Doma mi vyprávěli, že první televizor naše rodina zakoupila v roce 1959. Sloužil nám neuvěřitelnou spoustu let a byl značky Aleš. Myslím, že v té době byly také populární televizory značky Tesla…
Televize tehdy vysílala „naživo“ a velmi často se na obrazovce objevovala omluva: „Omluvte, poruchu…“ nebo „Porucha není ve vašem přijímači…“ Dětských pořadů v televizím programu bylo pomálu. Vzpomínám na Štěpánku a čertíka Bertíka, robota Emila, strýčka Jedličku, televizní Vlaštovku. Večerníček na TV obrazovky přiskotačil o hodně let později. Nesmím zapomenout na dospěláky: ti si nenechali ujít krasobruslení. A bylo to něco!A co k tomu má časopis Vlasta z roku 1960?
Čteme následující:
Zjistili jsme, že televizor přinesl do rodin s dětmi určitý rozruch a narušení denního pořádku, což vyvolalo někde obtíže.
Manželé Kopčilovi mají dvě děti a televizor v domě. Píší, že nedovolili, aby se narušil zavedený denní režim, zvláště hodina, kdy děti jsou zvyklé jít spát. „Máme tedy zato, že vinen není televizor, ale především rodiče, kteří neumějí být důslední, dají se obměkčit nápady dětí. Rodiče chtějí mít pokoj, sleví ze svých požadavků a je zle!“
Zato paní Minaříková přiznává, že s televizí přišla pohroma do rodiny. Jejich starší chlapec si začal vymáhat, aby mohl zůstat s rodiči večer. Ale ukázalo se, že televize byla pro něj jen záminkou, jak odsunout hodinu spánku, protože odpolední program jej vůbec nezajímal. Dodává, že nesouhlasí, aby se dětem říkalo, že maminka se také dívat nebude. „Dítě se přece může vzbudit a uvidí, že rodiče lhali. Na tom přece není nic špatného, že se dospělí dívají, když děti spí…“
Dobře a moudře vyřešili otázku v rodině Rychlíkových. Tam s dětmi předem prostudují, jaké budou v týdnu programy pro děti. Říkají dále: „Je přísně stanoveno, dokdy se děti smějí dívat. Abychom jim to ulehčili, tak se někdy televizní noviny neposlouchají vůbec a po večeři všichni společně do stanovené doby (půl osmé) hrajeme společenské hry nebo čteme pohádky a podobně, aby děti necítily, že je televizor okrádá o pozornost rodičů. Někdy se vypne večer televizor vůbec a patřičně před dětmi zdůrazníme, že máme práci: musím třeba doplést pro Petříka slíbené rukavičky, či spravit punčošky. Ráno mi pak chlapec děkuje, že jsem to pro něj udělala, a když on spal, ani já se nedívala na televizi. Někdy však zase naopak řekneme dětem, že je zajímavý program, třeba opera, a že jej chceme v klidu vyslechnout. Tento přísný režim máme zavedený již rok a věřte, vyplatilo se nám to…“
Děkujeme všem čtenářům, kteří tak pěkně a rozumně obohatili diskusi o problému televize v rodinách. Rodiče se musí umět opanovat ve své televizní vášni tak, aby děti nepocítily újmu. Vždyť večery jsou chvílí, kdy se rodina setkává a kdy děti mají právo na chvíli pohovoru s matkou a otcem.
Tolik článek z časopisu.
Nevím, nevím, co by o mně řekli manželé Kopčilovi, zda by mě neodsoudila paní Minaříková a jakým způsobem by na moji hlavu padla kritika rodiny Rychlíkových, kdyby se dozvěděli, že sedím u počítače a píšu, píšu již třetí příspěvek do VD na počátku měsíce srpna?
Budiž mi omluvou, že Petříkovi rukavičky nepletu a punčošky spravit vždycky nějak zvládnu.
Napsal/a: hannah58
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
Těžko říct , v poslední době moc na TV nekoukám věčně tam vysílají samí seriáli a dle mého názoru jsou pěkně nudné dívám se fakt jen na zpravodajství a na magazín klíč, když náhodou vysílají nějaký pěkný film tak mne zase míchne že je prokládaný reklami , občas si proto raději koupím nějaké to dvd , momentálně se těším na film Bílá masajka, kterou budou dávat příští týden , četla jsem tu knihu tak jsem zvědavá jaký bude film. Jinak kluk dává přednost PC a holka je autistka tak ji televize moc nezajímá
Já se plně ztotožňuju s Haninou25. Mluví mi z duše.
Není pohromou-vždyť pomalu poslední dobou tam nic moc není a nebo se vše opakuje.
Spíš se stává pohroma počítač.Je fajn,že už mám děti velký a nemusíme určovat časy kdo,kdy usedne.A jak ten čas strašně letí.Jen než prolistuju tyto stránky.Dává mi to hodně.Víc než koukání na televizi.
V době kdy nebyl a děti malý,pamatuju na ty dohady zapnout-vypnout-to není pro Vás.Řekla bych,že tento problém je snad aktuální už od roku,kdy se pustila první televize a je na každým jak se s tím vypořádá…
Pamatuju se na svůj vůbec první au-pair pobyt ve Švýcarsku. Odnesla jsem si mimo jiné i zážitek z toho, jak měla rodina se 3 dětmi vyřešený věčný problém s televizí. Děti se mohly koukat ráno půl hodinky na oblíbenou pohádku, a v předvečer taky na jednu. Zprávy se pouštěly taky jen někdy, popř. se na zajímavý film dívali všichni. Děti a vůbec celkově Švýcaři mají úplně jiné priority v životě (paragliding, túry, procházky) a tak na televizi vlastně ani nebyl čas. A já myslím, že je to dobře. Ač je televize výborným kamarádem v samotě a dobrým zdrojem i velmi užitečných informací, tak by se neměla stát číslem jedna. Děti díky ní ztrácejí pojem fantazie, protože televize útočí snad na všechny smysly, podobně jako internet. Pak to dopadá tak, že děti slohovky jen opisují a neumí nic vymyslet, mít svůj názor, nic. Je dokázáno, že i vyjadřovací schopnosti jsou bez čtení knih daleko horší. I když na druhou stranu musím říct, že někdy žasnu, co ze sebe moje dcerka (skoro 4r) vypraví, když ta televize občas hraje:o)))
Takže já bych to viděla tak napůl, TV ano, je výborným zdrojem informací a člověk je v obraze, ale odtud potud.
Já nevím,my máme TV rádi. Tedy spíše ne ten obsah, co se vysílá, ale to že přes TV můžeme sledovat pohádky a pěkné filmy. Slezeme se všichni v jedné posteli a společně koukáme a vyprávíme si o tom, co vidíme….
Mě se teda ten článek z r. 1960 líbí, je hezké, že se tím zabývali, že nechtěli okrádat děti o rodiče, to teď mnohdy nikoho ani nenapadne, že to tak vlastně je. Nedávno jsem si stěžovala, že manžel přinesl ze sklepa televizi a hodlá se na ní dívat. Tak už to máme za sebou. Byla jsem pryč, manžel za tu dobu zjistil, že tam nic nedávají a mám klid, televize se tady prostě nepouští, není proč. A když náhodou ano, tak jí během deseti minut zase vypne, takže jsem spokojená.
Mobile Sliding Menu