D. Crombie: Podíl na smrti … + SOUTĚŽ

Probudilo ho pípání a zpívání ptáků. V noci si nechal otevřené dveře na zahradu. Kincaid se přetočil na břicho a připlácl si na hlavu polštář. Chtěl spát. Nic nepomáhalo. S zaúpěním se podíval na hodinky. Bylo sedm hodin.
Usnul na pohovce, nestihl se převléknout. Probudil se s knížkou na hrudi. Dokonce nezhasl ani lampičku. Původně si chtěl číst. Rozloučil se s Hannah a šel k sobě do pokoje. Únava ho přešla, došel si pro knížku a pustil se do čtení.
Protáhl se. Dá si pár bazénů, nasnídá se a pak vyrazí na túru do Národního parku Yorkshire Dales, rozhodl se. Převlékl se do plavek, oblečení nechal na hromádce u postele. Došel si pro ručník a župan. S botami se neobtěžoval.
Dům byl nezvykle tichý. Z kuchyně ani nevoněla slanina. Všichni spali. Jak by ne, hosté měli dovolenou. U vchodu do bazénu se zarazil. Myslel si, že v sedm ráno bude personál penzionu na nohou. Opřel se do dveří a chtěl projít přes balkon dolů k bazénu. Třeba bude mít bazén jen pro −
Z bazénu se ozval pronikavý výkřik. Nejdřív ho napadlo, že někdo zakopl a omylem spadl do vody. Ne, takové štěstí nikdo neměl. Div nevletěl dovnitř.
Pohotově vyhodnotil situaci. U vířivky stály dvě děti.
Na hladině malého bazénku plavalo nahé tělo Sebastiana Wadea. Zurčivé bubliny jím pohybovaly sem a tam.

***

Sebastian byl otočený tváří dolů. Pokožku měl zbarvenou došeda, světlé vlasy se mu rozprostíraly na hladině jako chapadla chobotnice. Kincaid si po několika vteřinách uvědomil, že Sebastian není nahý. Měl na sobě plavky se vzorem tropických květin.
Po balkoně se plazil elektrický kabel. Nevedl nikam jinam než do bazénku s vířivkou. Kincaid dlouho neváhal. Co nejrychleji vymanipuloval děti z prostor krytého bazénu, aby neviděly víc, než musely. Třásly se, bylo vidět, že v nich doznívá šok. Mrzelo ho, že si nezapamatoval jejich jména. Klekl si před ně a opatrně pronesl: „Zůstaňte tady, ano? Hlavně nesahejte do vody. Rozumíte mi?“ ujistil se. Děti přikývly. Vstal a spěchal nahoru na balkon. Bral schody po třech.
Kabel vedl z pootevřených dveří. Kincaid vešel dovnitř, sklonil se k zásuvce, přetáhl si přes dlaň lem županu a vytáhl kabel ze zdi. Upevnil ho na zábradlí, aby nesklouzl dolů. Opět se zastavil u dětí, aby se přesvědčil, že situaci jakž takž zvládají. Vrátil se k bazénu, svlékl si župan a pustil se do nejméně příjemného úkolu. Potřeboval vytáhnout tělo z vody.
Sebastian měl ochablou pokožkou nasáklou vodou. Kincaid ani po všech těch letech nedokázal pochopit, jak je možné, že pouhým dotykem je možné poznat, zda je člověk živý, nebo mrtvý. Kůže má vysokou výpovědní hodnotu, ačkoli si to většina lidí neuvědomuje. Sebastianovo tělo však bylo teplé, to nebývá obvyklé.
Kincaid ho popadl v podpaží a zabral. Podařilo se mu tělo vytáhnout na břeh. Okamžitě se sesulo na mokrou podlahu. Kincaid převrátil Sebastiana na záda a zkontroloval mu životní funkce. Sice mu bylo jasné, že ho žádné překvapení nečeká, navíc teplá voda bezesporu udělala své, přesto nehodlal nic podceňovat.
Hlučně se otevřely dveře do prostor bazénu. Někdo za ním zalapal po dechu. Klekl si na paty a třel si stehna dlaněmi. Bylo to instinktivní gesto, dělával to tak.
Ohlédl se. Za ním stála Emma MacKenzieová. Díky bohu, že to není Penny, oddychl si.
„Panebože, Sebastian. Je mrtvý, viďte?“ hlesla. Měla překvapivě něžný hlas. Popošla k němu ještě blíž a natáhla paži, jako by se ho chtěla dotknout.
Kincaid přikývl. „Ano, bohužel je to tak. Emmo, prosím vás, mohla byste zajít do kanceláře a zavolat na policii? A pokud vás mohu požádat ještě o něco, počkejte na policisty a doveďte je sem, ano?“
„Dobře, ale… co děti?“
„Viděly to nejhorší, co mohly, pár minut jim neublíží. Někdo musí zůstat u těla. Kdybych děti poslal za rodiči, v mžiku by tu byli a ztropili by neskutečný povyk. Počkáme s tím až po příjezdu policie.“
Emma se zamyslela. Nepřítomně objala složenou osušku, kterou držela v ruce. „Dobře,“ přitakala nakonec a záhy bylo slyšet pleskání pantoflí.
Přijala jeho autoritu bez výhrad. Aspoň tak, prolétlo mu hlavou. Nebude trvat dlouho a situace se zkomplikuje až hrůza. Předtím se vydával za někoho, kým není, teď bude za herectví krutě pykat. Jeho vyšetřovatelský instinkt byl dávno probuzený, sděloval mu, že se má na co těšit. Za necelou hodinku se vyšetřování rozběhne na plné obrátky. Nedokáže se držet stranou, bude chtít vědět, co se stalo. A dost, zarazil se. Ne, žádné pátrání nebude, není ve své jurisdikci, nemá právo cokoli podnikat. Místní policisté by ho beztak jen považovali za namyšleného vyšetřovatele ze Scotland Yardu, který si chce na jejich účet tahat triko. Nezná nikoho, nanejvýš se trochu poznal s Hannah. Nechce ostatní poznávat ani poznat, rád si vystačí sám. Nehodlá se do ničeho motat, opakoval si stále dokola. Ovšem svědomí se nedalo, ustavičně do něj rýpalo. Sebastian mu padl do oka.
Náhle si uvědomil, že i on prožívá šok. Nečekané zjištění, nečekaný nález těla člověka, s nímž strávil část dne, s ním zacloumalo. Vždycky mu bylo mrtvých lidí líto, nezřídka prožíval vztek, ale postupem času se naučil svým emocím čelit. Jenže nikdy nemusel řešit úmrtí člověka, jehož osobně znal. Musí se zachovat jinak, nemůže jen tak odejít. Opatrně se dotkl Sebastianova ramena, jako by se s ním chtěl rozloučit.
Zachvěl se. Začínala mu být zima. Hladina adrenalinu mu v krvi klesala, mohl se soustředit i na další věci. Připomněl si, že by se měl držet opodál. Nemá právo vyšetřovat Sebastianovu smrt, ačkoli ho znal a bydlí v penzionu, v němž pracoval. Pro něj už nic udělat nemůže. Vstal a šel za dětmi. Těm může být užitečný.