Čím to je, že někteří lidé jsou pověstnými dětmi Štěstěny a na co sáhnou, to se jim daří? A jiní zase naopak – ať dělají, co dělají, smůla se jim lepí na paty… Nemusíte však patřit ani do jedné z vyhraněných skupin, a přesto si můžete klást spousty otázek. Kdo řídí náš osud a jednotlivé životní události? Můžeme sami ovládat či ovlivňovat své zdraví? Své pracovní úspěchy? Partnerské vztahy?
Kniha Charlese F. Haanela Klíč mistrů vám na tyto otázky odpoví. A budete-li chtít a necháte se vést, naučí vás, jak sami můžete ovlivňovat pozitivním způsobem vše, co vám život staví do cesty. Ostatně kdo z nás kdy neupínal své zraky vzhůru a tímtéž směrem nevysílal svá přání, myšlenky, prosby? Že nebyly vyslyšeny? Někdy ano, někdy ne? A jste si jisti, že jste „vysílali“ správně a svá přání také správně formulovali?
Autor knihy, Charles Francis Haanel (1866-1949), byl úspěšný americký obchodník, který se později začal spíše než obchodu věnovat psaní knih o psychologii, filozofii, rozvoji osobnosti a duševní síle. Při čtení můžete mít dozajista pocit, že tyto nebo podobné myšlenky jste už někde četli, slyšeli. Zajímavé však je, že Klíč mistrů (v originále The Master Key Systém), Haanelova nejznámější kniha, letos oslaví 100. narozeniny. V roce 1912 totiž začala vycházet na pokračování a teprve v roce 1916 vyšla jako ucelená kniha.
Není to kniha, kterou byste zhltli za 3 dny. Je to kniha, ke které byste se měli týden co týden vracet a číst pomalu dál. Ve 24 kapitolách jsou obsaženy základní myšlenky a také praktická cvičení. Tedy vždy krátký návod na to, jak meditovat a rozvíjet sebe sama. Jak v sobě probudit energii, vitalitu, sílu, a také jak vytěsnit různé strachy, obavy, deprese a jiná fyzická i psychická onemocnění. Podstatné je věnovat se úkolům s železnou pravidelností, uvedené návody krok za krokem převést do praxe a dostat je doslova do krve. Je to v podstatě stejné, jako se studiem cizích jazyků. Raději se každý den naučit 5 nových slovíček, než jednou za týden se snažit zapamatovat 40 nových slůvek. Jednotlivá cvičení na sebe navzájem navazují a provázejí čtenáře po malých krůčcích v průběhu 24 týdnů.
„Co určuje, s jakými zkušenostmi se v životě setkáme? Převažující postoj naší mysli.“
„Myšlení je energie. Aktivní myšlení je aktivní energie, soustředěné myšlení je koncentrovaná energie. Myšlení soustředěné na určitý cíl se stává mocí.“
„Podvědomá mysl nikdy nespí a nikdy neodpočívá, asi tak jako nespí srdce nebo krev. Zjistilo se, že stačí podvědomé mysli jasně říci, jaké konkrétní věci je třeba docílit, a tím se okamžitě uvedou do pohybu síly, které vedou ke kýženému výsledku.“
(ukázky z knihy)
Závěrem: I když na sobě nehodláte pracovat v maximální míře a stát se opravdovým mistrem, určitě vám tahle kniha může pomoci. Ukáže cestu, jak by to jít mohlo. Donutí vás zamyslet se nad sebou samými. Pomůže odhalit chyby, abychom na sebe nepřitahovali neštěstí jako magnet. Ba naopak. Možná pak něco změníte, byť by to byl jen střípek ze svého dosavadního nahlížení na život a svých zvyků. Protože vše máte opravdu ve svých rukách…
Klíč mistrů
Vydalo nakladatelství Mladá fronta
Autor: Charles Francis Haanel
Rok vydání 2011
Počet stran: 192
Vazba: vázaná
ISBN: 9788020426161
Knihu Klíč mistrů si můžete objednat například zde
Divize Knihy vydavatelství Mladá fronta je v současné době nejstarším kontinuálně fungujícím vydavatelem knih v České republice. Na knižním trhu působí od roku 1945.
Věnuje se zejména překladové beletrii, která tvoří asi polovinu knižních titulů, populárně-naučné literatuře, literatuře faktu, a knihám pro děti a mládež.
Vydává však i literaturu z oblasti sci-fi a fantasy, cestopisy a historické romány nebo obrazové publikace encyklopedického charakteru. Na trh ročně uvede kolem 200 nových knih.
Napsal/a: Petra Choltová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)
Ahoj, knize Master key system se doporučuji obloukem vyhnout. Nebudete vnímat realitu. To, co popisuje, neděláte Vy, ale démoni. Jeho učení je okultistické. Sami si to můžete nastudovat. Učí taková sračky.
Možná napíšu něco trošku „mimózního“, ale líbí se mi přístup Gestaltu (psychologický směr, „upřednostňující“ život TADY A TEĎ):
podle tohoto směru máme vždy možnost volby – minimálně něco udělat, nebo něco neudělat. V každém případě ale za svoje rozhodnutí máme nést důsledky.
😉
Vírenko, děkuju, nemám k tomu co píšeš už co dodat, souhlasím se vším.
Tedy snad jen s tou pomocí, pokud někdo mluví přímo na mě, pak je to taky o něčem jiném, než když si dvě povídají spolu a já tam se svojí nutkavou potřebou „být ku pomoci“ vstoupím, je to prostě něco jiného.
Ale jinak souhlasím, že nejsou tyto věci náhodné.
A k duchovním knihám, já je tak nazývám, ale je pravda, že ty jsi použila mnohem přesnější výraz „pseudoduchovní“.
A navíc se mi klube asi poslední zub, či co je to za neřád, prostě bolí mě půl hlavy, takže opravdu, ale opravdu nejsem skvěle laděná, naopak bych něco s chutí roztřískala, takže možná i tuhle debatu za pár dní budu vnímat úplně jinak.
Každopádně už jí opravdu s chutí opustím. 🙂
Lien, asi si opravdu hůř rozumíme, je mi to líto, že se tak těžko převádí do srozumitelných vět, co chceme (chci) říci. Já jsem předchozí reakci psala hlavně na tvůj odstaveček:
„Mám na to jiný názor, ale asi ještě nejsem natolik vyspělá, abych pochopila hluboký smysl této knihy a diskuse. Jak na mě působí ukázka jsem už napsala, ale i pokud bych jí brala jako ostatní knihy, pojednávající o tomtéž, považuji je za jakýsi duchovní brak. V poslední době se vyrojilo spoustu lidí, kteří takové knihy čtou a cítí se býti více duchovní, pokud se jimi pokouší řídit.“
Já jsem chtěla hlavně říct, že nepovažuju takové knihy za duchovní brak, protože ony především vůbec nejsou duchovní (pro mě), je to určitá technická příručka, návod. Tolik k mému příspěvku.
„A raději budu mít tu čest s přijatým pesimistou, kterého štve, že mu ráno svítí do očí, než s „osvíceným“ , který se slunci pokloní, vřele ho ho přivítá ve svých očích, slupne prášek na nervy a pokud si nepřizná, jak ho to každé ráno štve, aby byl podle nějakých knih a lidí, kteří myšlenkové směrování přijmou jako cestu ke štěstí, ten správný, tak za pár let umře na rakovinu.“
No, pokud bys měla na výběr jen mezi upřímným z hloubi duše pesimistou a nemocným (neurotickým) na něco si hrajícím optimistou, pak se opravdu není o čem bavit. Znáš skutečný optimismus, znáš takové lidi a dopad jejich chování na nejbližší okolí? Předpokládám, že ano, ale píšu to jen proto, že TOHLE je pro mě ten rozdíl, který může ovlivnit vnější skutečnost, ostatní lidi. Uměle vytvořený optimismus např. ve spolupráci s psychofarmaky je něco dočista jiného, ale to do práce na sobě přece nepatří? Pro mě, i člověk snažící se nějakou takovou pomýlenou cestou se o něco snaží a není nepravděpodobné, že (možná o něco později) skutečně pochopí, že toto není správný způsob výkladu. Ale k tomuto chování nepotřebuje knihu, ta tě nenavádí k tomu, abys lupala chem. preparáty a lhala sama sobě. Tohle si vždycky vymyslí jen člověk, kniha nekniha, rada nerada.
Sluníčko do očí byl příklad, doufala jsem, že není tak těžký k pochopení, ale tvůj velký protest mi ukázal, že je. No, co nadělám, ukázat přes písmenka rozdíl v emocích neumím, tak to nechme být, v dobrém. Není to důležité a když tě to téma vlastně nezajímá, tak celkem zbytečné.
A prosím tě, naposledy k „pomoci“. Nejsem tu od toho, abych odhadovala dopady běžného mezilidského chování každého z nás, případně abych bádala nad důvody, proč kriticky nemocná dorazila z Ukrajiny do mé služby v jiné zemi. Moje chování je řízeno mnou, mým záměrem v rámci mých hodnotových kritérií. Když si nechci povídat, nemám náladu, mám sama dost, mám na jazyku něco, co bych raději ani vyslovit neměla, nevmísím se. Když cítím, že zoufalství druhého mluví opravdu na mě, zatímco já mám slova a energii, jak kruh strachu přetnout, vmísím se. Jak moje slova působí na druhého, je zase z velké části jeho věc, můj podíl (pokud situaci neřídím, nemám pod kontrolou) není dominantní. Můj postoj vyplývá z mého přesvědčení, že pokud bych vůbec neměla o situaci vědět a nějak na ni reagovat (mlčením nebo mluvením), dotyčný člověk by se se mnou vůbec nepotkal a na mne nemluvil. Píšu to jen proto, abych trohu osvětlila svůj postoj k věci, ne že bych si myslela, že jde o jediný správný postoj nebo něco takového. Situace dějící se kolem mě nejsou v mém pohledu nijak náhodné, jsou zákonité a pokud na mě někdo mluví, je mojí reakcí s důsledkem pro mě i dotyčného i moje úplná apatie, i obrovská a nepřiměřená angažovanost, abych vymezila krajní možnosti.
Myslím, že jsem konečně pochopila, že jsi vlastně chtěla napsat, že už by ses ráda s námi o tom všem nebavila a konečně to chápu, promiň předchozí reakci, jestli tě sem snad vtáhla znovu, předtím mi to jasné nebylo. Vidíš, a já se do hovoru vpletla vlastně jen proto, že jsem měla potřebu sdělit, že tahle kniha, jakožto většinou kuchařka určité psychické techniky, na žádná z těch zmiňovaných duchovních témat neaspiruje… a kde to skončilo 😳
Vírenko, taky jsem nic takového nepostřehla a ani nevím, proč mi to píšeš.
Celé co jsem chtěla v posledním příspěvku napsat je, že se této diskuse už nechci účastnit, protože 3/4 toho, co si píšete nerozumím a se zbytkem nesouhlasím, takže pro mě je to jako ten rozhovor ponorky a krávy na poušti – naprosto bezpřínosné a totéž pro vás. Ale jinak se mi zdá, že mezi sebou vedete dialog /sice ho nechápu, ale zdá se, že si povídáte/. O nějaké duchovní vyspělosti každé jedné z nás nemluvím a nepíšu, píšu jen, že já jsem jinde, protože vám nerozumím a vy (dle reakcí) zcela evidentně nevíte co píšu já.
Osobně třeba k svícení sluníčka do očí. Nechápu, proč by měl být ten komu to vadí nějak stigmatizován, nebo „nemít to štěstí“. Zrovna tak nesouhlasím s tím, že co mě nezabije, to mě posílí, proč, zrovna tak nás posílí i to co nás zabíjí, prostě nerozumím tomu, proč bych měla někam směřovat, měnit, vytlačovat myšlenky.
A raději budu mít tu čest s přijatým pesimistou, kterého štve, že mu ráno svítí do očí, než s „osvíceným“ , který se slunci pokloní, vřele ho ho přivítá ve svých očích, slupne prášek na nervy a pokud si nepřizná, jak ho to každé ráno štve, aby byl podle nějakých knih a lidí, kteří myšlenkové směrování přijmou jako cestu ke štěstí, ten správný, tak za pár let umře na rakovinu.
No a ti, kterým to opravdu dělá dobře, si že jim to dělá dobře zase nemusí číst v knížce, ne?
Zkrátka lidé by měli být především takoví jací jsou. Práce může být to zjistit a potom také přijmout, pokud se naše zjištění zrovna neshoduje se společensky uznávanou normou.
Suodal, aha, tak jsem trochu více pochopila, co píšeš. Ano, pak ti krásný emoční zážitek přeju. Možná by se mi jen mnohem více líbil, pokud by se týkal tebe konkrétně. Protože suce máš pocit, že jsi v tu chvíli mamince možná pomohla, ale kdyby se to nestalo třeba by maminka vyhledala pro svou dcerušku mnohem lepší pomoc, než na JIP, ale to je jen dohad, zda ano či ne, jen si myslím, že je dobré pamatovat i na takové alternativy, než začnu někomu „pomáhat“.
A jsem opět zpátky na začátku, osobně si takovou „pomoc“ raději odpustím (nevmísím se), protože všechny alternativy a jejich dopady prostě nevymyslím. To už by mě musel hodně svrbět jazyk a to bych zase nepovažovala za pomoc a krásný zážitek, jako spíš za nezvládnuté emoce.
A jestli má někdo neodolatelnou touhu se vypovídávat, nejlepší je navštěvovat nějaké skupiny s daným tématem, kde se takové „rady“ a uvolnění přepětí očekávají a každý tam jde s tím, že něco takového uslyší.
Víš Lien, já jsem svůj zážitek nepsala s tím, že je to cosi nenormálního…právě naopak!!! Myslím si, že by lidé na sebe měli víc „reagovat“. Byla to odezva na tvá slova „starání se jen o sebe“.
Měla jsem v tu chvíli hlavu plnou starostí s Domčou, protože si dr. mysleli, že ta její „příhoda“ mohla být mozková mrtvice nebo epileptický záchvat. Což s jejími všemi nemocemia léky, by bylo opravdu, opravdu už !!!hrůza!!! A přesto naplněná strachem o svou dcerku, mi nebylo vůbec zatěžko uklidnit někoho jiného. I když jsem nad tím mohla mávnout rukou, jako hodně lidí a říct si: „Mám svých starostí dost“
Nemyslím si, že tím, že jsem té mamince v tu chvíli pomohla, mě to povyšuje na pozici guru a ani jsem v tom nehledala vyšší smysl. Ale byl to pro mě tak emotivní zážitek, že ač sama sahající na dno, jsem byla ještě schopna někomu pomoci. To pro mě, bylo to krásno a příjemno…
Lien,
nějak jsem nepostřehla, že bychom tu rozebírali konkrétní duchovní vyspělost různých z nás, ale já nečtu moc pečlivě, asi mi něco uniklo. Tyto knihy se o duchovní vyspělost asi málo zajímají, o duchovno jako takové tu nejde. Co píšeš o rozmachu pseudoduchovna, to je charakteristika současnosti, o tom žádná. Že ti přesycený trh nesedí, proč ne (nakonec mně taky ne). Není důvod, proč bys měla něco takového číst, když máš vyřešeno, někdo jiný bude číst něco takového poprvé, tak už to prostě je.
Zneužít se dá všechno, ale není to podle mě tak jednoduché, že si jako přečtu knihu a cosi zneužiju. Lidé výrazně disponovaní k práci se svou myslí naopak žádné knihy nepotřebují a ani nevyhledávají. Ale budiž, v tomto se lišíme, já si myslím, že ani nedostupnost takových knih zneužití (procentu zneužití) nebrání, kdo chce, tak prostě dřív více hledal, za tu práci mu to stálo.
Možná vidíš v té knize něco jiného, pro mě je jedna z mnoha, nic o životě vyčteného z knihy. Trochu vybočuje tím, že je celkem stará, proto jestli ji potkám, přečtu si ji. A pak uvidím, jestli tam bude mých očekávaných cca 2% obsahu, které mohou stát za to. Toť celé 😉
Moc děkuji všem diskutujícím za všechny komentáře, zkušenosti, názory, postřehy. Mé poděkování rozhodně ale nechápejte jako pokyn k ukončení diskuze, ale povídejte dál! 😉 Těší mě Váš zájem, že nad těmito otázkami přemýšlíte a navzájem si je sdělujete.
K tomu o čem jste hovořily – kniha tak úplně nepojednává o osudu, o možnosti změnit svoji (předurčenou?) životní cestu, je spíše o duchovním rozvoji sama sebe. O nahlédnutí do svého nitra a o tom, jak „léčit“ své nemocné tělo či duši, ale hlavně jak nemoci předcházet, jak být šťastný, zdravý, spokojený, úspěšný.
A jako s každou knihou i jinými okamžiky v životě je to tak, že kdo chce, nechá se vést a kdo nechce, vést se nenechá a bude knihu ostouzet. Jak jste tady správně zmínily, i ze situace, kdy člověku svítí slunce do očí, vede několik lidských reakcí.
Každý nemá to štěstí, aby potkal ve správný čas svého „duchovního učitele“ a tato kniha může jistě v mnohém takového učitele dočasně suplovat.
P.Choltová
Suodal, co ty píšeš za příběh nepovažuji za nic nenormálního, vyjádřila jsi svůj názor, paní ho nějak vzala. Mohlo se klidně stát, že bys jí ranila ještě víc nedostatkem soucítění, to je běžný život. Přesný příklad proč mě takové knížky nesedí (tedy dříve jsem jich taky četla dost, to přiznávám, ale stejně jsem nakonec zjistila, že se tam omílá pořád dokola to samé), protože potom běžné věci člověk rozpitvává a hledá v nich nějaký vyšší smysl. A každý druhý je najednou guru, protože řekl, co si myslí a zrovna má pocit, že tím někomu pomohl. Takových je ale málo a jsem přesvědčená, že si to v žádných knihách předčítat nemuseli.
Další nebezpečí je, že tyto knihy se dostávají i k lidem, kteří ani základní pravidla nepochopí. Např. zákon zrcadlení, chovají se jako prasata a žijí si v krásné představě, že jen zrcadlí svůj protějšek beze snahy o změnu apod., ale o zneužívání už jsem psala na začátku.
Mám na to jiný názor, ale asi ještě nejsem natolik vyspělá, abych pochopila hluboký smysl této knihy a diskuse. Jak na mě působí ukázka jsem už napsala, ale i pokud bych jí brala jako ostatní knihy, pojednávající o tomtéž, považuji je za jakýsi duchovní brak. V poslední době se vyrojilo spoustu lidí, kteří takové knihy čtou a cítí se býti více duchovní, pokud se jimi pokouší řídit.
Ale ono to tak jednoduché nebude, více či méně duchovním se člověk stává v průběhu života. Každému se daří jinak (dle míry snahy, předchozích činů …) a každý je schopen dosáhnout jiné úrovně. Ale vyčíst z knih se život opravdu nedá.
A protože opravdu nejsem na takové úrovni, abych na toto téma mohla adekvátně diskutovat, přenechám prostor ostatním debatujícím, jak tak čtu, máte si co říci, nebudu už vám do toho vstupovat.
Lien, přes ty řádky to asi není vidět nebo se mi to prostě nedaří napsat, myslím, že píšeme přece jen o něčem různém, ale líp to asi nepůjde.
Knihu jsem nečetla, ale úryvky ve mně vůbec nevyvolávají ty dojmy, co v tobě. Myšlení JE moc, ta se z něj nestává knihou. Co člověk udělá s informacemi, které se k němu dostanou, je čistě jeho rozhodnutím. Volba cíle je to, co je podstatné. Špatný cíl dělá z většiny lidského konání nedobré konání. Pokud se někdo naučí, jak usměrňovat proud svých myšlenek a zvolí za cíl například vlastní uzdravení (což je také úspěch a moc), nevidím na tom nic chorobného.
Myšlení nemusíš jen cíleně koncentrovat či směřovat k nějakému výsledku. Dost velké umění je i myšlenky zastavit, neprodukovat některé velmi zhoubné. Nějak si neumím představit, co by na tomto mohlo komukoliv dalšímu uškodit, naopak. A je to podstatně náročnější než jen myšlenky cíleně vyzařovat.
Lien, asi jsem divná, ale tvým slovům pořád jaksi nerozumím… 🙂 Stejně tak jako ty máš právo nerozumět těm mým.
Tvoje slova:
„No a protože nikdo z nás není Bůh, který jediný může znát všechny příčiny a následky, měli bychom se starat o sebe. I v případě pláče z bytu atd.“…. A mě nepříjde, že s Virenkou mluvíte o tom též…ale možná se pletu. Každý máme svůj úhel vnímání a pochopení, co je psáno.
Sama jsem si zažila úžasnou věc, kdy jsem jen pouhými pár slovy natolik pomohla, aniž bych čekala nějaké díky…byla to naprosto nezištná pomoc, která mi byla okamžitě vrácená čistou energii.
Když jsem byla na podzim s Domulou na došetření jejího „zvláštního“ omdlení, tak…
Přišla mě na pokoj přivítat jedna maminka a za ní po chvíli přišla druhá maminka-uplakaná a nešťastná. A začala té první mamince vykládat, jak její malá musí na JIPku, že se stále epilep. záchvaty nezlepšují, ba naopak atd. Taky říkala, jak s ní pořád nic nedělají a teď ta JIPka a budou jí tam upravovat léky…
První maminka začala lamentovat „to je hrozný, mě je tě tak líto, že malá musí na JIPku….“
Chvilku jsem je poslouchala a pak jsem se s dovolením vmísila do hovoru. Zeptala jsem se uplakané maminky „Proč pláče, že na tohle vlastně čeká celou dobu, až konečně začnou s její nemocnou dcerkou něco dělat. A že by vlastně měla být ráda, že se konečně něco děje a tím, že jí pro jistotu na úpravu léku posílají na JIPku je vlastně pro její bezpečí a že z toho přece by se měla radovat, že jsou tolik opatrní a nééé kvůli tomu plakat.“
Z uplakané a totálně složené maminky se rázem po mých slovech stalo doslova rozzářený sluníčko.
Podržela jsem jí a otevřela oči, na kterých měla černé brýle ze strachu o svojí dcerku, kvůli kterým nic „neviděla“…
Až za několik minut po jejím odchodu mi teprve došlo, že jsem jí podala pomyslnou „pomocnou ruku“ v jejím trápení a strachu…
Myslím, že dlouho nezapomenu tuto příhodu, kdy jsem se nestarala jen o sebe a pouhým slovem, jsem uklidnila člověka a dodala jí odvahu překlenout ten pocit strachu a obavy.
Kdybych byla ve stejné situaci, doufám, že se kolem mě někdo taky takový vyskytne a v tu chvíli, mě podrží a nebude myslet jen sám na sebe.
Nemyslím si, že by jsme se měli starat jen o sebe…ale přiznávám, že tato hranice je velmi křehká. Ale zase…je to člověk od člověka.
Vírenko, nepochopila jsem co myslíš jinak, napsala jsi totéž, co já.
Podle mě jsou nejdůležitější motivy našich činů, to jaké budou mít následky a zda se něco mělo nebo nemělo stát, to opravdu není v našich možnostech zjistit nebo dokonce posuzovat…
Ale pokud motivem mého „pozitivního“ myšlení má být získání moci, úspěchu, pak mi toto nasměrování nepřijde zrovna šťastné, a v ukázce z knihy se to podobnými výrazy jen hemží. Z těch pár řádek na mě dýchá pachuť chorobného přesvědčení.
Jen jsem ještě chtěla napsat a spolkla, že v tomhle nejlíp souzním s tím starým známým: co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň i ty.
Nestála bych o intervenci nevědoucího např. nahlašováním, že týrám děti, když si doma „hlučně“ hrají, přitom jak snadno to může být zvenčí zaměněno za skutečný problém. I já si dávám velký pozor při vytváření názoru o druhých a hodně si hlídám poskytování nevyžádaných rad a pomoci.
Na druhou stranu, v nouzi moc stojím o nezištnou pomoc člověka, který tak činí naplno. To jsem se snažila dělat taky, provázená prostou důvěrou, že nejsem sama. Propojuji se tak s lidmi a osudy, u kterých mi to moje svědomí dovolí. Nakonec to tak máme asi všichni, jen ten úhel pohledu každý maličko jiný 😉
Ale to jsem opravdu out of theme… 😳
Jovanko 😀 V jak idylických dobách to ten Mládek tvořil 😀 😀
Já bych to od Lien chápala tak, že si pravděpodobně ten, komu se ničí auto, škodu nějak zaslouží. Už jsem se nechtěla vyjadřovat, ono to k tomu tématu zase tak úplně nepatří, ale já tohle vidím taky trochu jinak. Třeba v tom smyslu, že kdo si zaslouží, tomu zničí auto a nikdo to nevidí a neslyší (doopravdy, ne že všichni koukají do země), zatímco pokud se jedná o agresi odvratitelnou, ejhle, je tu svědek, vystavený zkoušce pomoci-nepomoci tomu „správnému“. Jistě že případným „vmísením se“ do situace dojde k propojení a ovlivnění, ale jak můžeme tvrdit, že se to nemělo stát? Dost možná někomu oplácíme podobnou laskavost z minula. Jasně, volbu máme všichni. Patent na rozum naštěstí nikdo.
Kéž by naše jediná starost byla … pro samý kuřata není kam plivnout… 🙂 Už aby bylo jaro 🙂
Mobile Sliding Menu