Smrt pravých neštovic

17. října skončila v Národním muzeu v Praze výstava s názvem Smrt pravých neštovic. Výstavu uspořádalo Národní muzeum se Světovou zdravotnickou organizací k připomenutí třicátého výročí vymýcení této strašné nemoci. Vzhledem k tomu, že ale její virus stále ještě z povrchu zemského nezmizel, není od věci si tuto, jednu z nejstrašnějších nemocí, připomenout.

V květnu tohoto roku uplynulo třicet let od chvíle, kdy členské země Světové zdravotnické organizace na Valném shromáždění deklarovaly vymýcení pravých neštovic. Byl to vůbec první takový počin v dějinách, kdy se lidstvu podařilo zvítězit nad nějakou nakažlivou chorobou. A není od věci zdůraznit, že i čeští a slovenští vědci a lékaři se i vlastnoručními silami přičinili o to, aby tato strašná nemoc byla vymýcena.

Pokud bych se ještě vrátila k samotné výstavě, návštěvníci měli možnost vidět fotografie z různých zemí, například Indie, Bangladéš, Somálsko, kde se s pravými neštovicemi „bojovalo“, stejně tak výstava přibližovala i vývoj samotného očkování.

Ke shlédnutí tu byly i historické lékařské nástroje, pomocí kterých se očkování provádělo. Tak například nepochybně zaujal očkovací přístroj poháněný ruční pákou, nožním pedálem nebo elektřinou. Pod velkým tlakem se vlasovým proudem poté, bez použití injekční jehly, vpravovala do těla vakcína.

K vidění byly i historické jehly a očkovací sety.

Virus neštovic

Byl to právě on, který dokázal usmrtit celkem více lidí než všechny světové války. Není žádnou novinkou, lidstvo ho zná už dávno, první zmínky o něm pocházejí již z doby starší jak 3 000 let. Epidemie, které se vyskytovaly, zabíjely až 30% všech nakažených, velký zbytek měl trvalé následky (hluboké jizvy, znetvořené tváře, slepota).

Tak například v 18. století v Evropě proběhla epidemie, kdy onemocnělo 200 miliónů lidí, z toho 60 miliónů zemřelo.

Na pravé neštovice zemřelo i mnoho slavných osobností, například to byl francouzský král Ludvík XV., nebo rakouský císař Josef I.

Pravé neštovice způsobuje virus z rodu Poxviridae. Vyskytoval se ve dvou formách. Horší formou byla variola major, ta se vyskytovala hlavně například v Indii, druhá forma byla variola minor, která měla poněkud lehčí ráz a ve velké míře se vyskytovala například ve střední Africe.

Pravlastí pravých neštovic byl zřejmě indický subkontinent a střední Afrika.

Z historie očkování proti pravým neštovicím

Na samotném počátku byl anglický lékař Edward Jenner, který provedl první očkování. V roce 1796 aplikoval malému chlapci upravený virus, který získal od ženy infikované kravskými neštovicemi. Výsledky byly publikovány až v roce 1798, pak ale následovalo očkování mnoha tisíc lidí proti neštovicím.

Je ale známo, že ještě před zavedením očkování se lidé snažili neštovicím bránit. Tzv. variolizace existovala třeba ve staré Číně, Indii nebo v Africe. Lidé například šňupali prach z rozdrcených krustiček neštovic nebo se jimi napuštěné tamponky vkládali do nosu. V podstatě se snažili o navození imunity stejně, jako kdyby u nich nemoc proběhla přirozeně. Bohužel, i když byla variolizace vcelku účinná, často tito lidé právě neštovicemi onemocněli, nebo dokonce ještě jinou infekční nemocí, kterou dárce trpěl. A kromě uvedeného byli po určitou dobu doslova hrozbou, protože se stávali přenašečem viru neštovic (i když na určitou dobu).

U nás bylo očkování proti pravým neštovicím nařízeno v roce 1803 na základě nařízení královského gubernia a bylo ukončeno v roce 1980 z důvodu eradikace pravých neštovic.

Projekt eradikace pravých neštovic

Zahájila jej Světová zdravotnická organizace 1. 1. 1967. V té době byly neštovice problémem hlavně rozvojových zemí. Projekt probíhal na mezinárodní úrovni, zapojilo se do boje proti neštovicím téměř tři sta tisíc lidí.

Z našich odborníků je vhodné jmenovat například profesora epidemiologie Karla Rašku, který byl i jedním z organizátorů eradikačního programu a rovněž se aktivně na eradikaci podílel.
WHO si označilo vymýtit pravé neštovice do doby deseti let, což se skutečně podařilo, snad jen s přidáním několika měsíců.
Posledním člověkem, který onemocněl na pravé neštovice přirozeně, byl v roce 1977 kuchař ze Somálska Ali Maow Maalin. 8. května 1980 prohlásila Světová zdravotnická organizace vymýcení neštovic na naší zemi.

Problémem ale bylo, že virus byl poté přechováván ještě v dalších laboratořích a tak došlo k tomu, že se zcela nechtěně a náhodou nakazila britská pracovnice lékařské fakulty univerzity v Birminghamu, Janet Parkerová. Údajně zde došlo k nedostatečné kontrole vzorků, kancelář Parkerové sousedila s laboratoří a došlo k nakažení. Parkerová po měsíci zemřela a stala se tak skutečně naprosto poslední obětí pravých neštovic na Zemi.

Poté byl virus ve všech laboratořích zničen, oficiálně zůstává pouze ve dvou (americká Atlanta a Moskva).

Jak pravé neštovice probíhaly

Inkubační doba pravých neštovic se pohybuje okolo 12 – 14 dní, kdy je nakažený bez jakýchkoli příznaků. Pak se ale začnou objevovat příznaky jako zimnice, horečka, poruchy spánku, následují bolesti břicha se zvracením. Když poklesne horečka, objeví se vyrážka. Nejprve na horní části těla, včetně obličeje, pak se rozšiřuje i na sliznice, včetně úst a nosu. Puchýřky po pár dnech zhnisají, mění se v krusty a pak odpadávají. Pak se mohou dostavit opět horečky, přidávají se komplikace a někteří nemocní umírají (oběhové selhání, otravy krve atd).

Člověk se může nakazit pouze kontaktem s jiným člověkem, rovněž tak i například z prádla, lůžkovin apod.

Komplikace a léčba

Úmrtnost byla vysoká, u lehčí formy asi 30%, u těžší až 50%. Lidé umírali v bolestech a navíc při plném vědomí. Jak ale bylo již zmíněno, ani to, že člověk nezemřel, neznamenalo vyléčení – zůstávaly následky na celý život – slepota, jizvy, zohyzdění. …

Léčba jako taková proti pravým neštovicím není. Jedinou možností, jak jim zamezit, bylo očkování.

Virus varioly ještě zcela nezmizel

I když se pravé neštovice jako takové již mezi populací nevyskytují, stále ještě existují dvě oficiální místa, kde se virus přechovává. Je to Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí v americké Atlantě (CDC) a Ústav virových preparátů v Moskvě. Na zmiňované výstavě bylo popsáno, že v americkém CDC v Atlantě je virus uzamčen ve vyhovujícím kontejneru, opatřeném řetězy a zámky a pod neustálým dohledem kamer. V ruské laboratoři v Moskvě bylo pouze uvedeno, že se tu uchovává v uzamčené laboratoři umístěné vedle kanceláře ředitelky tohoto ústavu.

Otázkou ale zůstává, zda není virus někde tajně uchováván, neboť hrozby bioterorismu nejsou zase tak nereálné, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Poslední očkování proběhlo už téměř před třiceti lety, populace tedy není proočkovaná a tak případné použití viru by znamenalo fatální následky. Ovšem že se setkáme s názory, že je nutné virus uchovat, aby v případě jeho „použití“ bylo možné vytvořit vakcínu. Názorů pro a proti je několik, nebudu je zde uvádět.
Uvádí se ale také, že zničení viru v obou laboratořích by také nemuselo znamenat jeho úplné zničení.Pomineme-li fakt, že by mohl existovat v jiných, třeba tajných laboratořích, dá se dočíst, že jsou domněnky o tom, že virus mohl přežít například v Arktidě nebo na jiném místě, na mrtvolách ve věčně zmrzlé půdě.

Výstava, ale i „vzpomínka“ na pravé neštovice jako takové, připomíná jednu z nejstrašnějších a nejnakažlivějších nemocí lidstva. Nemoc, která přináší slepotu, zohyzdění, smrt. Buďme rádi, že celosvětové úsilí se vyplatilo a tato hrozná nemoc zmizela. A doufejme, že se již nikdy neobjeví. A už vůbec ne jako forma biologické zbraně.

Napsal/a: Iveta Pešková