Co unese přátelství?

„A to si říkáte kamarádky? Chodíte kolem horké kaše a to podstatné si stejně neřeknete?“ zeptal se mě nechápavě můj partner, když jsem se lehce rozpovídala o našem setkání u kafíčka s Luckou. Ne že bych mu vyprávěla dopodrobna všechno, co jsme spolu semlely, ale pár nejdůležitějších okamžiků jsem mu zmínila…

Mimo jiné například i to, že to sytě růžové obtažené tričko sotva sahající k džínám na její postavě XXL fakt není to pravé ořechové. Celou dobu našeho setkání jsem bojovala s tím, jak jí říct, že by jí rozhodně slušela víc třeba nějaká delší třeba i poloprůhledná rozevlátá tunika s nějakým tílkem pod ní. A co třeba tyrkysová s nějakým vzorem? Šla by jí krásně k očím. Jenže jak to říct? Přijme to? Udělá hysterickou scénu a propukne v pláč? Nebo se jen zasměje a řekne, že je jí fuk, jak vypadá a že je jaká je? Známe se už nějaký ten pátek, vždycky si spolu skvěle popovídáme, zasmějeme, ale probereme i praktické dennodenní záležitosti a často i vážná témata. Ale reakci na moje nevyřčené myšlenky jsem si neuměla představit. Přiznám se, že jsem všechna svá slova upolykala a tenký led opustila.

A to mě donutilo zamyslet se nad všemi mými kamarádkami. Za poslední rok mi skončila 3 přátelství. Všechny byly vlastně bývalé kolegyně z bývalých dvou zaměstnání, se kterými jsme se spřátelily. Prožívala jsem s nimi jejich rozchody, zklamání, ale i nadšení z nových vztahů, školní úspěchy i neúspěchy jejich dětí, hubnutí, tloustnutí, rodinné tragédie, úmrtí, zkrátka všechno, co nám život přinášel. Postupně jsme se přestávaly vídat tak často, asi jsme i přestávaly být navzájem tak otevřené a naše komunikace začala slábnout. „Já bych tě tak ráda viděla! Ale mám teď strašně práce, šéf děsně tlačí, jsem do večera v kanceláři.“, „Teď rekonstruujeme ten byt, ale až ho doděláme, určitě se musíme konečně vidět!“, „Teď před dovolenou toho musím hodně zařídit, ale po dovolené se určitě sejdeme!“ Výmluvy, výmluvy, jen samé výmluvy. Obzvlášť mě dostával argument typu „Když ono je to k tobě tak daleko! A nechceš přijet ty ke mně?“ Jakoby opačným směrem vzdálenost byla najednou kratší… 🙂 Takže suma sumárum – jedno přátelství tak nějak vyšumělo do ztracena a druhá dvě jsem v podstatě ukončila já. Jak? Právě pravdou! V klidu, v pohodě a s úsměvem řečenou. Žádné útoky, obviňování, mazání medu, ale holá pravda. A to ani jedna z nich neunesla. Jedna přestala komunikovat, druhá se ještě ke všemu naštvala a poslala mi dost ošklivý email. Ale proč vlastně?

A tak partnerovy otázky ve mně hlodají dál. Proč jsou chlapi schopní si z očí do očí vyříkat vše, co mají na srdci a nehrají žádné neupřímné komedie? A proč my, někdy také nazývané „něžné pohlaví“, to hravě a něžně nedokážeme? Já vím, že je příjemné slýchat věty typu „Tobě to dneska tak sluší!“, „Ty jsi zhubla!“, „Máš báječné děti!“, „Tvůj manžel je fakt kus!“, ale nechceme slyšet opak. A tak ani nic takového do očí neříkáme našim kamarádkám. Ale pomlouvat za rohem už nám zase jde: „Všimla sis té nemožné sukně, co měla na sobě?“ „S tím make-upem to zase přehnala, co?“… Proč mě často ty mé nejbližší kamarádky nebo spolupracovnice nechají chodit s rozmazanou řasenkou a spiklenecky nemrknou směrem zrcadlům na WC? Proč oko na punčoše objevím zase až doma? A to už vůbec nemluvím o mých faldících lezoucích z upnuté sukně nebo o mém řvoucím paviánovi, na kterého kolegyně přede mnou shovívavě hledí jako na sladkého andílka… Vždyť snad od toho přítelkyně jsou. Nebo ne? Proč jsme k sobě navzájem tak neupřímné? Za poslední léta si snad nevybavuju situaci, kdy bych od nějaké své kolegyně nebo kamarádky slyšela nějaké takové upozornění, radu, zkrátka cokoli upřímného, co bych slyšela sice v tu chvíli asi nerada, ale zamyslela bych se nad tím. A té bych si vážila mnohem víc.

Jenže ono je to asi i o zbabělosti. A vlastně i já jsem stejně zbabělá. Pravdu jsem si dovolila říct jen v těch případech, kdy už jsem cítila, že z přítelkyň se stávají spíš jen známé a tak to bylo „hop nebo trop“. Buď si to vyříkáme a pojedeme dál a nebo ne a vlastně nás ani nemá co mrzet.
Ale teď babo raď, co s tou tyrkysovou tunikou? Jasně, jsou podstatnější věci a na tunice svět nestojí a není moje jediná kamarádka, i když to teď tak může vypadat. 🙂 Ale i tak bych o ni nerada přišla, protože ji mám moc ráda, i když má pár kil navíc a blbě se obléká… 🙂

Napsal/a: babofka