Zpěváka Martina Poštu můžete znát nejen z řady muzikálů, ale také například z kapely Laura a její tygři. O tom, které role ho nejvíce baví a jak se dostal z jeviště k profesionálnímu koučování, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Divadlo
V Divadle Kalich účinkuješ již řadu let. Jaký sis k této scéně vytvořil vztah?
To je hezká otázka hned na úvod. Kdybych měl Divadlo Kalich charakterizovat dvěma slovy, tak bych řekl, že Divadlo Kalich je velká pohoda. Divadlo Kalich je charakteristické tím, že jde o menší formu divadla. S tím je spojeno to, že v představeních hraje menší obsazení, než v jiných divadlech, a tak jsme si všichni k sobě takříkajíc blíž, a to ne jen v šatnách, ale i na jevišti coby herci k divákům.
V muzikálu Robin Hood hraješ hlavního „záporáka“ Šerifa z Nottinghamu. Jak to vůbec máš – ztvárňuješ raději kladné hrdiny, nebo si víc užíváš právě tyto záporné role?
Již od počátku mé muzikálové kariéry, která začala muzikálem Drákula, jsem byl zařazen mezi takzvané „záporáky“. Role záporných hrdinů jsou krásné a musím říct, že mě vždy bavily. Jde o to, že záporné role mají jasně vyhraněný charakter a takové role se i dobře hrají. Musím ale přiznat, že nejvíce mě baví hrát role komediální, ačkoli jsem v životě spíše introvert. Měl jsem to štěstí, že jsem si komediální role mohl zahrát ve třech muzikálech. V muzikálu Producenti, kde jsem hrál homosexuálního režiséra Rogera de Brise, tatínka Lucie Bílé v muzikálu Láska je láska a komunistického ředitele schvalovací komise v muzikálu Ať žije rokenrol.
Aktuálně tě v Divadle Kalich můžeme vidět také v muzikálu Tajemství, který se odehrává v neobvyklé magické atmosféře. Jaký je Tvůj vztah k těmto duchovním tématům?
Muzikál Tajemství mne velmi silně oslovil hned při čtení jeho scénáře. Hlavní myšlenkou tohoto muzikálu je pro mne to, že každý z nás si můžeme „vyčarovat“ naprosto vše, co ve svém životě chceme. Možná i proto má muzikál název Tajemství. Jde jen o to, najít „klíč od vědění“, jak se zpívá v jedné z jeho písní s názvem Čaruj. Líbí se mi myšlenka, že když tento klíč nalezneme, je možné vnímat svůj život jako hru. To není až tak magické, ale od autora Daniela Landy je naprosto geniální, že tuto myšlenku dokázal zahalit do snu hlavní hrdinky, který se odehrává v komatu, a využil při tom magické prvky, které mezi nebem a zemí existují a které mi jsou velice blízké.
Mimo Divadlo Kalich sis však zahrál nespočet rolí i v dalších muzikálech. Je nějaký, který ti nejvíce přirostl k srdci?
Ano, jsou to muzikály hned tři. Na prvním místě bych jmenoval Excalibur, kde jsem hrál čaroděje Merlina, dalšími jsou Producenti, ve kterém jsem hrál už zmíněnou roli Rogera de Brise a muzikál Robin Hood, kde mám tu možnost hrát Šerifa z Nottinghamu.
Laura a její tygři
Svého času jsi byl také zpěvákem známé kapely Laura a její tygři. Jak na toto období vzpomínáš?
No to byla paráda a velká jízda. S kapelou jsme začali hrát ve druhé polovině 80. let minulého století a hned od prvních živých vystoupení jsme získávali spoustu fanoušků a sklízeli úspěchy. Po revoluci, začátkem 90. let, jsme dokonce hráli především v zahraničí. To vzniklo tím, že jsme zahráli na takzvané burze kapel ve francouzském Chateauroux, kde byli nejrůznější producenti, majitelé klubů, manažeři, atd. Tam za námi, po koncertě, přišla francouzská žena s tím, že by nám ráda dělala manažerku. Po té vytvořila síť manažerů po celé Evropě a my začali po celé Evropě koncertovat.
Byl to velký skok od Laury k divadlu?
Naše manažerka bohužel onemocněla zákeřnou nemocí a celá manažerská síť se rozpadla. V té době jsem se dozvěděl, že Richard Hes dělá původní český muzikál, že muziku píše Karel Svoboda a texty Zdeněk Borovec. Režírovat to měl, pro mě možná ostudně, v té době neznámý Jozef Bednárik. V polovině 90. let jsem byl za rockera, a tak jsem svou naivní rockerskou hrdostí nepřipustil, že by Karel Svoboda byl nějaký velký skladatel. Jak jsem se mýlil! Později jsem to Karlovi na jednom večírku řekl a svým způsobem se mu i omluvil. Někdo mě v té době přemluvil, abych šel na konkurz. Na rozdíl ode mne, mě Jozef Bednárik znal z Laury, hned po odzpívání se mě zeptal, jestli mám v létě čas na zkoušení a do muzikálu mě obsadil.
Jenže to jsem nevěděl, co mě čeká. Ano, byl to obrovský skok. Najednou jsem se na jevišti musel chovat jinak, než jsem byl zvyklý. Ale takových nás bylo víc. (smích). V té době se do Drákuly obsadili herci, kteří měli velmi malé nebo žádné zkušenosti s hraním divadla, a tak bylo na trpělivosti pana Bednárika, aby nás za tři měsíce zkoušení naučil divadlo hrát. Dostal jsem roli Nicka, která byla spíše role herecká a taneční, než pěvecká. Byla psána na tělo Richardu Genzerovi. Musím se přiznat, že jsem to chtěl během zkoušení vzdát. Trpěl jsem, jak mi to nejde, ale podržel mě Beďo (pan režisér Bednárik), který mi tehdy řekl: „Když vydržíš, bude z tebe výborný muzikálový herec.“ Vše, co jsem se v divadle naučil, mám od něj. Za to mu chci poděkovat, ostatně děkuji mu velmi často. Když zkouším nový muzikál, často si na něj vzpomenu.
Profesionální koučink
V současnosti se kromě zpěvu věnuješ také profesionálnímu koučinku. Mohl bys ve stručnosti přiblížit, co taková činnost obnáší?
Už název tohoto procesu říká, že jde o jakýsi trénink. Profesionální koučink, nebo-li koučink osobního rozvoje, je proces o tom, jak zdokonalovat sám sebe, aby klient dosahoval lepších výsledků a hlavně, aby se na své cestě za výsledky cítil dobře. Jde o podobný princip, jako ve sportu. Každého z nás dělají šťastným nebo nešťastným jen čtyři oblasti: Vztahy, práce, peníze a zdraví. Tyto oblasti je třeba naladit tak, aby se klient cítil dobře. Pokud jedna z oblastí není naplněna, ovlivní oblasti další, a tím i realitu, kterou prožívá.
Jaká cesta vedla k tomu, aby se ze zpěváka stal profesionální kouč?
Má cesta ke koučování začala tím, že jsem prožíval velké životní nepříjemnosti a potřeboval jsem změnu. To mi bylo 33 let (před 17 lety). Koučink je v České republice poměrně mladá záležitost, v té době se o koučování v naší zemi nevědělo zhola nic. Takže jsem si musel pomoci sám. Začal jsem tedy číst knihy, duchovní i motivační. Vždy, když jsem si přečetl například: „Pokud chceš změnu, je třeba změnit úhel pohledu na sebe samého a začít vše měnit zevnitř, začít u sebe,“ řekl jsem si: „Super, tak to je, teď už to vím, od teď to bude jiné.“ A nebylo. Protože informace, které jsem načetl, jsem ve svém životě neaplikoval. Sice jsem změnil pohled, ale zůstalo jen při tom. Až přibližně před sedmi lety jsem absolvoval jeden pro mne velmi zlomový seminář a ten mi otevřel oči. Začal jsem postupnými kroky dělat vše, co jsem už věděl. Najal jsem si kouče, aby mi v tom pomohl, a můj život se začal měnit. V té době jsem si řekl: „To je prostě úžasný, ono to funguje. Chci se stát koučem.“
Jak ovlivňuje koučování a poznávání osudů druhých tvoje vlastní nejen pracovní aktivity?
Uvědomil jsem si jednu opravdu skvělou věc, že každý z nás žijeme život, jak nejlépe umíme. Platí to o každém z nás, takže i o mně. Každý můj klient je zároveň mým zrcadlem. Abychom mohli být tvůrci svého života a nebyli jím vláčeni, je třeba ho žít vědomě. Nespouštět autopilota ve smyslu, jak jsem byl kdysi zvyklý: „Ono to nějak dopadne.“ Uvědomovat si svá rozhodnutí, důsledky z rozhodnutí, uvědomovat si své emoce, své pocity, své tělo, návyky, nenechat se vláčet emocemi a snažit se racionálně myslet, nejlépe s tužkou na papíře. Protože přítomnost a to, co právě teď prožíváme, je vždy jen důsledek našich rozhodnutí v minulosti. Pro to, co prožíváme v přítomnosti, jsme se my sami kdysi rozhodli. A to mě koučování neustále učí. Učí mě naslouchat, být v přítomnosti a vědomě se rozhodovat. I já sám sebe neustále koučuji, chcete-li, trénuji, a myslím, že to je úkol na celý život. Pro mne nejsou v životě důležité výsledky, ale cesta k nim. A jestli ještě dnes nejsem tím, kým bych chtěl být, tak se nic neděje, protože jsem na cestě, abych jím byl.
Na závěr – máš nějaké životní motto?
Moc rád ve svém životě používám myšlenku, kterou i rád dále předávám. Je to myšlenka jednoho z velkých duchovních myslitelů Osha, a která souvisí s tím, co jsem již řekl. Až jednou budeme na smrtelné posteli, nebude důležité, co všechno máme a kým jsme, ale jak jsme si prožili každý den.
