Vnučka, zdroj netušených nápadů

Rubrika: Jen tak

851889_sistersMoje malá Jitulka je dítě k nezaplacení, když byla maličká, šokovala dětskou doktorku tím, že v roce a půl znala perfektně barvy a tužku držela přímo předpisově a její mluva a zásoba říkadel a písniček byla neuvěřitelná.

Vypadá to, že se chlubím jako každá babička, ale o jejích schopnostech tu psát nebudu, ostatně se snažíme, aby se nic zbytečně neučila dopředu, aby pak její mozeček všechno správně zpracoval a neměla později problémy ve škole, pouze si vybavuji různé její nápady.

Vnučka měla dva a půl roku a v naší vesnici dělali hasiči „Mikulášskou besídku“, nejdříve jsem to dceři vymlouvala, že je ještě malá a určitě se bude bát. Nakonec jsem s nimi šla, bylo tam plno dětí, hudba, kolo štěstí, takže nebyl žádný problém, ihned začala děti dirigovat, jak se správně tancuje, na los vyhrála malé růžové autíčko i ten párek s krabičkou pití spořádala.

Nastal ten strategický okamžik, kdy vešel Mikuláš, anděl a dva čerti, které potkat venku, asi vezmu nohy na ramena. Ne tak naše Jituška, klidně se představila a ačkoli jsme ji doma učili, aby zazpívala „Padá sníh“,tak spustila „Já mám koně, vrané koně…“ Celý sál z ní byl pryč.

Po rozdělování dárečků byla diskotéka a ona se klidně nechala nosit tím nejstrašnějším čertem a ještě mu nařizovala, kde ji má zanést, domů nechtěla jít vůbec, protože muzika hrála a ona musí přece tancovat.

Jednou v létě, to měla tři roky, mi povídala: „Babičko, prosím tě, dej mi deku!“ Dostala deku, za chvíli byla na pohovce schovaná pod dekou a lákala mne, abych za ní šla do krtiny. Velmi zbožňuje večerníčky s krtečkem a tak jsem předpokládala, že si na něj chce hrát.

Tak jsem si za ní sedla pod deku a ptám se, co tam budeme dělat. „No přece tu budeme bydlet a já ti budu vyprávět!“ Nad dveřmi visí maličký křížek, jaký ve venkovských staveních bývá často, jinak nejsme nábožensky založeni, pouze prababička a ta se do výchovy nevměšuje. Jituška se dívala chvíli na ten křížek, pak nás zakryla dekou a začala vyprávět: „Toho Ježíška tam ukřižovali zlí lidé, já ho sundám, protože ho bolí moc nožičky a pustím ho ven.“ „No jo, ale ten Ježíšek nikde nedojde, když nemůže chodit.“ „Ale neboj, babi, abys neplakala, tak já ho neodnesu daleko, já ho zanesu k tetě Kučerové (sousedka), tam bude blízko a až se vyléčí, tak k nám přijde na návštěvu a budeme si s ním hrát.“

Přiznám se, že jsem měla, co dělat se tvářit vážně. Když jsem to druhý den vyprávěla sousedce, ta řičela smíchem na celé kolo.

Máme velmi nemocného a slepého pradědečka, vždy když jsme mu dávali léky, tak si sedla vedle něho a podávala mu je do ruky, později při zhoršení jeho stavu, již přímo do pusy.

Večer býval dědeček již unaven, tak jsme ho chystávali na spaní již po sedmé hodině. Jituška již v pyžámku, pod paží knížku, kterou uměla zpaměti, ostatně umí je všechny, tak to bylo úplně jedno, kterou si vzala, již brala dědečka za ruku: „Dědečku, já tě zavedu spinkat a budu ti číst, aby se ti dobře usínalo. Pochopitelně, že dědečka šel uložit někdo z nás dospělých, ale pak jsme již slyšeli Jituščino vyprávění a zpěv.

Potom nám přišla oznámit, že dědeček již spí, vzala si mléko, vyčistila si zuby, vyčurala se a již mašírovala s další knížkou do postýlky, pochopitelně všem dala pusu na dobrou noc.

Když jsme museli dát dědečka do nemocnice, tak se nás ptala, proč nemůže jít dávat dědečkovi léky a kdo mu tam čte pohádky, že je mu tam určitě smutno.

Letos o Vánocích se naučila zpívat koledy, ale protože ji druhá babička řekla, že se zpívají u stromečku, tak si sedla každý den u stromečku a přezpívala celý repertoár, podotýkám, že velmi dobře. Pokud k nám přišla návštěva, chtěli slyšet písničky, museli všichni ke stromečku, jinak se žádné představení nekonalo.

Dostala hromadu dárků, ale nejvíce se ji nakonec zalíbilo, že jí prababička dala staré šátky a tak se namaškařila, i svoji mladší sestřičku, a zpívala „Princeznička na bále“, i když byly spíše ježibabky.

Těch zážitků je velmi mnoho, zvláště jsme si s dcerou všimly, že začíná přebírat výchovu malé Janičky, to často slyšíme: „Necháš toho, Janinko! Maminka se bude zlobit a já se již zlobím teď!“ Má to svoje pozitiva, protože Janička přebírá rozumy od Jitulky a taky se jí snaží vyrovnat.

Říká se malé děti, malé starosti a velké zase velké starosti.

Zatím je to krása, že je máme a dokáží nás zbavit všech starostí, které sebou život přináší.

Napsal/a: Zdenka58

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist