Balada o zubním kartáčku

aneb poslední dubnová rána jsou, jak říká s oblibou moje maminka, smavá.

Nevím přesně, co to znamená, výraz se u nás zabydlel už v mém ranném dětství a upřímně – nedělá mi dobře.

Co je to SMAVÉ? Krásné ráno s modrým nebem a příslibem rozpálených městských ulic, rozteklého asfaltu, upatlaných městských laviček, upocených lidí v městské hromadné dopravě? Plné rosy protože v letní zahradě nad řekou? Veselé, protože se moje maminka programově budila s dobrou náladou? Nebo prostě pohodové, klidné, bezstarostné?

Dnešní ráno by za určitých okolností mohlo být smavé. A totiž, kdyby mi bylo pět let. Já jsem ale 35+ a má rána jsou téměř bez výjimek úzkostná. Budí mě vlastní pláč. V krátkém snu, který přichází těsně před probuzením, jdu kolem plotu, za plotem jsou malí trochu divní lidé, kteří si hrají, prostranství vypadá jako zahrada mateřské školy. Podívám se lépe a vidím, že to jsou dospělí lidé. Jsou to dementní lidé! A já najednou vím, že takhle jednou skončím i já. Jako dementní hrající si stařena… Po takovém snu by bylo špatně asi každému. 🙂

Jdu do koupelny. V předsíni před zrcadlem stojí má neteř, která teď dočasně obývá náš rozlehlý příbytek a která za chvíli vyrazí na první část písemných maturit. Kulmuje si vlasy, maluje se, je celá v černém. Všichni máme nervy napjaté k prasknutí. Letošní maturity se nepříjemně vlečnou. Zalezu do koupelny, chci si vyčistit zuby, koukám na dobrou desítku kartáčků na zuby a nemůžu si vzpomenout, která barva je moje.

Občas se mi stane, že se spletu, a pak mi je nemilosrdně spíláno: Copak si nepamatuješ, který zubní kartáček je tvůj? Nepamatuju. Vytrvale doslova čumím na kartáčky a nevím – žlutý? zelený? modrý? růžový? Nevím.

Panebože, je mi 37 a nevím, jakým zubním kartáčkem si už dva měsíce čistím zuby… Mohla bych použít kartáček zcela nový, mám ho v zásobě, ale sakra, zubní kartáčky stojí padesát korun, to není v našem bídném rozpočtu právě málo, nemůžu jen tak pro nic za nic načínat stále nové a nové zubní kartáčky.

Možná také proto je jich v nádobce nad umyvadlem stále víc a víc a víc. Možná mě jednou zubní kartáčky vytlačí z bytu ven, nejdřív na chodbu, pak před dům, aby mě nakonec vykoply ze zeměkoule do vesmíru. Moje zubní kartáčky zřejmě jednou ovládnou Zemi. Bude to Modrá planeta, na které žijí zubní kartáčky. Znovu se zaměřím na kefky, které v zavěšené nádobce tvoří pěknou barevnou kytici…. Tak který? Opatrně je osahávám. Ten můj bude suchý, zuby jsem si čistila večer, tedy před nějakými osmi hodinami. Za osm hodin snad normální zubní kartáček oschne?! Jsem poslední, kdo si dnes ráno ještě nečistil zuby, cizí zubní kartáčky tedy budou mokré… Všechny mi připadají mokré nebo aspoň vlhké. Zase je nechci moc osahávat… Zachvátí mě vlna úzkosti. Jak to se mnou může dopadnout, když si už teď nepamatuju barvu svého zubního kartáčku? Vím! Při trochu štěstí skončím na té zahrádce z ranního snu. A to je ta lepší varianta. 🙂

Po dlouhém váhání se přesvědčím, že mi patří ten světle zelený. Vyčistím si zuby, dám se trochu do pořádku a vyrazím do práce. Všechno jde jako po másle až do půl jedenácté, to si uprostřed náročné administrativy s hrůzou uvědomím: zelený kartáček bude asi mé starší dcery! Vyčistila jsem si zuby jejím kartáčkem. To je peklo! Budu muset zajít do obchodu, koupit kartáček nový, vymyslet si nějakou historku, proč její kartáček na zuby z ničeho nic zmizel… Marně si namáhám hlavu. Kde MÁM můj zubní kartáček? Jakou měl barvu? Kam se poděl? Odpověď nepřichází. Před očima mi náhle defilují zubní kartáčky všech barev, značek, tvarů, velikostí. Jeden po druhém vyskakuje z nádobky, místa jim historicky určeného.

V zástupu mi pochodují kolem umyvadla, obkrouží vanu, přeběhnou pračku a pěkně v řadě vycházejí ze dveří koupelny, míří ke vstupních dveřím do bytu. Tam nastane krátká mačkanice, kartáčky nespokojeně mručí, hrozí na mě štětinkami. Konečně pochopím a rychle otevírám dveře. Vyhrnou se na chodbu a opět se seřadí do přísného defilé. Seběhnou do přízemí, opustí dům…

Běžím na balkón. Barevný hádek mizí za rohem domu, bez rozloučení, bez pozdravu… Až poslední kartáček se na krátký okamžik zastaví a jakoby váhá. Pak se pomalu otočí a mává… Na jeho malinké nožičce i na tu dálku vidím své jméno. Vrať se! Křičím až se psi v ulici rozštěkají. Zubní kartáček stále váhá. Pak ale zřejmě vítězí kartáččí pudy, které zubní kartáčky nutí držet pospolu, a můj ztracený a tak znenadání objevený zubní kartáček se klopýtavě rozbíhá za svými druhy.

Vzala jsem tašku a z kasičky vylovila padesát korun. Půjdu do obchodu a koupím si nový zubní kartáček. Jenom musím pečlivě vybrat barvu. Jednou provždy budu používat jednu a tutéž barvu, aby se mi už nikdy nestalo, že budu ráno bezmocně zírat na barevný snop zubních kartáčků a nebudu si moci vybavit barvu svého zubního kartáčku. Koupím si zelený nebo růžový, nebo červený? Možná modrý? Ještě mají fialový a bílý. Dejte mi od každé barvy jeden… Snad se rozhodnu, snad si vzpomenu, snad to zvládnu!

PS: Vzkaz od mého muže po přečtení povídky: Marto, tahle povídka není vůbec vtipná! Ten světlezelený kartáček je totiž můj! 🙂

Napsal/a: