Už jako malá holka jsem strašně milovala bruslení. Chodila jsem bruslit na místní rybníček, který byl ve vesnici, kde bydlela moje babička. Každý rok jsem se na to strašně těšila a brusle už si dopředu chystala. Chodili jsme bruslit se sestrou a ještě dalšími kamarádkami z vesnice.
Na rybníku jsme vždy vydrželi strašně dlouho, až jsme byli hodně promrzlí, tak jsme se teprvě vydali domů. Vždy jsme se zahřáli čajíčkem a vzali znova brusle a běželi opět k rybníku. O víkendech, když byl zamrzlý rybník, jsme tam vydrželi klidně i celý den. Až jsem byla starší, tak už na to nebyl takový čas, ale jak jsem poznala manžela, tak jsme opět začali už spolu pravidelně chodit bruslit. On to sice vůbec neuměl, ale časem se také naučil a bruslení jej začalo bavit, stejně jako mě. Chodili jsme spoustu let, ale když nám bylo po třicítce, tak jsme trošku zlenivěli a také nás hodně zaměstaly pracovní povinnosti, že jsme chodili jen vyjímečně a po třiatřicítce přestali chodit úplně. Až letos jsme po hodně dlouhé době byli opět bruslit, ale to byla úplná náhoda. Pár dní před štědrým dnem manželovi hned brzy ráno zazvonil telefon, který nás vytáhl z postele. Manžel ještě v polospánku telefon zvedl. Volal mu jeden kolega z práce, jestli by s ním nešel o svátcích bruslit. Manžel byl telefonem tak překvapený, že skoro do něj začal koktat a najednou slyším spoustu výmluv, jako že neví, kde má brusle, že už budou rezavé, že už bruslení zapoměl a spoustu dalších. To mě zaujalo natolik, že jsem neslušně začala hovor odposlouchávat. Když pokračoval ve výmluvách, proč s ním nemůže jít bruslit, tak nevím, co mě to napadlo, jsem nahlas tak, aby to ten kdo volal slyšel, řekla – brusle máš schovaný v kůlně, rezavé nejsou, jsou dobrý a určitě tam přijdeš. Samozřejmě ten kolega, kterého já vůbec neznala, to slyšel a manžel se na mě šklebil, proč jsem mu to udělala, já se na něj ale usmívala a už chystala plán, jak si konečně po dlouhé době zabruslíme. Kolega byl neúprosný, což já jsem ocenila a pak slyším jak mu říká, vem sebou manželku, já vezmu tu svou a půjdeme. To už se manžel nezmohl na slovo a přesto, že ho neviděl, mu to odkýval, že dojdeme. Když položil telefon, tak jsem raději utekla. Šla jsem se podívat, v jakém stavu vůbec ty brusle opravdu jsou. Manžel za mnou přišel s vyčítavým pohledem a já na něj mile, těšíš se? Kdyby mohl pohledem zabíjet, tak už tu asi nejsem. A pak spustil, stejně není kdy, hned po štědrém dnu jedeme na návštěvu k našim, další den k vašim, … a tak pokračoval až do Nového roku, to najednou bylo plánů, tolik jich snad neměl za celý rok. Tak jsem se ho opět s úsměvem zeptala, že ty máš strach, že jsi bruslení zapomněl a nechceš se ztrapnit před spolupracovníkem? Samozřejmě jsem dostala kladnou odpověď. Tak jsem mu hned navrhla, že než půjdeme s nimi, tak si to první vyzkoušíme u nás před barákem, na našem místním rybníčku, sice malém, ale stačil, byly tam sice převážně jen malé děti, ale to nám nevadilo. Manžel zjistil, že opravdu bruslení je sport, který se nezapomíná, a hned po návratu domů volal kolegovi z práce, že zítra přijedeme a půjdeme s nimi na brusle. Bruslení s nimi se vydařilo, bylo tam krásně, bruslili jsme skoro tři hodiny, byli pěkně promrzlí, ale stálo to za to. Teď si chodíme s manželem zabruslit jen tak každý večer a budeme tam chodit, dokud nás led unese a neroztaje. Asi nebudeme jezdit na stadiony, ale alespoň v zimě, když budou rybníky zamrzlé, si opět občas zabruslíme a zažijeme při tom spoustu zábavy a hlavně uděláme něco pro své zdraví.
Napsal/a: Jessynka
