Poděkovat za dárek či něčí službu umí aspoň občas každý z nás. Děti se to učí ještě dřív, než nastoupí do školky. Napadlo vás ale někdy poděkovat člověku, který na vás křičí, něco vám provede nebo vás podrazí?
Mě to samo od sebe nenapadlo a pochybuji, že na něco tak nelogického může člověk přijít sám od sebe. Přesto dnes poděkování používám tak často, jak často si na to vzpomenu, bez ohledu na to, co se mi právě stalo. A paradoxně čím horší věc se mi stane, tím spíš si na slůvko Děkuji vzpomenu… A proč to vlastně dělám? Proč děkuji lidem, kteří na mě nejsou zrovna příjemní, kteří „stojí na druhé straně barikády“? Jednoduše proto, že se chci mít hezky.
Myšlenka co nejčastějšího používání „Děkuji Ti“ pocházky z knížky Svět bez hranic. Tato úžasná knížka je věnovaná starodávnému havajskému učení Ho’oponopono. Základem Ho’oponopono je přijmutí stoprocentní zodpovědnosti za vše, co se nám v životě děje. Na problémy, překážky a nepřátele se pohlíží jako na něco, co nám dává možnost uvědomit si, co na sobě a ve svém životě můžeme zlepšit. V životě se neděje nic negativního, negativní můžou být pouze naše reakce na to, co se nám děje. A jednou z těchto negativních reakcí může být třeba rozčilování se na někoho, kdo se nechová přesně podle našich představ. Přitom takovému člověku stačí poděkovat a místo negativního programu, který se většině lidí automaticky spustí, si můžeme do života přinést pozitivní slovo a časem i pozitivní emoce. Zajímavé je, že takový postoj každému, kdo na něj přistoupí, do života přináší čím dál víc situací, za které se děkuje mnohem jednodušeji.
Pokud vám přijde divné poděkovat někomu, s kým jste se právě pohádali, prostě si to párkrát zkuste. Je to divné, ale funguje to. Bude se vám zaručeně líp žít a lidi, kteří se s vámi hádají jen proto, aby vám ublížili, to přestanou dělat. Přece vám nebudou dávat další důvody k tomu, abyste se hezky cítili…
Závěrem bych vás chtěl ujistit, že děkovat stačí v duchu. Funguje to stejně dobře, jako byste to řekli z plna hrdla. Není potřeba děkovat do očí někomu, kdo vás ještě před chvílí držel pod krkem. 😉
Napsal/a: Láďa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (18 vyjádření)
Lobuji, lobuji za tento Láďův článek!!!! Myslím, že mi hodně pomůže!!! 🙂 Já ti Láďo mooooc děkuji!!!!
Je to z mého pohledu zajímavá myšlenka.V samotném závěru vlastně taky poděkuju i těm co mi nějak ublížili,vzala jsem za své ono známé ,,co tě nezabije,to tě posílí“ :-)Naučila jsem se nezabývat se těmi co mi nemají co řící,ubližují pomluvou,dělají něco s čím nemůžu ani nechci souhlasit i když se to třeba týká mé osoby nebo mých nejbližších s tím,že ,,o kom se mluví ten žije“ a já nechci plýtvat svůj čas nad někým kdo mi ubližuje.Takže díky 😀
no jasně že se pochlubím, teda jestli ho uvidím 🙂
Lien, pokud to chceš, tak já ti budu držet palce. Jen nezapomeň nahlásit, až ti začne nad hlavou svítit kolečko. 😉
no nevím, nevím ale zkusit to můžu
a chci být svatá, chcííííííí 😛
mně se třeba podařilo zbavit spoustu neg. pocitů tak jak píše Vírenka, určitou vírou a nadějí, že se tím nemusím zabývat, protože je to ve vyšší moci.
Ono to děkování je jednodušší, než jak to vypadá. Vůbec není potřeba to tak cítit, není potřeba to nijak zvlášť prožívat. Stačí děkovat. Když se člověk naučí děkovat vždycky, když se děje něco, co v něm vzbuzuje negativní pocity, časem zjistí, že těch negativních pocitů ubývá a že je mu prostě líp. Nemusí se děkovat nahlas, dokonce není potřeba děkovat lidem, kteří nám ubližují. Stačí říkat slovo Děkuji.
Nemějte na sebe přehnané požadavky, nechtějte být svaté, to se nikdy úplně nepovede. Jen zkuste děkovat. Funguje to. 😉
JaniOss, to je dobrá připomínka, že když si člověk myšlenky neohlídá, může mít sám potíže, pokud druhému nepřeje dobré.
Já pomstychtivé pocity prakticky nemám, nikdy jsem druhému neměla potřebu oplácet. Ale při současném kontaktu s dříve nepředstavitelně nedobrým je pro mě pocit, že jednou mu bude oplaceno a vráceno z vyšších pozic než mých, moje naděje.
Tak tohle neberu jako radu – to je také můj příběh. Já nejsem člověk, který by se chtěl mstít. Když můžu, odejdu od zla co nejdále, nebo se aspoň schoulím ve svém koutku, dokud zase nemám sílu vstát. A nakonec stejně řeknu – ono se jim to vrátí, nebo Boží mlýny melou pomalu, ale jistě a lidově – na každý prase se voda vaří. Neříkám, že nemám chuť neoplatit někomu stejnou měrou, nepomstít se, nepřát mu něco špatného. Mám a kolikrát v duchu si to představuju, nakonec se okřiknu, že to není dobře. Že jsem zlá a že se to obrátí proti mě. Dokonce se mi to několikrát přihodilo, když má touha po pomstě byla hodně velká. Nic jsem nikomu neprovedla, jen jsem mu přála, aby to s ním špatně dopadlo. Pak jsem měla sama problémy.
Pravda, děkuji těm, co mi ublížili, protože mě posílili, naučili mě zdolávat překážky, odpouštět nespravedlnost a srovnat se s ní. Já jsem víc, než tito lidé a jen jejich zásluhou. Dekuji.
Láďo, tvůj článek jsem si náhodou přečetla už před pár dny, ale musela jsem se zamyslet nad svou reakcí na něj. To, o čem píšeš, je součástí mnoha učení. Mně je citově blízký buddhismus a i tam to patří k základním informacím. Přestože cítím, že je to postup opodstatněný, metafyzicky zřejmě i fungující, i já teď nějakou dobu procházím zátěží, během níž pochybuju, zda moje schopnost přijímat realitu, zodpovědnost a potažmo děkovat za prožívané zkušenosti není spíš na dětské než dospělé úrovni. Jsem hluboce přesvědčená, že vše v našich životech je zákonité, negativní zkušenost přichází přesně tak, jak ji potřebujeme prožít, aby mohlo dojít k dalšímu posunu, vývoji. Přesto, právě jsem asi narazila na hranice, kdy nedokážu například skutečně zlému člověku, který škodí mnoha lidem, za prožívanou zkušenost poděkovat. Cítím, že nechci přijmout zlé v té míře, kterou jsem si ještě před pár měsíci vůbec neuměla představit. Nechci se s tím zlým tak niterně ztotožnit, že za ně ještě poděkuju. Jakkoliv si uvědomuju, že to co chci či nechci, není podstatné, že můj odpor tu nutnost pochopení či prožitku nesníží. Tahle zkouška mi zkrátka moc nejde.
Láďo, přiznám se, že tvá rada mě překvapila, ale bohužel to cítím tak nějak podobně jako Lien… Zkoušela jsem to v posledních dnech nejmíň dvakrát. Ještě jsem nedošla ani tak daleko, abych poděkovala osobně, zatím jen v duchu. V prvním případě jsem se zkoušela zamyslet nad jednou osobou, která žije poblíž a v životě mi opravdu velmi ublížila. Už to trvá mnoho let, já ji potkávám dennodenně, míjím ji bez pozdravu a i bez pohledu. Prostě jsem ji úplně vyloučila ze svého života, pro mě neexistuje a je na ní vidět, že i ona to vnímá stejně. Přesto všechno jsem se díky tvému článku zamyslela, jestli by mi nebylo líp, vzít to za úplně jiný konec a poděkovat jí za vše špatné. Ale nutit se k tomu nemůžu a v tu chvíli pořád cítím takový osten zvláštní bolesti a nechuti se s ní usmířit, že je okamžitě konec. Já ji prostě nemůžu ani cítit, jak se říká. Možná kvůli tomu nejsem až tak dobrý člověk, je to asi něco, díky čemu ve mě zůstává špatná negativní energie a já se jí jinak než usmířením nezbavím. Ale ještě prostě nenadešel ten čas.
A podruhé – to je banalita – v hospůdce při práci na mě „vyjela“ bezdůvodně jedna postarší štamgastka 🙂 Spolkla jsem to a s úsměvem ji uklidnila, ale dost mě to naštvalo, protože to slyšeli úplně všichni. V duchu jsem se pak snažila rozumem potlačit to naštvání a poděkovat jí za tuhle scénu, protože mě to možná zase posunulo kousek dál, jak profesionálně s nadhledem snést nějakou kritiku 🙂
Ale jinak, ten odstavec, že v životě se nikdy neděje nic negativního, a negativní je pouze naše reakce na situaci, s tím nesouhlasím. Právě proto, že mám v okolí lidi, co vyloženě škodí druhým a dělají to vědomě. A ti druzí se pak s tím musí velmi těžce vypořádat. Možná v konečném důsledku je to pro ně dobrá zkušenost a všechno má svůj smysl, ale já to fakt vidím jinak, je kolem nás spousta negativních věcí, třeba když nás někdo vědomě okrádá a my nemáme žádnou legální možnost, jak tomu zabránit? Taky máme za to poděkovat? Když selžou soudy, selžou možnosti exekuce a nás to dostane ještě hlouběji na dno? Poděkovat za takové věci asi dokáže jen budhista… 🙂
to je sranda :-), já tedy o tomto „postoji“ samozřejmě vím, je to takový základ, který se člověk dočte v mnoha knihách věnovaných určitému sebepoznávání, ale sama tedy v životě při takových běžných naštváních neděkuji, ale občas, když je něco většího, vzpomenu si.
Uvedu příklad, kdysi mi jeden gynekolog poslal k psychiatrovi, pokud mám pocit, že mám problémy. Tenkrát jsem to tedy považovala za nehoráznost, ale je pravda, že jsem nakonec absolvovala „léčení“ u mudr. Jonáše, který psychiatr je, takže tenkrát mě opravdu napadlo ze srdce poděkovat za radu a mrzí mě, že jsem jí neposlechla dřív.
No a teď v porodnici mi jedna paní doktorka doporučila „rodit příště někde pod stromem“. Sice jsem na ní podala stížnost, ale v duchu jí děkuju za radu, třeba se mi bude hodit 😛 😛
No a teď vážně, ono nestačí si jen říci v duchu děkuju, to člověk musí CÍTÍT, aby to fungovalo, jak má, že? Někomu třeba i nahlas poděkovat a přitom cítit, že kdyby ho teď srazilo auto, budu mu to přát, takhle se asi nikdo nikam nedostane. No a to je právě nejtěžší a přiznám se, že mnohokrát mé poděkování v takových situacích upřímné není 😳 .
Ale žádný učený z nebe nespadl, tak jedeme dál 😉
pokračuju,díky za optání. Ale na výsledky je ještě asi brzo… 😉
Jak pokračuješ babofko?
Tak koukám, že se můj ranní komentář z nějakého důvodu nezapsal, tak nevím kam jsem blbě klikla 🙂 Nicméně děkuji. A vidím, že nejsem sama, koho článek a hlavní myšlenka zaujala.
Láďo, děkuji. Už jsem začala… Tak uvidíme… 😉
Něco na tom asi bude. Připomíná mi to Ježíšovo učení. Když tě někdo uhodí do jedné tváře nastav mu druhou. A ke svým nepřátelům se chovej jako k přátelům. Mě osobně tohle dělá občas potíže, ale věřím, že to funguje.
Žádné děkování nečekám. Já jsem nikomu nic neprovedl. 😉
Opravdu velice zajímavé zamyšlení, jsem zvědavá, jestli se tu pod článkem sejde nějaké to poděkování za novou metodu, jak na „ty, kterým bychom normálně neděkovali“.
Ahoj Láďo, díky za článek, zajímavé zamyšlení.
Ač se musím přiznat, že děkovat těm, co mi ubližují (takovým tím běžným denodenním způsobem), mě nenapadlo, nicméně už jsem se přece jen v životě malilinko posunula a vím, že všechno zlé je k něčemu dobré (i když to v tu chvíli třeba tak nevypadá nebo já v tom v tu chvíli smysl nevidím, někdy to ukáže až čas a někdy třeba změněné okolnosti).
Pravdou je, že mým zlomovým okamžikem v životě byla dopravní nehoda … a je fakt, že bych tomu „darebníkovi“ vlastně poděkovat mohla… že mě tak „nakopl“ (pomyslně)…
Inu, něco na tom bude…
Mobile Sliding Menu