Že Pavel nemá zrovna paměť na výročí, to už za ty tři roky věděla, ale že ji týden před třicátými narozeninami překvapí dárkem v podobě definitivního rozchodu, to opravdu nečekala. Pravda, ten vztah už přes půl roku moc nefungoval, hádky byly na denním pořádku a nebylo to tak dávno, co si uvědomila, že jí jeho přítomnost ani nijak nechybí…
Opustila kvůli němu svoje kamarádky, ty se zatím povdávaly, měly své starosti s rodinou a na Kristýnu neměly čas. Vlastně se jich ani neptala, nehodilo se to, když to byla ona sama, kdo je pustil k vodě. Proto ji překvapilo, když se ozvala Jitka sama od sebe a pozvala ji na víkendovou lyžovačku na chalupě u známých.
Nejdřív se jí nechtělo trávit víkend se šťastnými rodinkami. Pak si ale řekla, že než se utápět v slzách sama v pošmourné Praze, radši si na horách vyvětrá všechny chlapy z hlavy. Bude to nakonec aspoň dodatečně i bezva dárek k těm zatraceným narozeninám.
Ukázalo se, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. S dětmi zapomněla na všechna trápení. Však ji taky nenechaly chvíli vydechnout, to bylo samé „tetó“, „Kjistý“. Sáňkovali, stavěli sněhuláky a když dětičky odpočívaly, užívala si lyžování. Na trápení nebyl čas a ani nálada. Večer poseděli dospěláci u vínka a vykládali a vykládali.
V sobotu během povídání se ozval mobil – žeby si Pavel dodatečně vzpomněl na její narozeniny? Vypadalo to tak – „Mila princezno, preju ti vsechno nejlepsi k narozeninam. Tvuj velkej bracha.“ Tak to od Pavla nebude, bráchu taky nemá, takže omyl. No, aspoň na někoho si někdo s narozeninami vzpomene.
Jenže to by se to ta princezna s takovou nedozvěděla, nebude smutná? A tak odepsala: „Velkej bracho, je mi to moc lito, ale nejsem princezna, nemam zadnyho brachu a narozeniny uz jsem mela. Asi sis spletl cislo. Zkus to znovu, at neni princezna smutna. K.“
A za chvíli kupodivu přišla odpověď: „Mila K(larko?), dekuju za upozorneni a omlouvam se, ze jsem vyrusoval. Prani k narozeninam neni nikdy dost, tak k tem tvym dodatecne preju taky vsechno nejlepsi a doufam, ze jsi je krasne oslavila. Velkej bracha 🙂
Napsal/a: čtenáři
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
Tak Láďa si odjel a výběr hodil na mě. Mám celý den nad čím přemýšlet, večer uvidíte, jak to dopadlo 🙂
Nezávazné smskování s „velkým bráchou“ Kristýnu příjemně odvádělo od všedních starostí, a tak se vůbec nebránila a aniž by si to uvědomovala začala Libora zajímat víc a víc.
Po nějaké době si i Kristýna uvědomila, že z nevinných smsek se pomalu, ale jistě klube něco víc.
Zprávy byly čím dál víc otevřenější a lehce erotické, ale stále se ani jeden z nich neodvážil k „útoku“. Kristýna byla zklamaná svým předchozím vztahem a stále se z toho ještě vzpamatovávala.
No a Liborovi život dopřál také životní ránu, která ještě moc bolela: Před dvěmi lety mu zahynula jeho žena při autonehodě a on zůstal zoufalý se svým nyní pětiletým synem. Od té doby žádný vztah neměl, práce a syn Michal ho zaměstnávali dostatečně. Ale tohle všechno Kristýna zatím nevěděla.
Až jednou se Libor osmělil, zahodil všechny bolesti a předsudky, zavolal Kristýně a pozval ji do jeho rodného městečka Třeboně. Kristýna byla překvapená a v telefonu zněla trošku nervózně, ale nakonec přikývla.
Ten červnový pátek bylo šílené vedro, Kristýna byla v práci jak na trní a už se nemohla dočkat až nasedne do auta a rozjede se do Třeboně … a když stála na náměstí a viděla jak se k ní blíží ON, lehce se ji roztřásly kolena, „pane bože, vždyť mi přece není sedmnáct?“ …
„Milá princezno“,něco jí to hezké oslovení připomínalo. Co,na to teď né a né přijít.
Jitka s Kryštofem ušili na Kristýnu malinkatou boudičku.
Jsou to přece kamarádi a Kristýna je fajn holka,proč to nezkusit, pomoci „náhodě“.
Taky je mrzelo jak se k ní Pavel zachoval, ale zase je dobře,že se v pravém světle ukázal dřív než by bylo pozdě.A přitom je napadl geniální plán.
S Tomášem i Kristý trávili čundry,dovolenou,každou volnou chvilku spolu v jedné partě. Vydrželo jim to celých pět let.Kristýna byla do Tomáše zamilovaná až po uši,byl to pro ni ten nejúžasnější kluk pod sluncem. Jak ta o něm básnila,ani básník by to nevymyslel. No jo,platonické lásky jsou sice nenaplněné, ale krásné.Tomáš byl takový oblíbenec všech,samozřejmě nejvíc bodoval u holek. Byla s ním legrace,uměl zajímavě povídat, ale taky vyslechnout a poradit, když bylo třeba.Holky ho milovaly snad všechny-jak by ne,každá pro něj byla „princezna“.
Asi proto nenašla Kristý dost odvahy nějak víc na sebe upozorňovat a vlastně to ani nechtěla-když si jí nevšimne sám…
Parta se rozpadla,každý si šel svou, jinou cestou,občas o sobě dali vědět, někde se sešli,poklábosili.Kristýna na to nikdy neměla čas,možná se až nezdravě připoutala k Pavlovi.
Tomášovi byla Kristýna vždycky moc sympatická,jiná než ostatní holky,zahleděl se do ní, a to ho svazovalo natolik, že ji nikdy nikam nepozval jen tak ve dvou. Přitom by to moc chtěl.
A tak je to před odjezdem na víkend napadlo.Tomáš byl sám, Kristýna taky,proč jim nepomoct.“Tome,je to tak a tak, jestli tě pořád tolik zajímá a stojíš o ni,něco vymysli!“
S Velkým bráchou Tomášem („taky jedna z mých velkých lásek“,pomyslela si) si esemeskovali ještě dlouho do noci.
Když jí napsal,že víkend bude trávit u rodiny v Kralupech nechtěla věřit vlastním očím, jezdí do Kralup za babičkou.
Ani mu to raději nepsala,srdce se jí sevřelo a z neznámého Velkého bráchy se jí podle indicií začal do mozaiky skládat TOMÁŠ.A v tom tady určitě někdo má prsty.Přes stůl,kde ostatní klábosili,popíjeli a bavili se u Krys-Kros očima vyhledala Jitku a bylo jí to jasné,měla to napsané na čele.Jitka byla vždycky podnikavá,ale není tohle už příliš?
Ale Toma by po těch letech viděla ráda,to jo.
Rozhodla se poslat poslední SMS.“Tome,radi te tu vsichni uvidime,vem lyže a prijeď aspon na dopoledne,Jitka s Krystofem ti urcite rekli,kde budou na lyzovacce.Mame si toho hodne co rict.Dobrou noc,Kristyna“
Uběhlo jen pár dnů a mezi jejich mobily to začalo docela jiskřit..Nejdřív jen opatrné oťukávání, poznávání… a teď už i svěřování…Pro Kristýnu to bylo něco zcela neuvěřitelného, nečekaného. Ta úleva, že jí někdo naslouchá, chápe..Neuvěřitelné! Ona snad někoho ZAJÍMÁ! Úplně se tím pocitem opájela a připadalo, že ji tak vidí celý svět kolem. A kdyby to tak i nebylo, co na tom? Najednou jí připadalo, že se může stát úplně všechno. Že může úplně všechno! Ale Kristýna začala mít i strach. Věděla, že setkání s Jakubem (určitě je blázen, to jméno jí přišlo na mysl snad 1000x za hodinu) je prostě nevyhnutelné.. NE! Rozhodně ho nechce potkat! Představy jsou jedna věc…a realita…no, vždyť už ví, jak to chodí:)
Ach jo! Čeká na ní před prací! Asi omdlí! Ta sukně je děsná!!! Je mi zle! No, nic…nadechnout!
Ach jo! Tak se tedy setkali! On je neuvěřitelnej! Je to vůbec možný!? On je vážně neuvěřitelnej, nemůže uvěřit tomu, jaké to měli oba štěstí..
Ale my se k sobě vůbec nehodíme!…Kristýna přemýšlí, tohle přeci vůbec nemá cenu?! Už jen ta vzdálenost! A on je úplně jiný než já…
Ale není to vlastně jedno? Není to úplně jedno? S Pavlem se k sobě hodili dokonale. Aspoň to vždycky říkal! Byl tou svou dokonalostí úplně posedlý… Kristýna nemohla usnout, měla se zase na co těšit a tak se celý zbytek noci opájela představami o svém novém krásném NEDOKONALÉM vztahu…
Moc se těším na další příspěvky. Zatím to vypadá, že budem potřebovat aspoň rok, aby človíček začal chodit aspoň do školky, ale chtělo by to pokaždé aspoň 3 příspěvky…
Jěště odkaz na 1. článek: http://www.vasedeti.cz/clanky.php?clanek=542
Kristýnu ta milá odpověď potěšila, a tak napsala: „To bylo milé vyrušení a děkuji za přání, aspoň někdo mi napsal. Dobrou noc, Kristýna“. Zprávu odeslala a mobil se už pro ten večer odmlčel. Když se v neděli ráno probudila do bílého zasněženého dne, hned se šla podívat, jestli jí nepřišla nějaká zpráva, jestli si Pavel přeci jenom nevzpomněl. Nevzpomněl, za to tam byla opět zpráva od „velkého bráchy“, přál jí dobré ráno. Odepsala, a tak to všechno začalo…
Jejich SMS-kování pokračovalo i když se vrátila do Prahy, za pár dní už o sobě i něco věděli, třeba kde pracují a i to, že „velkej brácha“ se jmenuje Roman a že je také z Prahy. Kristýna hned byla veselejší, ale nic si od toho neslibovala. Kdo ví, jek vlastně Roman vypadá, jaký je ve skutečnosti a jestli by se mu líbila ona?
Jednou ráno Kristýna zaspala, chtěla si původně ještě umýt hlavu a vyžehlit si novou blůzu, ale nic z toho to ráno nestíhala, a tak na sebe natáhla první věci, které jí padly do ruky a s rozcuchem na hlavě vyrazila do práce. Den se vlekl, ale nakonec pracovní doba přeci jen skončila a Kristýna už stála u metra a čekala na autobus, když jí zapípal mobil. „To byl dneska hrozný den a jak jsi se měla ty? Kde jsi?“, psal Roman. Odepsala,kde stojí a že čeká na autobus, který pořád nejede. „Tak tam vydrž, za pět minut jedu okolo a hodím Tě domů. Mám bílé auto.“ Kristýna zírala na mobil. V první chvíli se zaradovala, tak ho konečně osobně pozná, ale hned na to si uvědomila, že nemá umytou hlavu, není namalovaná a to oblečení! Ale na další rozmýšlení už nebyl čas, k zastávce se blížilo bílé auto a začalo zpomalovat. No co, řekla si, aspoň bude rovnou vědět, do čeho jde a vyrazila směrem k autu.
Tak gratulace bychom měli a teď by to chtělo nějaké pokračování. 🙂
Jorgo, gratuluji, že Láďa vybral Tvůj začátek..mě se také moc líbí :o))
Další pokračování vkládejte zase pod článek. Další článek bude složený z tohoto článku doplněného o nový vybraný příspěvek.
Láďo, máme další pokračování vkládat sem nebo posílat Petře jako samostatný článek? A jinak jsi vybral dobře, mně se tenhle příspěvek také líbil nejvíc.
Musím říct, že vybrat z příspěvků jen jeden byl docela problém. Nakonec jsem vybral příspěvek od Jorgy, ale neptejte se mě, proc? 🙂 Jorga teda dostane od Petry 6 klubíček a nemá možnost se tento týden zapojit do tvorby životního příběhu našeho človíčka.
Človíčkovi rodiče už o sobě víc, ale co bude dál? Nebudu vás svazovat návody, o čem máte psát, tak budu končit a těšit se na vaše pokračování. Příspěvky můžete posílat do středeční půlnoci a ve čtvrtek se opět dozvíte, jak náš příběh bude pokračovat.
Mobile Sliding Menu