v ten moment je po tobě…
Prosinec 2006 – Nakonec pozvala švagrová nás – a já si mohla po roce, kdy jsem ji (coby upravenou madam) vítala jen v montérkách, špinavá, zpocená a neupravená – obléknout něco hezkého, nalíčit se, a JET NA NÁVŠTĚVU!
Topíme plynem, máme krásný žlutý domeček, zahradu uklizenou, elektřina nezlobí a až na dva záněty prsu jsem docela v pohodě… Tak to byl první rok venkovské idylky.
Ale mezi námi – ten druhý rok byl o hodně klidnější, nepotkala nás žádná katastrofa a výdaje byly oproti uplynulému roku zanedbatelné. Párkrát jsme i grilovali a život na venkově… Nevyměnili bychom ho za život zpátky ve městě ani za nic! První rok nás zocelil, posílil a myslím, že teď už nás překvapí máloco :)))… Náš domeček milujeme, byť je trochu staršího data a děláme mu pomyšlení, aby ještě dlouho sloužil. No řekněte, je něco hezčího, než večer pod hvězdami na lavičce, slyšíte jen ticho a sem tam sovu…? Život na venkově je prostě přes všechnu práci krásný!

Napsal/a: Ájík

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)

  • Jovanka

    Jarmuschko, to je fajn, že jste v novém domově takhle zapadli 🙂
    A co to je to „vodění medvěda“? Fakt to neznám, díky 🙂

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Asi trošku odbočím, ale nedá mi to.
    My se z paneláku do domečku stěhovali v půlce června.
    V září jsme vyrazili na naši první venkovskou pouť – to hlavně kvůli holčičkám. Poprvé vyzkoušeli kolotoče, Any dokonce i autíčka.
    V lednu k nám přišli tři králové – no, to už jsme zažili i ve městě, ale tady to mělo zas trochu jiné kouzlo.
    No a dnes jsem poprvé na vlastní kůži zažila „vodění medvěda“.
    Už jak jsem uložila holky, tak jsem zaznamenala divné zvuky. Holky to nebyly. Pak jsem zjistila, že to je dechovka a že to jde od sousedů. Říkala jsem si, jestli mají svatbu nebo co… A šla jsem zametat (navzdory zásadám správné Flying Lady).
    No a za chvíli zvonek a když jsem otevřela dveře, tak přede mnou stál medvěd, myslivec, zajíc a spousta dalších „maškar“. Museli mi teda vysvětlit, „co a jak“, protože jsem opravdu jen slyšela o tomto zvyku, nic bližšího jsem neznala.
    Museli jsme počkat, až si kapela uleví v keříčkách (přes cestu, ne na naší zahradě). Pak jsem si zatancovala s medvědem. A nakonec věnovala nějaký obnos do kasičky zdravotníka.
    (Prý to byli hasiči a ty peníze byly „na ně“ – třeba na hasičský ples.)
    Takže pomalu začínáme „zapadat“ do obecního dění.
    Časem se snad začneme účastnit více akcí (maškarní karneval pro děti, plesy a zábavy pro dospělé, sportovní utkání a tak).

  • Holky, děkuju 🙂 Člověka „potěší“, že všici chalupnící jsou na tom stejně. 🙂 Hančo, to je mi líto… No, my to zvládli tak rychle ještě díky možnosti dočerpání úvěru k hypotéce – na konkrétní úpravy, teď už existujem jen z „našeho“ a větší věci taky nehrozí – potřebujem dostavět tu zbořenou hosp. budovu (ta vesele chátrá dál), udělat nahoře v pokojích nové podlahy, tak do 3 let klukům poupravit pokojíčky, udělat izolaci kolem baráku, nové ploty dozadu na zahradu… a to manžílek na podzim zlámal poslední žebřík – dvoják, co jsme měli, takže ještě koupit pořádné velké Alu štafle, které se dají hódně vysunout a našeho taťku udrží 🙂 No vždyť to tu znáte všechny. Ale pak jen mávnu rukou a říkám si, to se nějak udělá, tomuhle bydleníčku se fakt nic nevyrovná 🙂

  • Jste dobrý, že jste to zvládli tak rychle, my z finančních důvodů se v tom hrabeme už 10 let a nakonec se asi budeme muset stěhovat a začínat znovu. Krásně jsi to popsala a já to viděla živě v bárvách.

  • Jovanka

    Ali, fakt krásný článek.
    A já hloupá myslela, kolik mám v bytě práce :-))
    Ještě se kvůli Tobě a ostatním začnu na tu vesnici těšit, ne?? 🙂

  • Některé kapitolky jako by byly z našeho života.Ó, jak já ti rozumím!!…. Už sedm let si dáváme do kupy domeček starý skoro sedmdesát let v bývalých Sudetech v Krkonoších. Jsme tu šťastní, narodili se nám tu oba kluci a život tady bych už za nic na světě nevyměnila!!
    Máme obrovskou zahradu se sadem, vlastní kousek potoka se pstruhy, srnky nám chodí až pod okno, občas tu proběhne divoké prase, našli jsme si tu super kamarády….
    Kluci nám se vším pomáhají, s nadšením vozí hlínu, dříví, písek, zkrátka dělají co je potřeba. (Jen aby jim to vydrželo).
    Není nad teplo, které sálá z krbu, není nad letní večery pod hvězdnou oblohou…. Ufff, to jsem se rozněžnila.
    (ale tu trubku u kamen manžel opravdu mohl pořádně utěsnit ještě než šel čistit ten komín a já se kochala nad vygruntovaným obývákem…..)
    Jo.a Kaťule-my minulý rok negrilovali ani jednou, i když jsme gril právě na tu sezónu zakoupili!!!

  • Bydlení na venkově je opravdu idylka. Já bych náš domeček nevyměnila ani za zámek ve měśtě, i když musím za vším dojíždět. Naštestí jsme už několik let samostatná obec, máme svoji malou školičku i školu. Jinak k baráčku máme pořádný kus zahrady, zahrádky a skleníky … topím jako suverén, dřevo si ukládám pěkně sama, dokážu vyškrábat kotel … někdy si připadám jako Brouk Pytlík – práce všeho druhu. V monterkách a la Krteček jsem prý sexy a s kolcama plnýma dřeva jak si to šinu do kotelny prý ještě víc … minulý rok jsme stihli grilovat jednou …

  • Karamelko, ani jsem nemusela opisovat, to byl tak šílený rok, že to mám v hlavě měsíc po měsíci – tohle bylo jen „stručně“ :)))

  • Ájíku:-)) Ty jsi snad opsala deník:-)) Krásný článek úplně se tam vidím až taky něco koupíme:-)) A že jsi to zvládla i s dětma a těhotná,no klobouk dolů:-))) K

  • Určitě, taky si to nemůžeme vynachválit… 🙂 Dík holky, je vidět, že v tom zdaleka nejsme sami :)Lenousku, já už naštěstí byla v době stěhování v 5. měsíci, takže zvracení odpadlo (zato průjmy mě držely skoro až do porodu :))) a koupelnu a plastová okna dělal předchozí majitel, takže tomu jsme naštěstí ušli… Jen jsem ještě zapomněla dodat, že nám v červenci přibylo kotě a štěně, což byla pro nás – do té doby nechovatele – taky docela lahůdka 🙂 Ale vyrostli, z kocoura je přes všechny pochyby zdatný chytač myší a pejsek sice ztratil kouzlo krásného plyšáka, zato poctivě hlídá 🙂 Tak tak – vesnickému životu zdar!

  • Ó, jak dobře to znám. Je pravda, že u domečku je pořád práce opadává omítka, zatéká ke zdi, netáhne komín, vlaštovky si staví hnízdo na omítce. Do toho se předělávají odpady, protože voda z dřezu neodtéká, když odejdou řemeslníci, kterým se dělá polopenze, nastává úklid, je to nekonečné. Sama jsem zažila předělávání obou koupelen, které se krylo s mými dvěma těhotenstvími. Pořád jsem uklízela, vařila, odskakovala jsem si zvracet, protože domem smrdělo vápno a malta – brr.
    Ájíku, popsala jsi to moc hezky, je vidět zkušenost.
    Ale je fakt, že nemáme společné prostory, nehádáme se, kdo bude tento týden vytírat schody, když je zima zatopíme, když je teplo netopíme – všechno má svoje.

  • Anonymní

    Ahoj Ajíku moc hezky jsi to napsala.My bydlíme taky na vesnici.Máme s rodiči baráček,který jsme opravovali a přidělávali patro ze staré půdy. Pamatuji si že to bylo peklo,bydleli jsme dole a když nebyla střecha ani stropy tak jsme spali vlastně pod širákem.A toho bordelu všude to byl děs.Dnes si říkám, že už bych to nechtěla zažít znova,ale jsme rádi že máme hezké bydlení.Jsem sice z Plzně,ale od mala jsem zde trávila prázdniny u babičky takže to tu mám moc ráda.Už bych do města nechtěla ani náhodou.Hlavně ted ne když máme chlapečka.Už aby bylo jaro a léto, to budem pořád na zahradě.Tak ahoj a vesnickému životu zdar.Marcela.N

  • Ahoj Ajíku,bezvadý článek.Zažili jsme něco podobného,s tím rozdílem,že mi jsme koupili domeček ,který se už nedal zpravit (po povodních).Takže jsme ho zbourali a začali od základů a vlastními silami.Tři roky jsem jenom vřila,pekla a tahala tašky s jídlem a pitím na domeček,jak jsme mu už od začátku říkali.Kolikrát mi prošly cihly rukama ani nepočítám.Když se bouraly,čistily,skládaly a zase používaly na stavění.Ty tři roky byly nekonečný,ani se nerozepisuju o všech problémech,bylo by to nadýl.Týden před stěhováním si všichni mysleli,že jsme se zbláznili,že se chceme stěhovat.Nebyla tam linka,sporák,schody ,dveře,někde ani nebyla dodělaná dlažba.V obýváku ještě stavební materiál a díra na krb,který jsme dodělávali až další rok.Ale přesto jsme to zvládli a pět dní před štědrým dnem jsme se stěhovali.Co na tom,že spousta věcí nebyla dodělaná(fasádu a dvorek nemáme ještě dnes),přesto to byli naše nejkrásnější vánoce.A letní posezení na zahradě,zimní praskání v krbu bych za nic na světě nevyměnila.

  • Ájíku, to taky známe!:-)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist