P.D.Jamesová: Plány a touhy … + SOUTĚŽ

Rubrika: Soutěže

Vyšetřovatel Adam Dalgliesh je na stopě záhadnému vrahovi
Tuto detektivku můžete s námi vyhrát v soutěži Víte…?od 5. do 14. listopadu 2007.

náhled

Vyšetřovatel Adam Dalgliesh odjel na dovolenou do starého mlýna, který zdědil po své tetě, aby si tam odpočinul. Netušil však, že bude zatažen do záhadné vraždy. Obětí se stala totiž zástupkyně správního ředitele místní elektrárny Hilary, která byla zavražděna stejným způsobem jako několik předešlých žen během posledních měsíců. Údajného vraha však našli mrtvého. Kdo tedy vraždil? Podezřelých je hned několik, jelikož Hilary byla sebestředná dáma, ztěžující život všem místním obyvatelům. Jedním z nich je i Alex Mair, kterému vyhrožovala ztrátou kariéry, pokud si ji nevezme.

Váz., 472 stran


Ukázka:
Rickards se dostavil na čas

Rickards se dostavil na čas. Dalgliesh uslyšel jeho vůz přesně v devět, a když otevřel dveře do noční tmy, uviděl, jak k němu míří jeho vysoká postava. Nesetkali se přes deset let, co byl Dalgliesh jmenován inspektorem metropolitní kriminálky, a byl překvapen, jak málo se Rickards změnil. Čas, manželství, přesun z Londýna ani povýšení na něm nezanechaly žádné viditelné stopy. Ani dnes se jeho statná nepohledná postava, přes 180 centimetrů vysoká, nehodila k jakémukoli formálnímu oblečení. Zbrázděný, větrem ošlehaný obličej by se se svým výrazem neohroženosti, na kterou je spolehnutí, vyjímal mnohem líp nad námořnickým trikem, pokud možno s vetkanými iniciálami Královské námořní záchranné služby na prsou. Z profilu působil ten obličej s dlouhým, poněkud zahnutým nosem a s mohutným obočím impozantně. Při pohledu z en face člověk zjistil, že je nos poněkud moc široký a u kořene rozpláclý a že ty temné oči, které v okamžicích, kdy je Rickards vzrušený, mají divoký, takřka manický lesk, jsou v klidu rybníčky udivené neúnavnosti. Dalgliesh ho pokládal za typ policisty, který se nevyskytuje už tak často jako dřív, ale není ještě zas tak vzácný, za svědomitého, nepodplatitelného detektiva s omezenou představivostí a jen o něco větší inteligencí, který nemá za to, že by se špatnost světa měla omlouvat jen proto, že se často nedá nijak vysvětlit a že ti, co se jí dopouštějí, jsou nešťastníci.

Rozhlédl se po obývacím pokoji s dlouhou stěnou knih, s praskajícím ohněm živeným dřevem, s tím olejem viktoriánského preláta nad krbem, jako by usiloval vtisknout si každý ten předmět do paměti, pak usedl do křesla, natáhl dlouhé nohy a spokojeně zachrochtal. Dalgliesh si vzpomněl, že vždycky pil pivo. Teď se spokojil s whisky, ale prohlásil, že by snesl nejdřív kávu. Tak aspoň jeden zvyk změnil. „Je mi líto,“ řekl, „že se nesejdete s mou ženou Susií, co jste tady, pane Dalglieshi. Čekáme za několik týdnů první dítě a moje žena odjela ke své matce do Yorku. Mojí tchyni se nezamlouvala představa, že je v Norfolku, kde se potlouká Hvízdal, a já jsem tolik hodin v práci.“

Řekl to s jakousi rozpačitou obřadností, jako by byl hostitelem on, a nikoliv Dalgliesh a jako by omlouval nečekanou nepřítomnost hostitelky. A dodal: „Nejspíš je to přirozené, že si jediná dcera přeje být v takovéhle době s maminkou, zvlášť když čeká první dítě.“

Dalglieshova žena si tenkrát nepřála být u maminky, přála si být s ním a přála si to tak strašně, že dodatečně zauvažoval, jestli to nebyla nějaká předtucha. Na to si vzpomínal, i když si už nedokázal vybavit její obličej. Jeho vzpomínky na ni, které se celá léta snažil — připadal si jako někdo, kdo zrazuje své hoře i jejich lásku — rázně potlačit, protože se ta bolest zdála nesnesitelná, nahradil postupem času chlapecký romantický sen o jemnosti a kráse, který v něm utkvíval navzdory zubu času. Dodnes si živě vybavoval obličejíček svého novorozeného syna a někdy ve svých snech viděl ten jeho bílý, čistý výraz sladké vědoucí spokojenosti, jako by za ten krátký okamžik svého života viděl a poznal všechno, co se dá, jako by to poznal a zavrhl to. Dalgliesh si říkal, že je ten poslední, od koho se dá logicky očekávat, že bude dávat někomu rady v otázkách těhotenství nebo ho bude upokojovat, a vycítil, že Rickardsův zármutek nad nepřítomností jeho ženy sahá hlouběji, než kam jde stesk po její společnosti. Pronesl obvyklé dotazy ohledně jejího zdraví a unikl do kuchyně uvařit kávu.

Ať už ten záhadný duch, co v něm pustil na svobodu verše, bylo cokoliv, otevřel ho dalším lidským radostem, lásce. Nebo to bylo naopak? Pustily verše na svobodu lásku? Zdálo se, že láska dokonce ovlivnila jeho zaměstnání. Mlel kávu a dumal nad těmi malými záhadami života. Dokud tady nebyla poezie, připadalo mu jeho zaměstnání nejenom otravné, ale občas i odporné. Dnes je tak šťastný, že může Rickardse pustit do své samoty a dělat mu ozvučnici. Tahle jeho nová blahovolnost a tolerance ho trošku vyváděly z konceptu. Úspěšné sebeovládání je pro charakter bezpochyby lepší než neúspěšné, ale když je ho příliš, mohlo by Dalglieshe zbavit ostří. A když za pět minut přinesl dva pucláčky a usadil se znovu v křesle, dokázal vychutnávat kontrast mezi Rickardsovými starostmi s psychotickým zločincem a mírem mlýna. Oheň živený dřevem, jež už přestalo praskat, se ustálil v příjemný žár a vítr, který se na ostrohu jen zřídkakdy zklidnil, svištěl v nepohybujících se, do výše trčících lopatkách mlýna jako nějaký tiše šeplající duch. Dalgliesh byl rád, že to není jeho starost, chytat Hvízdala. Sériové vraždy se ze všech případů zabití řeší nejzoufaleji, nejobtížněji a nejbezradněji, vyšetřování se vede pod tlakem hlasitého požadování veřejnosti, aby už byl ten neznámý hrůzný bídník chycen a navždycky zneškodněn. Ale tohle není jeho případ. Může o něm debatovat s nezúčastněností člověka, který má o něj profesionální zájem, ale žádnou zodpovědnost. A dovedl si představit, co Rickards potřebuje. Nikoliv radu — zná své řemeslo — ale někoho, komu může důvěřovat, někoho, kdo má stejný jazyk, ale kdo pak odejde a nezůstane jako věčna připomínka jeho nejistoty, chlapa od fochu, před kterým může bez obav nahlas myslet. Má svůj tým a je příliš korektní, než aby se s jeho členy nepodělil o své myšlenky. Ale je to i člověk, který potřebuje vyslovit své teorie a tady je může předestřít, rozvádět, zamítat a zkoumat bez nepříjemného podezření, že si jeho podřízený, který ho s obličejem pečlivě bezvýrazným uctivě poslouchá, myslí: „Ach proboha, co to ten starej básní.“ Nebo: „Starej začíná bejt podivín.“

„Nepoužíváme Holmese,“ řekl Rickards. „Metropolitní prohlásila, že zařízení je v současné době plně vytížené, a kromě toho máme vlastní počítač. Ne že bychom měli moc dat, kterými bychom ho mohli nakrmit. Tisk a veřejnost o Holmesovi samozřejmě vědí. Slyším to na každé tiskovce: ,Používáte ten speciální počítač ministerstva vnitra, ten, co byl pojmenován po Sherlocku Holmesovi? ,Ne, odpovídám, ,používáme vlastní. Nevyslovená otázka: ,Tak proč jste ho k čertu ještě nechytili? Myslí si, že stačí vložit do počítače data a vypadne vám identikit toho maníka i s otisky prstů, číslem límce a druhem pop music, který má v oblibě.“

„Ano,“ odpověděl Dalgliesh, „dneska se tak topíme ve vědeckých divech, že nás trošku znepokojí, když zjistíme, že technika dokáže všechno kromě toho, co od ní chceme.“

„Zatím tady byly čtyři ženské a Valerie Mitchellová nebude poslední, jestli ho brzy nechytíme. Začal před patnácti měsíci. První oběť byla nalezena krátce po půlnoci v přístřešku na konci promenády v Easthavenu. Ryla to náhodou místní kurva, i když to on nemusel vědět nebo mu to mohlo být jedno. Než udeřil znovu, uplynulo osm měsíců. Než udeřil úspěšně, jak by asi řek on. Tentokrát to byla třicetiletá učitelka, která jela na kole domů do Hunstantonu a v osamělém úseku cesty píchla. Pak přišla další pauza, přesně po půl roce dostal barmanku z Ipswiche, která byla na návštěvě u babičky a byla tak hloupá, že čekala sama na noční autobus. Když přijel, na zastávce nikdo nebyl. Vystoupili dva místní mladíci. Měli značně nakoupíno, takže nebyli zrovna ve stavu, kdy by si něčeho moc všímali, ale neviděli a neslyšeli nic, jenom něco, co popsali jakožto jakési zasmušilé hvízdání, které se ozývalo z hloubi lesa.“

Napil se kávy, pak pokračoval: „Máme od cvokaře jeho charakteristiku. Nevím, proč se namáhal. To jsem moh napsal i já. Říká nám, abychom hledali samotáře, pravděpodobně z narušené rodiny, který měl možná dominantní matku, nesbližuje se snadno s lidma, zvlášť s ženskýma, je možná impotentní, není ženatý nebo je rozvedený či se ženou nežije a chová zášť a nenávist k druhému pohlaví. Inu, jistěže od něj nečekáme, že je to úspěšný, šťastně ženatý bankovní ředitel se čtyřmi rozkošnými dětmi, které mají před maturitou nebo jak se tomu dneska říká. Tyhle sériové vraždy jsou k zoufání. Žádný motiv — aspoň ne takový, aby ho člověk se zdravým rozumem pochopil — a může pocházet odkudkoliv, z Norwiche, Ipswiche, dokonce z Londýna. Mít za to, že pracuje ve svém kraji, je nebezpečné. Ale vypadá to tak. Zřejmě se tady vyzná. A zdá se, že má vždycky stejný modus operandi. Vybere si křižovatku silnic, zaveze vůz nebo dodávku na stranu jedné silnice, přejde křižovatku a tam čeká. Pak svou oběť odtáhne do křoví nebo pod stromy, zabije ji, vrátí se na druhou stranu k vozu a uprchne. U těch třech posledních vražd to byla zřejmě čirá náhoda, že mu přišla do cesty příhodná oběť.“

Dalgliesh cítil, že je čas, aby něčím přispěl k jeho dohadům, a tak řekl: „Jestliže si své oběti nevybírá a nesleduje je, což v posledních třech případech zřejmě neudělal, tak by měl normálně být připraven na dlouhé čekání. To naznačuje, že vychází ven po setmění pravidelně, že je to noční dělník. nebo chytá krtky, nebo je to myslivec, hajný, něco takového. A chodí připravený. Číhá, až bude moct zabít rychle.“

„Já se na to dívám taky tak,“ odpověděl Rickards. „Zatím čtyři oběti, z toho tři náhodné, ale nejspíš se tu na číhané potloukal tři roky nebo tak. Mohlo to přispívat k jeho vzrušení. .Dneska bych možná moh udeřit, dneska bych moh mít štístko. A na mou duchu, že to štístko začíná mít. Za posledních šest neděl dvě oběti.“

„A co ta jeho firemní značka, to hvízdání?“

„To slyšeli tři lidi, kteří přišli na místo činu po vraždě v Easthavenu brzy. Jeden slyšel jenom někoho hvízdat, druhý řek, že to znělo jako kostelní píseň, a třetí, to byla jedna zbožná žena, prohlašuje, že ji přesně rozpoznala, že to byla píseň Již se večer sklání. To jsme uchovali v tajnosti. Mohlo by nám to pomoct, až se nám přihlásí obvyklá hrstka cvoků, co budou prohlašovat, že jsou Hvízdal. Ale že opravdu hvízdá, o tom se zřejmě nedá moc pochybovat.“

„Již se večer sklání, tma se snesla níž, na nebeské báni, svítí hvězdy již,“ odpověděl Dalgliesh. „To je píseň z nedělní školy, podle mě ne zrovna chorál, abych tak řek.“

Vzpomínal si na ni z dětství, byla to ponurá, nevýrazni melodie, kterou jako desetiletý dokázal vyťukat na klavíru v salónu. Uvažoval, jestli ji ještě někdo zpívá. Slečna Barnettová si ji za dlouhých zimních tmavých odpolední vybírala s oblibou, než rozpustila nedělní školu, kdy se světlo venku vytrácelo a malý Adam Dalgliesh se už začínal bát těch posledních dvaceti metrů cesty domů k místu, kde se cesta k faře točila a kde křoví bylo hustší. Noc se od bílého dne lišila pachem, zvuky. Obyčejné věci dostávaly jiné tvary, noci vládla cizí, hrozivější mocnost. Těch dvacet metrů po chrustajícím štěrku, kdy byla světla domu na chvíli zakrytá, pro něj byla každotýdenní hrůza. Jakmile prošel vrátky na příjezdovou cestu, přidal do kroku, ale jen trochu, protože ta mocnost, která vládne noci, dokáže vyčenichat strach jako psi vyčenichají hrůzu. Jeho matka, jak věděl, by nikdy nechtěla, aby ty metry musel přejít sám, kdyby byla věděla, že trpí tak atavistickým strachem, jenže to nevěděla a on by byl radši umřel, než by jí to prozradil. A jeho otec? Otec by byl čekal, že bude statečný, byl by mu řekl, že Bůh je Bohem temnoty stejně jako Bohem světla. Bylo tu koneckonců tucet vhodných textů, jež by mohl citovat. „Žádná tma pro Tebe není temná. Noc jako den svítí.“ Ale pro citlivého desetiletého chlapce temná je. Jedna z těch osamělých cest ho poprvé dovedla k představě, k pravdě, kterou člověk vlastně zjistí až teprve jako dospělý, že právě ti, co nás nejvíc milují, nám připravují největší bolest „Takže hledáte někoho zdejšího,“ řekl, „samotáře, někoho, kdo má noční zaměstnání, kdo jezdí osobním vozem nebo dodávkou a zná Nábožné písně staré i nové. To by vám to mělo usnadnit.“

„Vy myslíte, že by mělo?“ odpověděl Rickards.

Minutu seděl a mlčel, pak řekl: „Myslím, že bych se teď rád napil trochu whisky, pane Dalglieshi, jestli nemáte nic proti tomu.“

Když konečně odcházel, bylo po půlnoci. Dalgliesh s ním vyšel k vozu. Rickards se podíval přes ostroh a řekl: „Tam někde je, číhá a čeká. Pokud nespím, neexistuje takřka okamžik, abych na něj nemyslel, nepředstavoval si, jak vypadá, kde je, co si myslí. Susiina matka má pravdu. V poslední době jsem se jí moc věnovat nemohl. Jakmile ho chytíme, tak bude po všem. Konec. A půjdeme dál. On ne, ale my jo. A na konci budeme vědět všechno, nebo si aspoň myslet, že víme všechno. Kde, kdy, kdo, jak? Třeba budeme dokonce vědět, proč, když budeme mít štěstí. A přesto nebudeme v podstatě vědět nic. Ach toho zla, které se nemusí vysvětlovat, kterému se nemusí porozumět a s kterým se nemusí udělat ani tohle, jenom mu učinit přítrž. Angažovanost, ale bez zodpovědnosti. Bez zodpovědnosti za to, co udělal, nebo za to, co se s ním stane pak. To je věc soudce a poroty. Člověk je angažovaný a přesto není angažovaný. Je to tohle, co vás na tom zaměstnání vábí, pane Dalglieshi?

Novinka z nakladatelství Motto.

Napsal/a: P.D.Jamesová

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • Petra Vymětalová

    Soutěžní otázka: Jak se jmenuje jedna z obětí vraždy – zástupkyně správního ředitele místní elektrárny?
    Správná odpověď: Hilary

    Počet soutěžících: 391

    Výhrekyně: tanape

    GRATULUJEME!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist