R. Rendellová: Svědek má zemřít … SOUTĚŽ

VYHRAJTE další případ inspektora Wexforda!
Od 31. července do 9. srpna můžete v soutěži Víte…? získat jeden výtisk této knihy, která před nedávnem vyšla v nakladatelství Motto…

Případ inspektora Wexforda

Vrchní inspektor Wexford vyšetřuje spolu se svým týmem smrt řidiče náklaďáku, Charlieho Hattona, kterého někdo zavraždil po rozjařené rozlučce se svobodou jeho nejlepšího přítele Jacka. Charlie mu měl jít druhý den za svědka, ale nedorazil. Wexford ho náhodou našel při své ranní procházce se psem mrtvého na břehu řeky. Rozjede se pátrání, při němž se odhalí plno nečekaných stop a zvratů. Policisté šli po nejrůznějších stopách, jedna taková stopa je dovedla až k tragické autonehodě rodiny Fanshawových, při které zemřeli dva lidé. Však rodina Fanshawova Charlieho vůbec neznala.
Jaké existovalo propojení mezi smrtí Charlieho, smrtelnou autonehodou a zámožným místním zubařem? Inspektor Wexford vše geniálně odhalí a nečekaného vraha polapí.

---

O autorce:
Spisovatelka (nar. 17. února 1930 v Londýně) debutovala v roce 1964 románem Smrt má jméno Doon, v němž vytvořila slavnou postavu detektiva Reginalda Wexforda. Od té doby vydala přes 50 titulů, přeložených do 25 jazyků, nákladem vyšším než 20 milionů výtisků. Kromě klasických detektivek píše psychothrillery a pod jménem Barbara Vineová tvoří romány o zločinu. Přes 20 jejích knih bylo zfilmováno. Za své dílo získala řadu ocenění, mimo jiné třikrát cenu E. A. Poea, dvakrát Zlatou dýku a v roce 1991 Diamantovou dýku Královské literární společnosti za celoživotní dílo. V roce 1997 byla za zásluhy povýšena do šlechtického stavu. Rendellová patří k nejproduktivnějším a nejprodávanějším současným autorům.

Kritika ji označuje za současnou nejlepší anglicky píšící autorku detektivního žánru na světě.

---

Ukázka:
Jack Pertwee se měl ráno ženit, a tak mu členové kingsmarkhamského a obvodního klubu šipkařů v hostinci U draka uspořádali parádní, jak se vyjádřil George Carter, rozlučku se svobodou.
„Tenhle výraz se mi nelíbí, Georgi,“ durdil se Jack. „Oslavujeme svatbu, ne pohřeb.“
„To vyjde nastejno.“
„Mockrát děkuju. Za to ti objednám ještě jedno.“ Chystal se dojít k baru, ale předseda klubu mu v tom zabránil.
„Teď jsem na řadě já, Jacku. Bude to moje runda. A George si nevšímej. Marilyn je rozkošná holka a ty jsi šťastlivec. Určitě mluvím za všechny, co jsme tady, když tvrdím, že každej z nás by se zejtra chtěl octnout v tvý kůži.“
„Spíš v jeho pyžamu,“ ušklíbl se George. „Měli byste ho vidět. Z černýho nylonu a s kabátkem jak na karate. Hergot!“
„Nebuď nechutnej, Georgi.“
„Tak co to bude, pánové?“ zeptal se trpělivě barman. „Znova to samý?“
„Znova to samý, Bille, a jednu pro tebe. Ne, Jacku, muž je monogamní živočich a žádný partnerství na zemi se nevyrovná šťastnýmu manželství. Zvlášť když do něj někdo vstoupí pravou nohou jako ty a Marilyn. S trochou peněz ve spořitelně, s útulným malým bytečkem a bez jakýchkoli vzájemných výčitek.“
„Myslíš?“ Jack se zamyslel nad svým správným vykročením i nad tou zmínkou o vzájemných výčitkách. Předseda mu svými slovy připomněl to krátké – ale na něj až příliš dlouhé – kázání, které s Marilyn přede dvěma dny absolvovali ve vikářově pracovně. Hodil do sebe pivo a rozpačitě se rozhlédl.
„Prvních deset let bývá nejhorších,“ zaslechl něčí poznámku a otočil se najednou, jako když ho něco píchne. „Zatraceně,“ vybuchl, „jste vy ale sakramentsky veselá parta. Jak vidím, je tu samej starej mládenec, co nedokáže manželství ohodnotit jediným dobrým slovem.“
„To je pravda,“ souhlasil předseda. „Škoda že se tady nesešlo trochu víc ženáčů, aby mě podpořili, co, Jacku? Třeba Charlie Hatton. Ten je slepě oddanej svý ženě a je pod pantoflem. Říká se to tak, ne?“
„Mě se neptej. A co na tom ksakru záleží? Ty a tvoje slovíčkaření. Tohle má bejt pánská jízda a ne nějaká výroční členská schůze. Potřebujeme někoho, kdo to tady trochu rozparádí.“
„Jako Charlie. Kde vlastně vězí?“
„Říkal, že se opozdí. Přijede s dodávkou z Leedsu.“
„Třeba zajel nejdřív domů.“
„To by neudělal. Když jsem s ním ve středu naposled mluvil, prohlásil: ´Jacku, na ten tvůj páteční mejdan přijedu, i kdybych měl tu kraksnu schvátit. Lilian jsem oznámil, že přijdu, až přijdu, dřív ať mě nečeká.´ Ne, nepojede napřed domů, ale rovnou sem.“
„Jen doufám, že se mu nic nestalo.“
„Jako co?“
„No, jeho dodávku už přece dvakrát přepadli, ne?“
„Jseš ty fakt stará bázlivá baba, Georgi,“ ucedil Jack, ale i on už trochu znejistěl. Bylo půl desáté a za hodinu se U draka zavírá. Charlie mu má jít zítra za svědka. Měl by báječnou svatbu, kdyby jeho svědka našli o půlnoci v nějakým středoanglickým městě s rozbitou hlavou.
„Dopij to,“ vybídl ho vtipálek klubu, „a já ti povím pěknou historku o holce, co se provdala za jednoho námořníka.“
„Už jsem ji slyšel,“ zamumlal Jack stísněně.
„Tuhle ne. Ještě jednou totéž, Bille, prosím. Takže týhle dívce večer před svatbou matka řekla: ´Cokoli teď uděláš, nedovol mu…´“
„Sklapni, kámo. Charlie už je tady.“

Na rozdíl od ostatních, aspoň šest stop vysokých mužů, byl Charlie Hatton malý chlapík s osmahlým obličejem a jiskrnýma pronikavýma očima. Rychle a zvídavě přelétly shromážděnou společnost, než se na Charlieho obličeji objevil úsměv. Muž při něm odhalil sadu dokonalých bílých zubů, o nichž nikdo kromě Jacka netušil, že jsou falešné. Charlie nelibě nesl, že má už ve třiceti umělý chrup – proč ho všechno to válečné mléko a pomerančový džus nevybavilo pro život stejně jako jeho současníky? – ale nevadilo mu, že to Jack ví. Vlastně mu nevadilo nic, co o něm Jack věděl – v přijatelné míře – i když mu už nedůvěřoval tak absolutně jako před lety, když spolu chodili do kingsmarkhamské základní školy. Byli přátelé. V jiném století a jiné společnosti by se dalo říct, že se vzájemně milovali. Byli jako David a Jonáš, ale jakmile na to kdokoli udělal narážku, dostal od Jacka do nosu, a co se týkalo Charlieho… Ti pijani U draka – jeden každý ve skrytu duše a s dostatečnou hrdostí si uvědomoval fakt, že Charlie je schopen všeho.
Marilyn Thompsonová byla nejlepší přítelkyně Charlieho manželky. Charlie měl být Jackův svědek a doufal, že se jednou stane i kmotrem jeho prvního dítěte. Často spolu takhle popíjeli: jako chlapci, jako mladíci, jako muži, a pak vycházeli z hostince pod tu stejnou oblohu plnou hvězd a bok po boku procházeli známou hlavní ulicí, kde každý dům znamenal nějaký mezník a každý obličej součást společné minulosti. Dnes večer by nemusel být v hostinci nikdo jiný, oni dva si vystačili. Ostatní jen tvořili pozadí a diváky. Jack procházel dveřmi v mírně podroušeném stavu a Charlie s ním jako vždy držel krok.

Jestli se tyhle emoce honily v té mírně plešatící hlavě, Charlie je nedal najevo. Se širokým úsměvem plácl Jacka po zádech a ze své šestistopé „níže“ zvedl oči k ženichově hezkému zrudlému obličeji.
„Tak jsem to zvládnul, starej brachu. Můj bratře Jonáši, jak příjemná je tvá přítomnost, tvá láska ke mně byla nádherná, přesahující lásku žen…“
„Věděl jsem, že to zvládneš,“ prohlásil Jack se srdcem plným radosti. „Jinak bys to ode mě parádně schytal. Co si dáš?“
„Rozhodně ne ty chcanky. Mám za sebou zatracenejch jedenáct hodin za volantem. Jseš sakramentskej škrob, jestli nedáš rundu skotský, Jacku.“
„Dej mi šanci, já…“
„Nech to bejt. Dělám si srandu, dyť mě znáš. Sedmkrát dvojitou, Bille, a nemusíš se tak koukat. Vím, že tady se točí pivo. Vůz už je zpátky v depu a domů dojdu pěšky, jestli ti tohle dělá těžkou hlavu. Přeju ti šťastný dny, Jacku, a ať tě celej život potkávají jen malý trable!“
Charlie s rozmáchlým gestem rozevřel náprsní tašku, aby všichni štamgasti u baru viděli její obsah. Měl v ní dosud neotevřený výplatní sáček, ale nechal jej zavřený i teď a svou rundu zaplatil ze svazku bankovek sepnutých gumičkou. Byl to tlustý balík, a ačkoli většina bankovek byla zelená, našly se tam i modré.
„Takhle si žijou boháči,“ prohodil George Carter.
„Takže bys s tím měl taky něco udělat, ne?“
„Musíš se hned do mě navážet, kámo? Měl bych snad jít k doktorovi, aby mi vyšetřil hlavu, protože celej den jak blbec třídím dopisy, místo abych rovnou balík naložil do náklaďáku.“
„Aspoň bys věděl, jak to s tebou vypadá. Jen si zajdi k psychiatrovi, když tě ta tvoje zatracená hlava pořád tak bolí.“
„Nechte toho!“ ozval se klubový vtipálek. „Zrovna jsem vám vykládal o tý holce a co jí matka řekla v předvečer svatby s námořníkem.“
„A kdo se vdával?“ vyhrkl Charlie. „Matka? Trochu pozdě na poučení, ne? No dobrá, kámo, jen si dělám legraci, ale Jack a já jsme tuhle historku slyšeli už na základce. A ten námořník pravil: ´Ať je tedy po tvým, ale jestli to neuděláme, nikdy nebudeme mít děti.´ Je to tak? Správný rozuzlení?“
„Děkuju a dobrou noc.“
„Nebuď takovej,“ ozval se Jack. Charlie měl mimořádné nadání dráždit lidi. Zvláštní, on se s ním ale nikdy do konfliktu nedostal. „Teď jsem na řadě já. Moje runda.“
„To nedopustím, Jacku. Další čtyři dvojitý, Bille. Jacku, řek jsem, schovej to. Já si to můžu dovolit. A vodtamtuď, co ty prachy mám, je toho ještě víc. Opozdil jsem se, takže mám co dohánět, ne?“
„Pro mě už ne,“ ozval se muž, jemuž Charlie překazil vtip. Poplácal Jacka po rameni a rozloučil se, zatímco ostatní vypili whisky za rozpačitého ticha.
„Poslední objednávky, prosím, pánové,“ hlásil barman.
George Carter sáhl do kapsy a vyndal pár drobných. „Tak jednu na cestu, Jacku!“
Charlie pohlédl na mince. „Co to je? Tohle dáváš svý paničce na domácnost?“
George zrudl. Nebyl ženatý a Charlie to věděl. A navíc mu bylo známo, že se na George jeho holka přede dvěma týdny vykašlala. George už zaplatil půjčku na dům a splatil první zálohu na soupravu do obýváku. „Ty hajzle!“ sykl.
Charlie se naježil jako malý kohout a chystal se k útoku. „Nikdo mi nebude nadávat do hajzlů!“
„Pánové, pánové,“ klidnil je barman.
„No tak, chlapi,“ vložil se do hrozícího střetu předseda. „Nechte toho. Charlie, nediv se, že se lidi štětí, když do nich pořád rejpeš.“ Se žoviálním úsměvem zaujal postoj řečníka. „Večer už se blíží ke konci, a tak bysme měli využít příležitost a za náš klub popřát Jackovi jen to nejlepší. Já za sebe…“
„Jasný, k tomu se připojuju,“ přerušil ho Charlie. „Vyjadřuju srdečnej dík předsedovi, že to tak pěkně řekl.“ Hodil na pult další pětilibrovku. Předseda zrudl jako předtím George a pak jen pokrčil rameny a kývl na Jacka s významným a účastným pohledem, který Jack ignoroval. Vzápětí odešel v doprovodu ještě jednoho muže.
Barman mlčky otřel pult. Charlie Hatton se vždycky choval arogantně, ale v posledních týdnech byl přímo nesnesitelný a většina schůzek skončila jako tahle.
Z té rozlučkové party zbyl už jen Jack, Charlie, George a jeden řidič dodávky jako Charlie. Jmenoval se Maurice Cullam a až doteď téměř neotevřel pusu kromě okamžiků, kdy do ní lil alkohol. Poté, co byl svědkem té výměny názorů a potupy svých přátel, hodil do sebe poslední drink a zeptal se: „Vídal jsi v poslední době často McCloye, Charlie?“ Když Charlie neodpověděl, byl to Jack, kdo se Maurice zeptal: „A ty?“
„Já ne, Jacku. Já mám čistý ruce. Prachy nejsou všechno. Rád spím v klidu ve vlastní posteli.“
Místo očekávaného výbuchu vyšlo z Charlieho úst pokojné: „Bylo by načase, aby ses zase jednou pořádně vyspal.“
Maurice měl pět dětí, narodily se během šesti let, jako stupínky. Charlieho šleh mohl být chápán jako kompliment a Maurice ho naštěstí a k Jackově a Georgeově úlevě taky tak bral. Skromně přijal uznání své plodné mužnosti. Jelikož Mauriceova manželka byla velmi „jednoduchá“ ženská, Charlie mohl použít nejrůznější urážlivé výrazy, ale on volil lichotky.
„Je čas, pánové,“ hlásil barman. „Přeju vám všechno, co si sám přejete, pane Pertwee.“ Barman obvykle oslovoval Jacka křestním jménem a Jack věděl, že ho bude i nadále tak oslovovat, tentokrát mu ale tím příjmením chtěl projevit úctu coby ženichovi.