Dvacátý třetí den měsíce květů

Rubrika: Jen tak

Již tři dny jsem na cestě a jaké to byly dny! Vyjel jsem z hradu za úsvitu, jak mi poradili lovci. Tou dobou prý snad TO spí. Nečekal jsem, že mě všichni vyprovodí, když bylo tak časně, ale stalo se. Tiskli mi ruce a matka mi zavěsila na krk křížek. Kupodivu neplakala, aspoň ne přede mnou. Naopak, měl jsem dojem, že je na mě pyšná…

Potvrdil jsem si, že všichni mí blízcí do mě vkládají velké naděje. A což teprve, kdyby věděli o Glivině věštbě! Jsem skutečně Vyvolený? Měl jsem chuť s matkou o tomto tajemství promluvit, ale jakási síla mi zavřela ústa.
Rozloučil jsem se a vyjel z hradu jako skutečný rytíř, na nejlepším koni, s nejlepším sedlem a v třpytné zbroji. Nad hlavou mi vlála korouhev. Bylo jasno, slunce svítilo. Věděl jsem, že mě všichni budou očima sledovat až za ohyb cesty. Jel jsem ještě dál a pak, v lese, jsem svlékl drátěnou košili a sňal přilbu. Bylo v ní strašlivé horko a byl jsem si jistý, že před TÍM by mě stejně neuchránila. Složil jsem tedy vše do vaku, kam jsem přidal i korouhev, zbavenou tyče. Pouze v případě, že bych musel bojovat s jiným rytířem, zbroj zase vyndám.
Les voněl jehličím, ptáci zpívali, jako by se nic nedělo. Kůň pohazoval vesele hlavou, v měkkém mechu se mu dobře šlo. Jel jsem starou cestou vedoucí k městu. Byla už zarostlá, ale podle kamenů, naskládaných do zídek, které ji chránily, jsem věděl, že jedu správně. První den mé cesty uběhl klidně. Les byl podobný tomu, který obklopuje náš hrad, nebylo zde nic, co by mě překvapilo. Jel jsem až do slunce západu.
Navečer jsem zastavil na malé louce u jezírka, abych napojil koně i sebe. Začalo být chladno, ale oheň jsem nerozdělal, aby nepřivábil zlé. Zabalil jsem se do pokrývky, koně jsem přivázal ke stromu a snědl jsem několik placek, které mi Una dala na cestu. Spal jsem vsedě, opřený o strom a s mečem přes kolena. Nebylo to pohodlné, ale rytíř přece musí snášet útrapy!
V noci jsem slyšel soví houkání. Ptáci, díky svým křídlům, přežívali. Jinak se nepřihodilo nic zvláštního, ani druhého dne, až na to, že se začala měnit krajina. Byla plošší, méně kopcovitá. Les prořídl a jehličnany ustoupily mohutným dubům. V trávě jsem spatřil mnoho hub nejrůznějších barev. Vím, že některé se dají jíst, ale nevyznám se v nich natolik, abych je sbíral. Některé totiž mohou člověka zabít, skrývá se v nich prudký jed. Zato jsem si natrhal několik hrstí jahod a napil se vody z křišťálově čistého potůčku. Kolem něj byly čerstvé stopy zvěře a to mě potěšilo.
Jestliže tu zvěř žije, je možné, že sem TO nechodí. Snad se pohybuje pouze v těsné blízkosti našeho hradu, snad jen Zared má být trestán jeho přítomností, možná za skutky, jichž se dopustil můj otec… To by ovšem znamenalo, že jinde žijí lidé obvyklým způsobem, že je najdu. Třeba moc TOHO v těchto místech už nepůsobí!
Tak jsem přemýšlel a jel vesele a s dobrou myslí, s pocitem, že mi nejspíš už nic nehrozí. Jak jsem se mýlil! Třetího dne mě bezstarostnost přešla. Jel jsem mýtinami a díval se kolem sebe, zda nezahlédnu ptáka, jehož bych mohl ulovit, protože placek už jsem měl dost. A pak jsem to spatřil.
Slizké, lesklé stopy, jako by je zanechala noha obrovského hlemýždě. Tedy zde je. Chodí tudy. Vládne i tomuto kraji a je jen náhoda, že ještě nevyhubilo všechnu zvěř… Kůň pode mnou zvolnil krok, svěsil hlavu. Snažil se uhnout z cesty, nechtěl jít ve stopách TOHO. A možná i vycítil, co se stalo některému z jeho druhů.
Po chvíli jsem totiž u cesty zahlédl dvě lesklé podkovy. Ty asi TO vyvrhlo, poté co spolklo koně. Seděl na něm i jezdec? Těžko říci. Mnoho koní uprchlo ze svých stájí, když TO zabilo jejich hospodáře, a toulali se krajinou.
Dobrá nálada mě samozřejmě přešla. Začal jsem se chovat tak, jak mě učili Gido s Alsem, jel jsem obezřetně a přitom naslouchal zvukům kolem sebe. Je zvláštní, jaký šustot a zvuky člověk slyší, když dává opravdu pozor. Viděl jsem jedovatou zmiji, jak se prosmekla travou, viděl jsem mravence, jak staví hrad, zahlédl jsem i bažanta v lesklém peří, jenže teď mě nezajímal.
A pak se ozval dusot. Strhl jsem koně za strom a spatřil jsem… obrovského jelena. Pádil jako šílený, sotva se dotýkal země a z tlamy mu na zem kapala pěna. Ucítil jsem pach jeho rozehřátého těla, zahlédl jeho divoké oči. A pak jsem pochopil, proč prchá. Uviděl jsem TO.
Nepohybovalo se příliš rychle. Avšak jako řeka proteklo mezi stromy na mýtinu a uzavřelo ji svým slizkým tělem. Jelen se neměl kam obrátit. Kruh slizu se stahoval kolem něj, blíž a blíž… Zvíře nyní stálo namístě, hrabalo kopyty a potřásalo hlavou. Ze země jelen vytrhl několik trsů trávy, ty mu teď visely z paroží. Zvedl hlavu, zatroubil… a vrhl se proti TOMU.
Chtěl jsem odvrátit hlavu, abych tu hrůzu neviděl, ale jaksi jsem nemohl. Jelen vrazil vší silou parohy do těla TOHO. Na tom místě se otevřela ústa… a začala pomalu zvíře polykat. Byla to úděsná podívaná a nadto jsem si byl jist, že mě TO musí ucítit a že po jelenovi se jeho kořistí stanu já. Kůň pode mnou se třásl a koupal v potu, ale naštěstí nevydal jediný zvuk.
Když TO spolklo jelena, začalo stahovat tělo z mýtiny. Odporná hmota se shromáždila a nabyla tvaru kopce. Zahlédl jsem nažloutlé, nelidské oči na vrcholku. Vidí mě? Cítí mě?
Nestalo se, čeho jsem se bál. TO se vyplazilo z mýtiny k nedalekému potoku. Zaslechl jsem hlasité zvuky, mlaskání, jak pije.
Musím pryč, říkal jsem si, musím… Ale třásl jsem se hrůzou a kůň také stál jako přimrazený. Nakonec jsem slezl a vzal jej za uzdu. Mám to přiznat? Hrůza mě objala jako těžká přikrývka. Ztratil jsem chuť jet do města. Už jsem nechtěl pátrat po kopí tajemného rytíře. Jsem-li Vyvolený, musel bych se postavit TOMU tváří v tvář. A toho se neodvážím, ne, jistě ne! Chci jediné: vrátit se domů, sedět u teplého ohně a poslouchat matku, jak předčítá ze starých knih. Proč jsem jen zatoužil po dobrodružství? Což mi nebylo doma dobře? Obrátil jsem koně zpět. Jenže v tu chvíli se mi vynořila před očima tvář, stará, scvrklá tvář s černýma očima.
„Pouze ty můžeš zachránit svět, a neučiníš-li to, zahynou všichni!“ uslyšel jsem Glivin hlas. „Pokud jsi však ztratil srdce, vrať se raději domů, neboť bez odvahy nejsi ničím, jsi méně než prach na tvých škorních. V tomto místě se cesty dělí: jedna vede k domovu, druhá do světa. Nyní musíš zvolit. Bojíš se natolik, aby ses vrátil?“
Sklopil jsem hlavu a horečně uvažoval. Jak to se mnou je?
„Bojím se,“ řekl jsem nakonec. „Velice jsem se polekal, když jsem spatřil TO. Mám strach a chtěl bych se vrátit domů. Jenže… teď vím, že už by to nebyl domov, který jsem opustil. Kdybych se vrátil, vzal bych všem naději. Už bych nemohl žít jako dřív a oni také ne.“
„Dobrá! Zvolil jsi!“ vykřikla Gliva. Její tvář zmizela. A viděl jsem ji skutečně? Nebo to byly jen vzpomínky a rozmlouval jsem sám se sebou, se svými obavami? Nevím. Ale mé rozhodnutí bylo pevné. Obrátil jsem koně… a vyjel k městu.

Jedná se o ukázku z knihy Rytířovo kopí (autorka: Martina Drijverová)
vydalo nakladatelství Motto, 2005

O knize

Martina Drijverová: Rytířovo kopí
Svět ovládlo Zlo, ztělesněné přízraky, vlkodlaky, upíry, divokým lovcem… a především TÍM – příšerou, jejíž jméno nelze vyslovit, neboť pak by její nadvláda nikdy neskončila…

Lidí zbylo na zemi málo. A jen jeden z nich, vyvolený, šestnáctiletý Orin ze Zaredu, se může Zlému postavit. Musí však získat kopí rytíře, který je společníkem zeleného draka…
Orin hledá cestu k vysvobození, hledá však i lásku a něhu. Cesta k přemožení Zla není snadná. K vítěznému boji může mladý muž dojít teprve po nalezení vlastní duše. Teprve poté, co se naučí zodpovědnosti a toleranci, teprve poté, co dokáže odlišit skutečnou lásku od okouzlení, pak se stane vítězem – nejen nad hrůzou, která ovládla svět, ale i sám nad sebou.

Novinka! Váz., 184 stran, 189 Kč

Napsal/a: redakce (Petra)

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist