Anče a Kuba mají Kubíčka

Rubrika: Kulturní a literární tipy

Zrovna v době, kdy byly Krkonošské pohádky vyhlášeny jako nejoblíbenější Večerníček, vychází v nakladatelství Motto pokračování pod názvem Anče a Kuba mají Kubíčka, které napsala Božena Šimková.


V potoce už uběhlo něco vody, Ančeti s Kubou se narodil kluk jako buk a dostal jméno Kubíček. Jinak ale všechno zůstalo při starém a Trautenberk pořád na všechny křičí své himllaudóny, donrvetry a krucajselementy a vymýšlí darebnosti… Jenže Anče, Kuba, hajný a teď už i malý Kubíček si s ním vědí rady, a když ne, tak je vždycky nablízku Krakonoš.

A jaké příhody v knize najdete?
● Jak se Anče, Kuba a hajný odstěhovali – a zase přistěhovali
● Jak Trautenberk vyměnil Kubíčkovi píšťalku
● Jak se stal Kubíček Krakonošovým pomocníkem
● Jak Kubíček pásl Strakáčka
● Jak měl Trautenberk tři přání
● Jak Kubíček pomáhal stěhovat žáby
● Jak Kubíček léčil zraněnou lišku
● Jak vzal Kubíček spravedlnost do vlastních rukou

Kniha je vázaná, má 90 stran

A pro vaši představu přidávám i ukázku:

Jak Kubíček pomáhal stěhovat žáby
To zas jednou vykročilo jaro do světa správnou nohou a všechno bylo akorát. Slunce hřálo a déšť zaléval, vítr jen tak pofukoval a vůbec ho nenapadlo ohýbat stromy a trhat střechy, vichřice spaly – kroupy pod hlavou – a všemu živému se radostně běhalo, lezlo, chodilo… no a když je někde radost, nechybí ani písnička.

Ale jak už to bývá, každý má jinou notu a ne každému se líbí ta sousedova. Líbí – nelíbí, hlavně, že ho nechá zpívat po svém.

Ne tak Trautenberk.

„Himllaudóndonrvetr, co ta havěť tak štěká,“ vztekal se na ptáky, kteří si už od rozbřesku zpívali při tý nejkrásnější ptačí práci – stavění hnízd. A což teprve večer, když začaly žáby. Trautenberk poručil zavřít okna, pak okenice, ale žabí zpěv bylo slyšet na celý hora, co jsou proti němu nějaký okenice.

„A mám toho dost,“ zařval Trautenberk, když ani o půlnoci ten rámus nepřestával, když nepomohla ani peřina přes uši. Vyhrabal se z postele, popadl flintu a prásk! V tu chvíli bylo ticho, že by byl slyšet i kočičí krok, a Trautenberk zajásal: „A máte po kvákání!“

Jenže darmo se neříká nechval dne před večerem. Ještě Trautenberk nedošel od okna k posteli, žáby spustily znova a ještě hlasitěji, jako by je ta rána rozčílila a jako by svorně hubácely na toho neznámého čarostřelce.

„Himllaudóndonrvetrkrucajselement,“ zařval Trautenberk, popadl druhou flintu a prásk, prásk, z obou laufů, já z vás, vy potvory kvákavý, udělám fašírku!

A prásk, prásk…

„Kubo, vstávej,“ třásla Anče Kubou.

Ale kdepak ten, pařez dubový by se spíš probudil… „Vstávej, je válka!“

„Co blázníš, Anče,“ zívl Kuba a zachrul se do peřin. „Povídám vstávej! Venku se střílí! On by snad zaspal i soudnej den,“ obrátila se Anče na hajného, který přiběhl z přístěnku, oči navrch hlavy. „Snad milostpána nepřepadli loupežníci?“

„Na něm by si škubli,“ ušklíbl se Kuba, teď už úplně probuzený a pěkně navztekaný, protože obrat člověka o spánek je jako vzít hladovému talíř s pečení zpod ruky.

„No ale kdo to střílel, vždyť to bylo jako o manévrech,“ přemýšlel hajný nahlas. Jenže Anče, že s mudrováním ještě nikdo nikam nedošel, hnala Kubu a hajného, aby se oblíkli, co když tam milostpán leží v krvi.

Noc byla jasná, měsíc jako kolo od vozu a nikde nikdo. Jen žáby kvákaly, jako by jim šlo o život. Taky že šlo, ale to v tuhle chvíli Anče, Kuba ani hajný nevěděli, natož pak chudinky žáby.

„Mankote,“ zastavila se Anče v půli kroku, „milostpána doopravdy přepadli loupežníci.“

„Ty máš nápady,“ vrčel Kuba, protože mu ta noční výprava šla pěkně proti srsti.

„Neporučil snad milostpán zavřít okenici, div ne hřebíkama zatlouct, aby mu žáby nerušily spaní? A teď je okenice otevřená,“ volá vítězoslavně Anče.

„Třeba mu bylo horko a otevřel…,“ snažil se hajný objasnit tu záhadu.

Jenomže Anče, když si něco vezme do hlavy, nevymluví jí to ani sám Krakonoš. I když Krakonoš málokdy co někomu vymlouvá, ono je někdy pro člověka užitečnější spadnout do louže, aspoň podruhé kouká, kam šlape.

„Milostpán?“ žasne Anče. „Ten by raději vzbudil celý hora, nežli by slámku křížem přeložil. Jdem!“

Šli a bylo na ně podívání. Vpředu Anče s hráběma, za ní Kuba, sekeru v ruce, a nakonec hajný, na toho zbyla akorát motyka. Měsíc se smál na celý kolo, hvězdičky se chichotaly, až se třepaly, a žáby místo kvák, kvák spustily brekeke, brekeke, a znělo to zrovna jako checheche, checheche, jako když se chechtá všechno dokola kolem.

Anče zaklepala na dveře. Nejdřív zlehýnka – nic, pak trochu hlasitějc – nic, zabouchala tedy ze vší síly a ze sednice se ozvalo zuřivé: „Himllaudóndonrvetrkrucajselement, kdo mě to zas budí?“

„Chválabohu, je živ!“

Byl a taky pořádně dopálený. „Co sem lezete? Člověk se ani vyspat nemůže. Nejdřív žáby, potom čeládka… A nač máte ty hrábě, sekeru a motyku?“

„S dovolením, milostpane,“ osmělil se hajný, „my jsme mysleli, tedy, tadyhle Anička, jestli vás nepřepadli loupežníci… když – když,“ zakoktal se hajný pod Trautenberkovýma vyvalenýma očima.

„Když se tady střílelo jako o velkým honu,“ dořekl za hajného Kuba.

Ne aby je pochválil, že o něho měli starost, ne aby jim poděkoval za odvahu, že jdou proti loupežníkům skoro s holýma rukama (i když loupežníci vlastně žádní nebyli, ale to zas oni nemohli vědět), to by se nesměl jmenovat Trautenberk. „Velký hon teprvá bude! A teď zmizte nebo donrvetr…“

Ani je nenapadlo optat se, co milostpán tím honem obmejšlí, spěchali, aby ještě veršíček uspali. Anče v duchu odprošovala Kubu, že ho hnala z postele, a umiňovala si, že podruhé nevstane, i kdyby se sem přihnal třeba tucet loupežníků s třináctým hejtmanem v čele. Jenže v duchu jí cosi zašpitalo, že by to stejně nevydržela a že by těm loupežníkům navařila hrnek kysela a přidala dobrý slovo. Však jsou to taky lidi a kdoví, jak se dostali na špatný chodníček.

Ráno nebylo s Trautenberkem k vydržení. Nevyspalý, mrzutý, nic mu nešlo pod nos, na ničem nenechal čistý chlup. Vdolky byly málo vypečený, boty se neblejskaly a Kuba držel kabát jako pytel brambor.

Mlčeli, protože odmlouváním by jen přilévali olej do ohně. Trautenberk se rozvalil v křesle, hajný mu zapálil doutník – ten zas špatně táhl – a už to začalo. Prej, to by tak hrálo, aby mi takové prevítstvo, tedy ty himlhergot žáby, nedalo spát a užíralo zdraví. Zabít, zničit!

„Milostpane,“ zhrozila se Anče, „máte svědomí? Vždyť jsou to boží tvorové a každý takový má na světě svoje místo.“

„Na světě možná, v mém rybníku ne!“

Ale nakonec milostivě dovolil, aby je teda pochytali a odnesli třeba do horoucích pekel, když jsou takové duše soucitné, ale on že chce mít klid.

„Mi – mi – milostpane, to bude těžké,“ ošíval se hajný. „Žába je jako kočka, vždycky si najde cestu domů. Kočka se drží stavení, žába rybníka.“

„Tak vypustíte rybník a mají po parádě,“ rozhodl Trautenberk. „Vypustit, vysušit!“

Ale to si dal. Anče spustila, kdeže bude máchat prádlo a odkud nosit vodu na kropení, a vůbec, na horách si každý váží i tý nejmenší tůňky, však bývá o vodu nouze, a milostpán by chtěl zničit takový krásný rybník.

„Rybník ne, ale žáby,“ vrčel Trautenberk, protože musel uznat, že má Anče pravdu. Ale jak byl v ráži, hned dostal jiný nápad.

„Hajnej, uchystej soudek prachu, my těm kuňkalkám k tomu jejich zpívání pěkně zabubnujem.“ A uchechtl se, sotva si představil, jak budou žáby skákat a pelášit, ani je nenapadne se někdy vrátit.

Lekli se, že nemohli slůvka vypravit. Ono hrát si se střelným prachem blízko stavení je jako dělat si ohníček ve stodole. A kdepak by sehnali soudek prachu, když mají tak do patrón a prach prodávají akorát v Němcích.

„Tak půjde Kuba do Němec,“ zařval Trautenberk a Anče vyletěla jako sršáně.

„To tak, když je všude tolik práce. A to jsme si, milostpane, neujednali, že budete Kubu posílat do nějaký tramtárije, mužskej se má držet stavení.“

Teď ale se Trautenberk rozčílil, že mu sakramenty uvázly v krku, div se nezadusil. Kuba mu musel dát pořádnou herdu do zad a to se ví, že ruku nešetřil.

„Mi – mi – milostpane,“ vzpomněl si najednou hajný, „vždyť byste byl sám proti sobě, takový žáby to je učiněná vzácnost, v cizině je zlatem platějí…“

„Děláš si blázny nebo tě chytá fantas?“ štěkl Trautenberk, ale hajný hned vyložil, tak a tak, když tady, ještě za jeho nebožtíka táty, táhli Francouzi, dozvěděl se od nich, teda nebožtík táta, že u nich, ve Frankrajchu, jedí vznešení páni žabí stehýnka, ale jen ti nejbohatší, a dokonce i jejich císařpán, a kdyby si chudák dovolil ulovit žábu pro sebe, stihne ho nejpřísnější trest.

„Bodejť, co se má nějaká holota co opičit po panstou,“ přikyvuje Trautenberk, ale hned se otřese:

„Žabí stehýnka, fuj… Hajnej, to sis vymyslel!“

Ale hajný se dušoval, zaklínal se památkou nebožtíka táty až konečně Trautenberk řekl: „Dejme tomu, že ti věřím. Ale buď do večera seženeš kupce na ty stehýnka, nebo půjde Kuba do Němec. A žádný řeči už nechci poslouchat.“

Seděli u kysela a hlavy mutýrovali, z kterého konce na to jít, aby Kuba nemusel do Němec a taky chudinky žáby nepřišly ke zničení. Ale čím víc přemýšleli, tím míň je napadalo. Že by šli o radu za Krakonošem?

„Já bych to ještě zkusil v Jilemnici,“ řekl hajný, „snad se tam drobek toho prachu sežene, jen drobek, aby to žáby vyplašilo a milostpán dal pokoj.“

Rozhodnuto, uděláno, dojedli a vyrazili. Kubíček poskakoval po cestě jako kůzle a pokřikoval: „Uděláme z prachu bombu, dáme ji Trautenberkovi pod postel, ať vyletí do povětří!“

„To bys ses mě musel nejdřív zeptat, jestli takovýho ptáčka v povětří budu chtít!“ ozvalo se jim nad hlavami, a než se rozhlédli, Krakonoš stál před nimi.

Napsal/a: redakce (Petra)

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • Dekuji za tip, je to moc hezky napsane, opravdu jak z Vecernicku…

    Nedavno jsem cetla na reflex.cz rozhovor s Frantiskem Peterkou, tak snad nebude vadit, ze jsem sem kousek pretahla…

    O své nechuti hrát se zmiňujete často, obzvláště trpké vzpomínky údajně máte na slavné Krkonošské pohádky …

    Na ty já mám opravdu hrozné vzpomínky. Vždyť už jen ten začátek, kdy vylezu za horami a rozhodím květiny, se natáčel celou hodinu, a to celkem třikrát. Tenhle večerníček měl obrovský úspěch, takže po první sérii se točily po třech letech další díly a po dalších třech letech nové díly. A pokaždé se musel tenhle úvod točit znovu, protože jinak by nám nezaplatili plnou mzdu. Většina dílů se navíc točila v noci, Ilja Prachař si nosil v kastrůlku jídlo z domova, já si cestou kupoval sekanou a pár rohlíků. Končilo se ve čtyři ráno, řidič nejdřív rozvezl domů všechny pražské herce a teprve pak mě odvezl do Liberce, kde jsme byli v šest ráno a já musel být už v půl desáté v divadle na zkoušce. Celý týden jsem takhle pendloval mezi Prahou a Libercem, byl jsem tak nevyspalý, že jsem si v divadle lehal za kulisy. Nespal jsem, samozřejmě, ale musel jsem alespoň ležet, protože už se mně nedostávalo sil, abych stál. Navíc jsem jako Krakonoš musel kouřit fajfku a já jsem nekuřák, tabák do fajfky je mnohem horší než cigarety, takže se mi z toho dělalo špatně, po těle studený pot. Pro mě byly Krkonošské pohádky horor!

    Nicméně dodnes patří Krakonoš k vašim nejslavnějším rolím.

    Pro lidi v Liberci jsem jenom Krakonoš, tady mě poznávají všichni, pro děti jsem kouzelník. Pořád chtějí, abych jim něco vyčaroval. Jednou po mně jeden cikánský kluk chtěl, abych mu vyčaroval kolo. Tak mu povídám: „To nejde, abych každému vyčaroval, o co si řekne, to by potom nikdo nepracoval, všichni by chodili za mnou, abych jim všechno vykouzlil.“ Ale on se nedal odbýt, pořád žadonil, že chce kolo, a já si říkal, že ho přece nemůžu zklamat. Nakonec mě napadla spásná myšlenka: „Tak víš co? Já mám kouzelnou hůl, kterou vidím úplně každého, ať je kdekoliv. Takže já tě tou holí budu měsíc pozorovat a ty nesmíš celou tu dobu vůbec nadávat a prát se. Když to vydržíš, tak ti vyčaruji kolo. Platí?“ Odcházel úplně zničený, protože to byl nadlidský úkol. Asi za čtrnáct dní jdu po sídlišti a vidím, jak se mezi paneláky projíždí na kole. Tak jsem k němu došel a povídám: „Tak to vidíš, teď už nepotřebuješ, abych ti vyčaroval kolo, když ti ho tatínek koupil.“ On kolem mě několikrát projel a pak povídá: „A já stejně vím, že je od vás!“

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist