V záběrech filmových kamer zachycujících události po devastujícím zemětřesení v Japonsku chyběly výlevy emocí, projevy paniky i známky rabování, jež vídáme v reportážích z jiných částí světa. Nešlo přitom o žádný posttraumatický šok, rezignovaná smířlivost je osvědčeným a po staletí předávaným přístupem.
Začněme ale od opačného konce. V záběrech kamer chyběly výlevy emocí lidí, kteří přišli o své nejbližší nebo o své domovy, divák si až po chvíli uvědomil nezvykle stoický klid, s nímž drtivá většina přijímala tu ránu osudu. Nešlo přitom o žádný posttraumatický šok, rezignovaná smířlivost je osvědčeným a po staletí předávaným přístupem.
Projevy působení přírodních sil jsou na japonských ostrovech značně různorodé. Škále příjemných až slastných zážitků vévodí četné horké koupele, do nichž lze vstoupit přímo pod širým nebem, a to i v zimě. Na podzim oku lahodí bohatě pestrobarevně zbarvené stráně listnatých stromů, nemluvě o krásách pobřeží a divokých hor. Prudké lijáky naopak hrozí častými sesuvy půdy nebo povodněmi, erupce sopek a častá zemětřesení jsou důsledkem aktivní tektonické činnosti. Tyto ničivé projevy jsou tak mohutné a zároveň tak nečekané a nepředvídatelné, že logicky spoluutvářejí civilizační vztah ostrovanů k přírodě jakožto nevyzpytatelnému živlu, proti němuž se lze sice částečně bránit stavbou například protipovodňových hrází nebo betonováním svahů, ale vždy s vědomím, že inženýrská důmyslnost nikdy definitivně nezvítězí.
Japonská krajina má ještě jednu zvláštnost – vyznačuje se velmi ostrou hranicí mezi lidskou civilizací na jedné straně, a neudržovanou vegetací či strmými kopci a horami na straně druhé. Při pozornějším pohledu je patrné úsilí, jaké musel člověk vyvinout, aby si na prudkém svahu vybudoval buď rýžové políčko, nebo zavlažovací systém, nebo dokonce postavil dům.
Výše načrtnutý vztah k přírodě tvoří nedílnou součást ostrovní identity, která je svou „ostrovností“ vlastně společná všem. To si uvědomují zejména starší lidé, kteří spatřují v nedávném zemětřesení pohromu, jakou nikdo nepamatuje. Zasáhla bez rozdílu všechny, a to způsobem, který se vlastně vymyká běžnému líčení, vyprávění, sdílení. Užitečnější a hlavně vyzkoušené je neplýtvat energií na hořekování a zachovat si pokud možno chladnou hlavu. Shodou okolností postižené severovýchodní prefektury jsou považovány za region, kde jsou lidé obzvlášť odolní a vytrvalí, protože zde bývají chladné zimy, obdělávat půdu tu bylo namáhavější než jinde. I proto byla oblast v minulosti často sužována hladomory.
Schopnost „vydržet“
Tato odolnost však má typický charakter. Japonština pro ni má dva pojmy: „gaman“ pro pasivní snášení a „ganbaru“ pro vyvinutí úsilí. Oba se sice dají bez větších obtíží přeložit do západních jazyků, avšak v japonštině se používají v daleko širším spektru situací a také mnohem častěji než na Západě. Ona pasivní rovina (gaman) se projevuje jakousi odevzdanou ukázněností každodenně, například v nekonečných zácpách, kdy je prakticky nemyslitelné, aby někomu ujely nervy a divoce za volantem gestikuloval. Zařadil bych sem i ony známé obrázky, kdy zvláštní nádražní zaměstnanci pomáhají cestujícím nastoupit do ranního vlaku tím, že jich tam pokud možno maximum prostě natlačí. Aktivnější „ganbaru“ činí větší problémy, protože se používá mnohdy v situacích, kde zní našemu uchu nelogicky a vyjadřuje spíš subjektivní osobní přístup než objektivní situaci. Mimochodem, v současné době se japonská společnost nachází v jakémsi mezistadiu – obyvatelé evakuačních center musí stále trpělivě snášet dočasnost a provizornost své zoufalé situace, technici v elektrárně Fukušima daiiči (daiiči znamená č. 1), kteří zápasí s nevyzpytatelnými reaktory, musejí za každou cenu „vytrvat“ v úsilí. S postupující obnovou se do fáze „ganbaru“ dostanou všichni.
Napsal/a: David Labus
