Ekonomická krize způsobila větší škody než válka v Iráku. A zdaleka není všem problémům konec, zemí s rostoucími dluhy nenápadně přibývá. Kdo by se na situaci díval z vojenského hlediska, nejdřív by se asi zeptal na ztráty, ale hned by si musel položit otázku: jak to, že selhal systém předběžného varování?
Ekonomy musíme v podstatě považovat za nadprůměrně nadané a inteligentní lidi, protože jinak by nedělali ekonomy, ale třeba montovali počítače nebo šili trička. Je jich mnoho set tisíc, což je obrovská síla kumulativní inteligence, analýzy a prozíravosti. Ale přesto se v tom obrovském počtu nalezlo jen několik expertů, jako je Robert Schiller nebo Nouriel Roubini, kteří předpokládali, že hypotéční bublina může s velkým povykem prasknout.Jeden kolega mi vyprávěl, jak několik měsíců před počátkem krize narazil na varovný rozbor globální ekonomické situace a ve své mezinárodně rozvětvené, významné bance jej předal svému šéfovi s tím, že se jedná o zajímavý materiál, s nímž si neví rady. Vedení bankovní pobočky spravující v několika státech majetek v hodnotě mnoha miliard korun však varovná prognóza připadala směšná. Jednalo se přitom o zkušené a protřelé bankéře. Kolega potom ukazoval prognózu dalším spolupracovníkům, protože ho samotného zajímalo, zda má racionální jádro. Zjistil, že tímto odlišným způsobem se v jeho bance vůbec neuvažovalo.
Je to, myslím, klíčová věta, protože naznačuje, že na počátku ekonomické krize nebylo selhání bankovních rad či dozorů, ale chybný způsob uvažování o světě. Jak to, že statisíce inteligentních lidí jsou schopny uvažovat hromadně mylně?
Vlastnosti ekonoma
Ekonomové či bankéři jsou sic lidé různí, nicméně od sedmdesátých let minulého století se množí vědecké práce zabývající se kulturní antropologií ekonomů, jako by se jednalo o nějaký divošský kmen, který se významně liší například od kmene teologů. Rozdíly zde samozřejmě jsou.
Ekonomy se celkem očekávatelně stávají lidé, které zajímají peníze. Z čistě jazykového hlediska se jedná o neutrální vyjádření, ale dobře v něm cítíme jednak teoretický zájem o peníze nejen jako prostředek směny, ale i jako zdroj vlastního obohacení. Tato druhá tendence se zřetelně projevila při jedenáct let starých pokusech psychologů B. Franka a G. G. Schulzeho: mezi studenty různých fakult si o největší úplatky říkali právě studenti ekonomie, a to bez rozdílu pohlaví.
Specialista na teorii her Petr Houdek dokonce uvažuje o ekonomech jako o jedincích, kteří mají vyšší tendenci k sobectví. Tu u nich dále podporuje vzdělávání, které je zprostředkováváno podobnými, ale vyzrálejšími a víc systematickými pedagogy, takže má nejenom charakter vědy, ale rovněž určité indoktrinace, jež ještě zesiluje původní sobecké rysy. Tato charakteristika by neměla být brána jako útok na povahu ekonomů, protože podobně fungují i jiné školy. Policejní akademie zesilují tendence k agresivitě (ale také ji učí krotit) a absolventi uměleckých škol mají častěji tendenci působit jako sebestředná elita.
Nejběžnějším dopadem vzdělání, které má charakter profesionální indoktrinace, je „skupinové uzavírání se“. To se projevuje typickou obranou typu: Vy nejste právník, muslim, ekonom atd., tak co můžete o naší vědě či víře vědět? Nechte nás být, my si to vyřešíme sami mezi sebou.
Napsal/a: Václav Cílek
